Fenomén ostravských struskových a uhelných hald a jeho scéničnost, Svobodný stát Halda v beletristickém zpracování Věnceslava Juřiny či J. O. Bora a projekt Ostrá tráva architektky Petry Kandusové.
Historik architektury Martin Strakoš uvádí jednu ze svých četných studií o moderní ostravské architektuře těmito slovy:
Francouzský přírodovědec Georges Cuvier vytvořil na počátku devatenáctého století teorii, podle které se život na Zemi stává téměř periodicky obětí převratu kůry zemské a tím dochází k zániku řady živočišných i rostlinných druhů, ale i k jejich dalšímu vývoji. Tato katastrofická teorie zdánlivě řešila nejen problém vzniku života, ale i vzniku ložisek uhlí a trvalo nějakou dobu, než byl Cuviérův názor na vývoj života odkázán do sféry planých vědeckých teorií. Co se však ukazuje plané v jedné oblasti vědění, může být životaschopné v oblasti jiné. Ony zvraty kůry zemské lze totiž v přeneseném a také faktickém významu aplikovat na vývoj Ostravy, města protikladů, průmyslu, velkoměstských čtvrtí i rozsáhlých kovozemědělských periferií a rozvleklých umělých pohoří hlušiny. Zdá se, že Cuvier v oněch převratech bezděčně předpověděl geologickou činnost samotného člověka, jemuž se podařilo překonat přírodní procesy a v průběhu uplynulých dvou století převrátit kůru zemskou tak, že nezůstal kámen na kameni.
Právě ony solitérní hory či celá umělá pohoří tvořila a stále ještě tvoří jeden z nepřehlédnutelných a specifických prvků Ostravy. Byť jsou pochopitelně haldy neodmyslitelným průvodním jevem jakékoliv důlní či hutní činnosti a můžeme se s nimi proto setkat na řadě dalších míst (Kutná Hora, Kladno, Příbram, Most…), právě ty ostravské však nejmohutněji a nejrozsáhleji vrůstají přímo do městské struktury.
Samotné slovo ‘halda’pocházející z německého die Halde – návrší; odval;hromada je kromě svého prvotního geomorfologického významu spojováno s ohromným množstvím, navršením, nakupením i v přeneseném slova smyslu – halda knih, nádobí, prádla, odpadků. Za tímto navršením se většinou skrývá pocit čehosi úmorného, jakési vyčerpávající činnosti. Halda knih, kterou je třeba urychleně prostudovat, halda nádobí, kterou je nutno umýt, odpadky, které je třeba zlikvidovat. Jako by to slovo v sobě neslo drtivou tíhu, pochmurnost a bezútěšnost. Málokdy se například setkáme s obratem halda zmrzliny, halda jídla, halda kaviáru, přičemž termín hora, kopec nebo hromada je v těchto souvislostech poměrně běžný. Halda se zkrátka a dobře s příjemnostmi jaksi neváže.
Jistě je to dáno i tím, že zatímco jiné gigantické lidské zásahy do tváře krajiny: průplavy, kanály, přehrady, hráze, mosty, náspy atd. jsou samy o sobě cílem a smyslem, jsou z obecného pohledu vnímány jako praktické, užitečné a účelné, pak ovšem – haldy jsou navíc. Tvoří je odpad, hlušina, vše, co zbylo, když to ‘potřebné a užitečné’(ruda, uhlí…) bylo vytěženo, využito, vyčerpáno. Haldy jsou v tomto chápání něčím, co obtěžuje, překáží, zaclání a neustále se připomíná. Jsou černé, chmurné, prašné. Neodbytně připomínají právě ono špinavé nádobí po opulentní hostině, dřinou propocené košile a ušmudlané šaty či obaly od lahůdek, jichž jsme se přejedli. Co s nimi?
Jistě ne náhodou se při pohledu na haldy opět neodbytně vtírá podprahový pocit jakéhosi rouhačství, hybris – překročení mezí. Jako bychom cítili, že hory přece smí tvořit pouze svrchovaný nadlidský tvůrce – Bůh, vulkanická činnost nebo pohyby zemských ker, chcete-li, a nikoliv nepatrný a smrtelný člověk. Zároveň připomínají nesmírné množství toho, co jsme zemi násilím vyrvali z útrob, ať už při hledání uhlí a rud, nebo při hloubení tunelů a průplavů. […] Dnes vede na vrchol kuželové haldy Ema oficiální značka Klubu českých turistů. Přístup je však i nadále z bezpečnostních důvodů jen na vlastní nebezpečí. Halda totiž stále hoří a tu a tam se část povrchu propadne dovnitř. Tato zcela nová trasa nabízí bezděky výmluvnou příležitost pro malou rekapitulaci našeho tématu. Začíná za Divadlem Antonína Dvořáka v prostoru bývalého dolu Antonín, prochází současným výstavištěm Černá louka, tedy místem, kde se kdysi do výše tyčily věhlasné ostravské Karpaty i s hvězdnou érou zábavního parku TIVOLI, překoná přes novou lávku soutok Ostravice a Lučiny a míjí Slezskoostravský hrad, který stával původně na kopci, než vlivem poddolování klesl o desítky metrů. Hrad sám je v dnešní podobě skutečně spíše novodobou kulisou než historickou památkou. Koná se zde také řada nejrůznějších produkcí. (Pro zajímavost: inscenace ‘scénické škytavky’ Průběžná O(s)trava krve měla po deseti letech svou derniéru právě zde.) Minete kdysi honosnou vilu uhlobarona Wilczka a Trojickým údolím, k němuž se vážou historické příběhy o kováři Keltičkovi, původním objeviteli ostravského uhelného bohatství, vystoupáte na nejvyšší bod Ostravy. Jste 325,5 m nad mořem na vrcholu stále doutnajícího umělého kopce. Pohlédnete dolů. Město pod vámi je velice skutečné.
Francouzský přírodovědec Georges Cuvier vytvořil na počátku devatenáctého století teorii, podle které se život na Zemi stává téměř periodicky obětí převratu kůry zemské a tím dochází k zániku řady živočišných i rostlinných druhů, ale i k jejich dalšímu vývoji. Tato katastrofická teorie zdánlivě řešila nejen problém vzniku života, ale i vzniku ložisek uhlí a trvalo nějakou dobu, než byl Cuviérův názor na vývoj života odkázán do sféry planých vědeckých teorií. Co se však ukazuje plané v jedné oblasti vědění, může být životaschopné v oblasti jiné. Ony zvraty kůry zemské lze totiž v přeneseném a také faktickém významu aplikovat na vývoj Ostravy, města protikladů, průmyslu, velkoměstských čtvrtí i rozsáhlých kovozemědělských periferií a rozvleklých umělých pohoří hlušiny. Zdá se, že Cuvier v oněch převratech bezděčně předpověděl geologickou činnost samotného člověka, jemuž se podařilo překonat přírodní procesy a v průběhu uplynulých dvou století převrátit kůru zemskou tak, že nezůstal kámen na kameni.
Právě ony solitérní hory či celá umělá pohoří tvořila a stále ještě tvoří jeden z nepřehlédnutelných a specifických prvků Ostravy. Byť jsou pochopitelně haldy neodmyslitelným průvodním jevem jakékoliv důlní či hutní činnosti a můžeme se s nimi proto setkat na řadě dalších míst (Kutná Hora, Kladno, Příbram, Most…), právě ty ostravské však nejmohutněji a nejrozsáhleji vrůstají přímo do městské struktury.
Samotné slovo ‘halda’pocházející z německého die Halde – návrší; odval;hromada je kromě svého prvotního geomorfologického významu spojováno s ohromným množstvím, navršením, nakupením i v přeneseném slova smyslu – halda knih, nádobí, prádla, odpadků. Za tímto navršením se většinou skrývá pocit čehosi úmorného, jakési vyčerpávající činnosti. Halda knih, kterou je třeba urychleně prostudovat, halda nádobí, kterou je nutno umýt, odpadky, které je třeba zlikvidovat. Jako by to slovo v sobě neslo drtivou tíhu, pochmurnost a bezútěšnost. Málokdy se například setkáme s obratem halda zmrzliny, halda jídla, halda kaviáru, přičemž termín hora, kopec nebo hromada je v těchto souvislostech poměrně běžný. Halda se zkrátka a dobře s příjemnostmi jaksi neváže.
Jistě je to dáno i tím, že zatímco jiné gigantické lidské zásahy do tváře krajiny: průplavy, kanály, přehrady, hráze, mosty, náspy atd. jsou samy o sobě cílem a smyslem, jsou z obecného pohledu vnímány jako praktické, užitečné a účelné, pak ovšem – haldy jsou navíc. Tvoří je odpad, hlušina, vše, co zbylo, když to ‘potřebné a užitečné’(ruda, uhlí…) bylo vytěženo, využito, vyčerpáno. Haldy jsou v tomto chápání něčím, co obtěžuje, překáží, zaclání a neustále se připomíná. Jsou černé, chmurné, prašné. Neodbytně připomínají právě ono špinavé nádobí po opulentní hostině, dřinou propocené košile a ušmudlané šaty či obaly od lahůdek, jichž jsme se přejedli. Co s nimi?
Jistě ne náhodou se při pohledu na haldy opět neodbytně vtírá podprahový pocit jakéhosi rouhačství, hybris – překročení mezí. Jako bychom cítili, že hory přece smí tvořit pouze svrchovaný nadlidský tvůrce – Bůh, vulkanická činnost nebo pohyby zemských ker, chcete-li, a nikoliv nepatrný a smrtelný člověk. Zároveň připomínají nesmírné množství toho, co jsme zemi násilím vyrvali z útrob, ať už při hledání uhlí a rud, nebo při hloubení tunelů a průplavů. […] Dnes vede na vrchol kuželové haldy Ema oficiální značka Klubu českých turistů. Přístup je však i nadále z bezpečnostních důvodů jen na vlastní nebezpečí. Halda totiž stále hoří a tu a tam se část povrchu propadne dovnitř. Tato zcela nová trasa nabízí bezděky výmluvnou příležitost pro malou rekapitulaci našeho tématu. Začíná za Divadlem Antonína Dvořáka v prostoru bývalého dolu Antonín, prochází současným výstavištěm Černá louka, tedy místem, kde se kdysi do výše tyčily věhlasné ostravské Karpaty i s hvězdnou érou zábavního parku TIVOLI, překoná přes novou lávku soutok Ostravice a Lučiny a míjí Slezskoostravský hrad, který stával původně na kopci, než vlivem poddolování klesl o desítky metrů. Hrad sám je v dnešní podobě skutečně spíše novodobou kulisou než historickou památkou. Koná se zde také řada nejrůznějších produkcí. (Pro zajímavost: inscenace ‘scénické škytavky’ Průběžná O(s)trava krve měla po deseti letech svou derniéru právě zde.) Minete kdysi honosnou vilu uhlobarona Wilczka a Trojickým údolím, k němuž se vážou historické příběhy o kováři Keltičkovi, původním objeviteli ostravského uhelného bohatství, vystoupáte na nejvyšší bod Ostravy. Jste 325,5 m nad mořem na vrcholu stále doutnajícího umělého kopce. Pohlédnete dolů. Město pod vámi je velice skutečné.
