disk

Časopis Disk, číslo 23 ke stažení

Obsah:

Disk 23 (březen 2008)

Přemysl Rut se ve své profesorské přednášce, konané v říjnu minulého roku na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, věnoval ‘svému’ tématu či – lépe – jednomu ze svých témat, jímž je příběh. V textu přednášky, který otiskujeme pod původním názvem „Proč příběh?“, zdůrazňuje tendenci příběhu diferencovat se v …

Posted in Disk 23 | Tagged | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Disk 23 (březen 2008)

Proč příběh?

Profesorská přednáška se zabývá tendencí příběhu diferencovat se v množství variant a stávat se součástí „většího příběhu“. Tato tendence se ovšem nedá odmyslet od „touhy po smyslu“, ze které vyprávění příběhů vyvěrá…
[…]

Naděje, budoucnost příběhu spočívá v jeho schopnosti brát na sebe v nových ústech nových generací

Posted in Disk 23 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Proč příběh?

Scéna jako průsečík obrazu a příběhu

Studie o takových způsobech rozvíjení příběhu, které souvisejí se scénováním, v nichž se tendence příběhu k rozvíjení v čase střetává s tendencí k jeho rozvíjení v prostoru, tj. vlastně příběh (narativ) s obrazem a vyprávění v užším smyslu s předváděním.

Ten, kdo otevírá stránky tohoto časopisu častěji, dávno

Posted in Disk 23 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Scéna jako průsečík obrazu a příběhu

Performance uměleckého postoje a životního stylu

Rekapitulace vývoje performance v ‘akčním’ a ‘živém’ umění 50. a 60. let 20. století.

RoseLee Goldbergová ve své knize Performance Art (From Futurism to the Present), považované za bibli moderního umění, uveřejňuje (na s. 146) fotografii pařížského obecenstva, které sleduje performanci živé malby Yvese Kleina Antropometrie modrého období

Posted in Disk 23 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Performance uměleckého postoje a životního stylu

Velké měšťanské divadlo vinohradské

Problematika českého činoherního umění na pozadí vývoje evropského divadla. Pokračování diskuse o tzv. ‘velké činohře’ a podmínkách k jejímu pěstování u nás – tentokrát na příkladu stoletého vývoje vinohradské scény a zejména zdejší tvorby K. H. Hilara.

Na počátku 90. let začínali studenti katedry alternativního a loutkového divadla

Posted in Disk 23 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Velké měšťanské divadlo vinohradské

O herecké dramaturgii

Teoretický i potenciální praktický obsah a dosah pojmu ‘herecká dramaturgie’ na základě příkladů z historie i současnosti nejenom českého divadla.

Co je herecká dramaturgie a jak ji chápat v nezužující formulaci, jak ji lze uplatňovat nejen v divadelní, ale i v pedagogické praxi?[1]

Dramaturgie jako „činnost prostředkující vztah

Posted in Disk 23 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O herecké dramaturgii

Wroclaw – mikrokosmos střední Evropy

Třetí autorova sonda do scénických parametrů měst našich polských sousedů. Hlavní pozornost věnuje především velkolepé Hale století, jejíž dějiny mohou posloužit jako svérázné zrcadlo složitého vývoje střední Evropy.

Vratislav. Breslau. Wroclaw. Tři jména pro jediné město. Češi, Němci, Poláci – tři jazyky a tři kultury, které se do

Posted in Disk 23 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Wroclaw – mikrokosmos střední Evropy

Vermeerova kamera a van Eyckovo zrcadlo?

Autorova reakce na studie Davida Hockneyho a Philipa Steadmana, které propracovávají hypotézu o existenci optických přístrojů jako pomůcek k dosažení věrného obrazu reality v západoevropském malířství od poloviny 15. století.

„Co mě fascinuje, je Vermeerův upřímný, bezelstný a neskrývaně upřený pohled, sterilně čistý, jakoby zbavený vší substance, nehmotný,

Posted in Disk 23 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vermeerova kamera a van Eyckovo zrcadlo?

Být dvojčetem

Jaké to je žít (a také jak se sebe scénovat), když existujete ve dvou kopiích? – O problematice chování dvojčat.

„Maminko, tam je dětí, že to nemůžeme spočítat“ – tak přesně zněla slova pana doktora, když naší mamince sděloval tu radostnou událost. A pokračoval: „Dvě jsou to určitě,

Posted in Disk 23 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Být dvojčetem

Podzimní festival 2007

Autorka referuje o nejzajímavějších inscenacích loňského podzimu v Paříži: inscenacích Christophera Marthalera, Ro-driga Garcíy a Luca Bondyho.

Prestižní kontrapunkt festivalu v Avignonu

Divadelní rok se ve Francii tradičně odehrává v rytmu dvou událostí zásadního významu: tou první je Avignonský festival (Festival d’Avignon), který se koná každý červenec ve

Posted in Disk 23 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Podzimní festival 2007

Krejčův Lorenzaccio v Divadle za branou

Kapitola z knihy Musset et le théâtre intérieur od francouzského teatrologa se věnuje důkladnému rozboru Krejčovy inscenace ve srovnání s pojetím T.N.P. Jeana Vilara.

Perspektivy[1]

V závěrečné kapitole nepůjde v pravém slova smyslu o rozbor šesté režijní realizace [Mussetova Lorenzaccia]. Tím méně o její reklamní propagaci. Nezaměříme se

Posted in Disk 23 | Tagged , , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Krejčův Lorenzaccio v Divadle za branou

Chvála deklamačního herectví

Poznámka věnovaná současné podobě deklamačního herectví vychází z pozoruhodného výkonu Matthiase Bundschuha v roli Posla z inscenace Medey, kterou uvedl berlínský Deutsches Theater.…

Posted in Disk 23 | Tagged , , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Chvála deklamačního herectví

Ruská sezona v Praze

Poznámka o inscenacích tří petrohradských a dvou moskevských souborů v pražských divadlech na podzim 2007.…

Posted in Disk 23 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Ruská sezona v Praze

Dodatečně k výstavě čínských masek

Poznámka o původu a druhu scéničnosti čínských masek nuo, představených na loňské výstavě v pařížském Musée Jacquemart André.…

Posted in Disk 23 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Dodatečně k výstavě čínských masek

Zabudnite na očistec, alebo Hovory na účet volaného

Fraška v pěti obrazech.

Osoby

Maroš Kalný, otec

Milena Kalná, matka

Nina, dcéra

Samo, syn

Bobo, eštebák (so stredoslovenským akcentom)

Dodo, eštebák (s východoslovenským akcentom)

Hlas Boží

Bursna

Martin

Hlas telefónnej manipulátorky

Hlas šéfa

Jednotlivé dialógy v hre prebiehajú prostredníctvom telefonického spojenia. Tento spôsob použitia techniky by nemal

Posted in Disk 23 | Tagged , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zabudnite na očistec, alebo Hovory na účet volaného

Japonské scenerie v Čechách

Poznámka o japonských zahradách mimo Japonsko: Šówa en v Plzni a zenová zahrada v Karlových Varech.…

Posted in Disk 23 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Japonské scenerie v Čechách

Přemysl Rut se ve své profesorské přednášce, konané v říjnu minulého roku na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, věnoval ‘svému’ tématu či – lépe – jednomu ze svých témat, jímž je příběh. V textu přednášky, který otiskujeme pod původním názvem „Proč příběh?“, zdůrazňuje tendenci příběhu diferencovat se v množství variant a stávat se součástí „většího příběhu“. Tato tendence se nedá odmyslet od „touhy po smyslu“, ze které vyprávění příběhů vyvěrá a která se vždycky ukrývá také (a možná dokonce hlavně) tam, kde jako by vyprávění příběhu nemělo jiný účel než pobavit. Právě v souvislosti s touto „touhou po smyslu“ klade Přemysl Rut také otázku, jaké důsledky – „důsledky pro celý náš svět“ – by nakonec mělo odmítnutí příběhu proklamované v 90. letech, kdy se on sám začal příběhem zabývat. V dnešním návratu k příběhu se podle něho jistě projevuje i „jakási nostalgie po mytopoetických kulturních epochách; poznání, že příběh nelze nahradit sebeobsáhlejším souhrnem informací ani sebeupřímnější výpovědí. Mnohé, co se nedá pochopit, tedy vysvětlit, dá se prožít, tedy vyprávět.“

Autor článku „Proč příběh?“ se při svém uvažování pohybuje v té rovině, kde rozvíjení příběhu a vyprávění znamená zhruba totéž. Jaroslav Vostrý ve své studii „Scéna jako průsečík obrazu a příběhu“ má na mysli zejména ty způsoby rozvíjení příběhu, které souvisejí se scénováním. V nich se tendence příběhu k rozvíjení v čase střetává s tendencí k jeho rozvíjení v prostoru, tj. vlastně příběh (narativ) s obrazem a vyprávění v užším smyslu s předváděním. Obraz, který má co dělat s podobou konstitutivních sil těchto událostí, o jejichž sled v příběhu jde, je výsledkem tendence zastavit čas, aby bylo možné lépe rozeznat tyto síly v daném okamžiku, ve kterém je můžeme sledovat všechny najednou. U příběhu je naproti tomu nejdůležitější průběh těchto událostí, tj. jejich rozvíjení v čase od prvního impulzu (zápletky) do konce. Nejpříznačnější formou vyprávění je přitom podání příběhu pomocí slov, zatímco nejbezprostředněji působícím případem předvádění je živé a úplné provedení pomocí hereckého jednání, přesněji řečeno, scénická prezentace jednání postav, které se rozvíjí v čase i v prostoru.

Július Gajdoš sleduje v tomto časopise kromě dalších témat problematiku performance (viz v č. 17 jeho studii „Performance – mezi činností a scénováním“, v č. 18 „Performance – scénování přítomného zážitku“ a v č. 19 „Schlemmerovy performance v Bauhausu“). Ve stati „Performance uměleckého postoje a životního stylu“ rekapituluje vývoj performance v ‘akčním’ a ‘živém’ umění 50. a 60. let. Všímá si proměny, k níž došlo v USA pod vlivem Cage, Cunninghama a dalších, i toho, co se objevuje v Evropě zejména v tvorbě Yvese Kleina a co z jistého hlediska představuje návrat ke kořenům Schlemmerových abstraktních performancí. Jde tu o pulzaci mezi Evropou a Amerikou, nejviditelněji projevovanou ve společné tvorbě tanečníků a sochařů. Pro to, co Gajdoš nazývá performancí životního stylu, jsou samozřejmě důležité i spojitosti performance a eventu se zdroji Kaprowova pojetí happeningu a důvody jeho nejasného vymezení. I ono je dokladem zásadní proměny chápání umění, které ve vytčených případech splývá se způsobem života a jako takové přináší nové přístupy i problémy.

Jan Císař („Velké měšťanské divadlo vinohradské“)se i v tomto čísle Disku zabývá problematikou českého činoherního umění na pozadí vývoje evropského divadla. Sto let, která loni uplynula od vzniku Divadla na Vinohradech, je mu dobrou příležitostí pokračovat v diskusi o tzv. ‘velké činohře’ a podmínkách k jejímu pěstování u nás (viz i články Zuzany Sílové a Jaroslava Vostrého v č. 21 a 22). Založení tohoto divadla a jeho vývoj jsou totiž neodmyslitelné od procesu, který v souvislosti s nástupem moderny začal proměňovat podobu měšťanské činohry vzniklou v osvícenství. Tato ‘diderotovská’ činohra se zrodila a fungovala v rámci ‘velkého’ měšťanského divadla chápaného jako tribuna veřejného zájmu: jejím smyslem bylo zasahovat aktivně do společenského dění. Vývoj v 19. století však rozvrstvil a rozrůznil podobu této měšťanské činohry a posílil tendence k zábavnosti, bezproblémovosti a takovému chápání ‘velikosti’, které odpovídalo reprezentačnímu zaměření ‘divadla velkého stylu’. Proměny Divadla na Vinohradech od jeho vzniku v roce 1907 sleduje Císař především na tvorbě K. H. Hilara, která ovlivnila vývoj celé české činohry.

Z habilitační přednášky pronesené loni na Divadelní fakultě vychází článek Zuzany Sílové „O herecké dramaturgii“: Autorka ukazuje teoretický i potenciální praktický obsah a dosah tohoto pojmu na základě příkladů z historie i současnosti nejenom českého divadla (v tomto případě se mj. rovněž vrací do historie Divadla na Vinohradech, a to zejména k jeho vývoji v druhé polovině 20. století). Přitom sleduje různé proměny herecké dramaturgie, jak je utvářela doba a přetvářela sama divadelní praxe: z obecného hlediska jde podle ní o vývoj od tradiční herecké dramaturgie, chápané jako vyhledávání vhodných her pro vhodné interprety, přes nabídku možností rozvíjet díky vybrané předloze hercovo osobní téma až k momentu, kdy se tato herecká dramaturgie stává interpretačním základem individuálního hereckého tématu skrze objevování tématu postavy v inscenačním procesu. V tomto kontextu upozorňuje autorka i na ty aspekty studia herectví, které souvisejí s jeho reflexí: k reflexi neodmyslitelné od vlastní tvorby se studenti dobírají i ‘dramaturgickou’ analýzou různých podob a způsobů hereckého umění.

Po textech věnovaných Gliwicím (Disk 14) a Gdaňsku (Disk 22) je článek Radovana Lipuse „Wroclav – mikrokosmos střední Evropy“ třetí autorovou sondou do scénických parametrů měst našich polských sousedů. Hlavní pozornost přitom věnuje velkolepé Hale století, stavbě, která patří v hlavním městě Slezska k nejpozoruhodnějším a která by nebyla postavena, kdyby se tu roku 1913 nekonala Výstava století. Tato výstava byla spojena nejenom – konkrétně – se záměrem představit (scénovat) ekonomický, kulturní a duchovní potenciál Slezska, ale také – obecně – s rozmachem scénování, jehož typickým výrazem byly od poloviny 19. století světové výstavy. Jako po těchto světových výstavách, zůstal i po wroclawské Výstavě století pozoruhodný památník, jehož další využívání vždycky nějak souviselo se scénováním dominantních hodnot, vkusu a idejí příslušné doby. Tak mohou i dějiny wroclawské Haly století, která byla a je dějištěm mimořádných událostí specificky i nespecificky scénického charakteru, posloužit jako svérázné zrcadlo složitého vývoje střední Evropy.

Článek „Vermeerova kamera a van Eyckovo zrcadlo?“ Miroslava Vojtěchovského reaguje na studie Davida Hockneyho a Philipa Steadmana, které propracovávají hypotézu o existenci optických přístrojů jako pomůcek k dosažení věrného obrazu reality v západoevropském malířství od poloviny 15. století. Autor článku tak navazuje na ty pasáže své stati „Otazníky uvězněného oka a standardů zobrazování“ z Disku 11, kde akcentoval vzájemnou provázanost vynálezu techniky lineární perspektivy s optickým principem středového průmětu, tedy základním principem všech pozdějších tzv. mechanických médií, odvíjejících se od vynálezu fotografie. Zatímco Hockney konstatuje, že Jan van Eyck používal pravděpodobně konkávní zrcadlo k projekci objektů do plochy svých obrazů, Steadman dokazuje, že Vermeer téměř jistě využíval skutečné „kamery obskury“, tj. malého pokoje uvnitř svého studia, k preciznímu přepisu připravené scény. Autor článku zdůrazňuje, že technické pomůcky vedly nikoli k ‘fotografickému’ přepisu reality, nýbrž k vytvoření mizanscény, jejíž malířské ‘rozehrání’ umožňovalo proniknutí pod povrch pečlivě zachycených vizuálních forem.

Sebescénování vždycky vyvěrá ze snahy po sebeidentifikaci a má co dělat na jedné straně se snahou po individuálním odlišení a na druhé straně s adaptací na příslušné prostředí a úsilím porozumět si s druhými. Zvláštní případ představuje v tomto směru chování dvojčat, a to obzvlášť jednovaječných: je totiž nejenom nápadnější jako takové, ale má hlavně své specifické problémy, v nichž se obecná problematika scéničnosti lidského chování obráží velmi výrazným způsobem. Sestry Gabriela a Simona Noskovy se v článku „Být dvojčetem“ zabývají těmito problémy na základě vlastní zkušenosti, doplněné poznatky obsaženými v literatuře, z níž je zaujala zejména přednáška Pat Preedy na Konferenci o vícečetných porodech v Kanadě 2003. Autorka v ní identifikuje tři hlavní kategorie dětí z vícečetných porodů: extrémně individuální, zdravě závislé a úzce vázané. Každá daná kategorie se prokazuje odpovídajícím způsobem sebescénování, a ukazuje tedy i neoddělitelnost tělesného a duševního elementu, obsahového a formálního aspektu i přirozené scéničnosti a záměrné scénovanosti každého způsobu chování.

Kromě vyjmenovaných článků uveřejňujeme v souvislosti s diskusí o problematice velkého činoherního divadla v tomto čísle překlad poslední kapitoly z knihy Bernarda Massona Musset et le théâtre intérieur z roku 1974, věnované Krejčově inscenaci Lorenzaccia v Divadle za branou. Pokud jde o scénické umění za hranicemi Česka, referuje Jitka Pelechová o loňském pařížském Podzimním festivalu a Jaroslav Vostrý v poznámce věnované současné podobě deklamačního herectví vychází z pozoruhodného výkonu Matthiase Bundschuha v roli Posla z inscenace Medey, kterou uvedl berlínský Deutsches Theater. Alena Morávková stručně rekapituluje své dojmy z představení letošní pražské Ruské sezony. Námětem poznámky Denisy Vostré je původ i druh scéničnosti čínských masek nuo, představených na loňské výstavě v pařížském Musée Jacquemart‑André; tyto masky se – při slavnostech zimního slunovratu s aktuálně ekologicky pojatým smířením s božstvy země – používají v některých částech Číny i dnes. Helena Gaudeková a Roman Prahl se zabývají japonskými zahradami v Česku.

V příloze uveřejňujeme hru „Zabudnite na očistec, alebo Hovory na účet volaného“; jejím autorem je Július Gajdoš, od kterého jsme v tomto časopise tiskli už i hru „Z patológie ľudskej vitality“ v Disku 2 (prosinec 2002) a rozhlasovou hru „Ľahkí ako prach“ v Disku 6 (prosinec 2003).