disk

Časopis Disk, číslo 26 ke stažení

Obsah:

Divadlo a slovo neboli Scénologie dramatu (1. část)

Dva prameny divadla a herectví – mimický a literární – ve světle vzájemných vztahů divadla a kultury, divadla a dramatu, mluveného resp. psaného a improvizovaného slova. (úryvek) Zvolil jsem pro…

Posted in Disk 26 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Divadlo a slovo neboli Scénologie dramatu (1. část)

Obřad slova v díle Josefa Topola

V souvislosti se zkoušením hry Josefa Topola Konec masopustu vznikla studie zabývající se jazykem a sdělováním, slovem jako skutečným základem scénické existence postav – tedy tématy, která se objevují v…

Posted in Disk 26 | Tagged , , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Obřad slova v díle Josefa Topola

„Něco nás věčně nutí hrát nějaké staré drama“. Divadlo řeči v díle Karla Šiktance

Na analýze dramatických kvalit lyrické tvorby jednoho z nejvýznamnějších žijících českých básníků dokládá autor, jak Šiktanc vědomě a účinně pracuje s příběhem ukrytým v lyrickém textu a jak významnou roli…

Posted in Disk 26 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem „Něco nás věčně nutí hrát nějaké staré drama“. Divadlo řeči v díle Karla Šiktance

Japonský tradiční dům a problematika scénického prostoru (nejen v Japonsku)

Na základě názorů významného japonského režiséra Tadaši Suzukiho a s využitím důležitých informací o nespecificky scénickém uspořádání tradičního japonského obydlí dokládá autorka, jak životní prostor člověka – sakrální i profánní…

Posted in Disk 26 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Japonský tradiční dům a problematika scénického prostoru (nejen v Japonsku)

Dvojí poetika středověkých divadelních textů jókjoku

Libreto zpěvně-recitativních her nó – jókjoku – jako svébytné literární dílo, které divadelním tvůrcům vnuká představu budoucího jevištního ztvárnění, ale pro čtenáře má hodnotu literárního textu umožňujícího vytvořit si o…

Posted in Disk 26 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Dvojí poetika středověkých divadelních textů jókjoku

Příběh v performančním umění aneb Scénická vypravěčka Laurie Andersonová

Autor pokračuje i v tomto čísle ve zkoumání principiálních rysů soudobého performančního umění (viz jeho předchozí studie v 17.–19. a 23.–25. čísle Disku) a jejich konsekvencí pro teorii i praxi…

Posted in Disk 26 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Příběh v performančním umění aneb Scénická vypravěčka Laurie Andersonová

Vcítění a distance

Vcítění a distance jsou přes relativně samostatný vývoj ve své podstatě jevy velmi blízké a tvoří – zejména bereme-li v potaz jejich vzájemnou vazbu – dobrý předpoklad jak pro teoretické…

Posted in Disk 26 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vcítění a distance

Otázky moci v pařížských divadlech: teorie a praxe

Moc coby téma pařížských inscenací G. Cassierse a Ch. Marthalera,, ale i v podobě praktických otázek spojených s řízením a financováním kultury, jak se projevují v ministerských zásazích do francouzského…

Posted in Disk 26 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Otázky moci v pařížských divadlech: teorie a praxe

K odstínění reálného a fiktivního v lidském chování 1 (Ohraničení pole)

Úvodní část studie věnované nespecifickému scénování, tj. scénování v běžném životě a v běžném chování, a dílčím problémům, které s touto problematikou souvisejí. (úryvek) Dovolte mi na samém začátku možná…

Posted in Disk 26 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem K odstínění reálného a fiktivního v lidském chování 1 (Ohraničení pole)

Muzikály na jevištích West Endu: Mezi uměním a podívanou

Zpráva o současném stavu muzikálové tvorby v Londýně (Chicago – Cabaret – Marguerite – The sound of Music – Wicked – The Lion King – The Lord of Rings). (úryvek)…

Posted in Disk 26 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Muzikály na jevištích West Endu: Mezi uměním a podívanou

Borův Štěpánek

O spolupráci velkého českého herce se zapomínaným představitelem české divadelní režie meziválečného období. (úryvek) Jan Bor (vlastním jménem Jan Jaroslav Strejček), narozený v Praze 16. února 1886, pocházel po otci ze…

Posted in Disk 26 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Borův Štěpánek

Socha – architektura – veřejný prostor

Zpráva o semináři pořádaném katedrou české literatury, literární vědy a dějin umění Filozofické fakulty Ostravské univerzity ve spolupráci s ostravskou pobočkou Národního památkového ústavu.

Posted in Disk 26 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Socha – architektura – veřejný prostor

Petrolejové lampy: první titul „České sezony“ v Divadle Komedie

Recenze autorské inscenace Davida Jařaba s protagonisty Karlem Rodenem a Ivanou Uhlířovou.

Posted in Disk 26 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Petrolejové lampy: první titul „České sezony“ v Divadle Komedie

Hyvnar, Copeau, errata

Zasláno redakci – připomínky slovenského teatrologa k jedné z kapitol knihy Jana Hyvnara Francouzská divadelní reforma, vydané v roce 1996.

Posted in Disk 26 | Tagged , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Hyvnar, Copeau, errata

Zápisky české herečky

Eliška Pešková (1832–1895) – originální umělecký zjev: slavná komediální herečka, autorka, překladatelka, pedagožka, divadelní podnikatelka, manželka zakladatele smíchovské scény Pavla Švandy ze Semčic, nezapře nezdolný temperament a energickou činorodost ani…

Posted in Disk 26 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky české herečky

Několik článků v tomto čísle se věnuje vztahu divadla a literárního či prostě psaného textu, případně divadlu v literatuře či dvojí (divadelní a literární) existenci dramatu, tedy scénickým možnostem neboli – nejstručněji řečeno scénologii slova.

Studie prof. Jaroslava Vostrého (1931) „Divadlo a slovo neboli Scénologie dramatu“, ze které v tomto čísle otiskujeme 1. část, navazuje na tu – podle autora původní – tradici, v jejímž pojetí je slovní resp. psaný text dramatu vždycky v zásadě projektem inscenace. Herectví a divadlo vůbec má dva prameny: jeden můžeme nazvat mimováním a je jako takový – totiž právě jako pramen – přirozeným plodem lidské vitality, zatímco druhý je plodem jisté předběžné kultivace, a souvisí tedy s tím, čemu říkáme kultura a co bylo do jisté doby obvyklé ztotožňovat především s literaturou. Ať v jeho jednotlivých proudech či představitelích herectví a divadla převažuje to, nebo ono, činoherní divadlo a herectví ‘jako takové’ pramení z napětí mezi oběma póly a je v každém jednotlivém případě výsledkem zápasu mezi tendencemi, které s tímto napětím souvisejí. Dějiny vzájemných vztahů divadla a dramatu jsou tak nejen dějinami vztahu mluveného slova k psanému a fixovaného slova k improvizovanému, ale i vztahu mezi divadlem a kulturou.

V situaci, kdy současné české divadlo podceňuje působivost slova, obrátili se divadelníci nejmladší generace Štěpán Pácl (1982, režisér) a Tereza Marečková (1980, dramaturgyně) k dramatice Josefa Topola (1935). Z ní si – dá se říct programově – vybrali hru (a dokonce se dá říct básnickou tragédii) Konec masopustu (poprvé hranou roku 1963): Básnické kvality slovního textu se v Topolově hře stávají základem scénické poezie a slovo tvoří skutečný základ scénické existence postavy. Jazyk a sdělování jako téma je v Topolových textech přítomno od jeho prvotiny Půlnoční vítr (1955); Tereza Marečková ve stati „Obřad slova v díle Josefa Topola“ mluví zejména o autorově vývoji od této hry přes Jejich den (1959) ke Konci masopustu, který podle ní vyžaduje takové herce, kteří mají schopnost odvážně a svobodně „stát si za slovem na jevišti“. Nemohou se za slovem schovávat, nebo ho jen tak utrousit, musí ho být schopní vždy znovu scénicky vytvořit. Tato schopnost scénicky znovuoživit básnické slovo zahrnuje samozřejmě i scénický smysl pro hudební rozměr promluv.

Petr Hruška (1964) je významný současný český básník střední generace, autor pěti básnických knih (Obývací nepokoje 1995, Měsíce 1998, Vždycky se ty dveře zavíraly 2002, Zelený svetr 2004, Auta vjíždějí do lodí 2008) a také odborný pracovník oddělení současné literatury v Ústavu české literatury Akademie věd České republiky, pobočka Brno, který působí i na univerzitách v Brně a Ostravě. Ve své studii „‘Něco nás věčně nutí hrát nějaké staré drama.’ Divadlo řeči v díle Karla Šiktance“ představuje nepopiratelné dramatické kvality lyrické tvorby jednoho z nejvýznamnějších žijících českých básníků a dokládá, jak Šiktanc vědomě a účinně pracuje s příběhem ukrytým v lyrickém textu a jak významnou roli u něj hraje užití mluvního gesta. Zásadně důležité je u Šiktance rovněž časté budování textu formou jednotlivých scén, které sugestivně přiblíží úspornou kombinací klíčových slov evokujících vlastní ‘dějiště básně’ v niterně obrazném i zcela konkrétním smyslu. Slovo vyřčené v jeho básnickém světě nelze vzít beztrestně a bez následků zpět.

Prof. Zdenka Švarcová (1942) se ve studii „Dvojí poetika středověkých divadelních textů jókjoku“ zabývá librety zpěvně-recitativních her nó obsahujících i taneční pasáže. Poetika těchto libret krystalizovala přibližně od poloviny 14. do poloviny 15. století a je na jedné straně spjata s japonskou literární tradicí a realitou japonského středověku (a této jejich stránce se také autorka věnuje), zatímco na druhé straně je samozřejmě určena základními principy, jež se týkají podstaty jakékoli divadelní předlohy obecně a principů samotného divadla nó zvlášť. Libreta jókjoku jsou tedy nezbytnou součástí ‘díla’ jevištního, tedy divadelního představení jako celistvého uměleckého tvaru. I tak ale zůstává jókjoku současně svébytným dílem literárním, které sice divadelním tvůrcům vnuká představu budoucího jevištního ztvárnění, ale pro čtenáře má hodnotu literárního textu umožňujícího vytvořit si o podobách postav, o místech, kde se dramatický příběh udál, a o dalších okolnostech vlastní představu.

Z japonské kulturní tradice čerpá také stať Denisy Vostré (1966) věnovaná tradiční podobě japonského domu, kterou pokračujeme ve zkoumání scénologie prostoru. Ve dvou kapitolách (‘Scénologie japonského domu a symbolické souvislosti prostoru k obývání’ a ‘Tadaši Suzuki a herecké cítění prostoru’), v nichž – vedle odkazů na teatrologické práce proslulého režiséra a divadelního pedagoga i poznatků obsažených v Tanizakiho Chvále stínu – využívá důležité informace o nespecificky scénickém uspořádání tradičního japonského obydlí, které funguje jako bezprostřední zdroj specifických vlastností tradičního japonského divadla a herectví. Autorka ovšem popisuje (a citacemi Suzukiho dokresluje) i překotné změny na scéně japonského každodenního života, ke kterým v několika vlnách došlo po 2. světové válce. I důsledky těchto změn ukazují, že životní prostor člověka – sakrální i profánní – funguje jako předobraz prostoru jevištního. Japonskou variantu představuje nevykořeněná, leč vytrácející se tradice, se kterou byla v minulosti spjatá potenciálně symbolická scéničnost prostoru.

Prof. Július Gajdoš (1951) pokračuje i v tomto čísle ve zkoumání principiálních rysů soudobého performančního umění (viz jeho předchozí studie v 17.–19. a 23.–26. čísle Disku) a jejich konsekvencí pro teorii i praxi soudobé scénické tvorby i scéničnosti a scénovanosti obecně. Autor se tentokrát věnuje fenoménu vyprávění v praxi tzv. monologických performerů a těm vlastnostem jejich tvorby, které souvisejí se scénickým děním příběhu. Při analýze některých postupů jedné z nejvýznamnějších představitelek současného performančního umění Laurie Andersonové poukazuje na vytváření scénických obrazů snové krajiny, ve kterých nechává performerka rozeznívat své narativní projevy, a v souvislosti s tím i na vztah samotného vyprávění a technologického zázemí jejích produkcí. Svým prolínáním výstupů z těla do prostoru a zase zpátky, pohybujících se mezi ústním vyprávěním a literaturou v technologicky amplifikovaném prostoru, činí tato performerka svébytný scénický prostor prostředkem specifického spojení příběhu a obrazu.

Tematikou emocí, resp. citů a prožitků, a také jevem psychické distance jsme se zabývali v Disku již několikrát, zejména v článcích a studiích doc. Jiřího Šípka (1950). Téma nepokládáme pochopitelně za zdaleka vyčerpané: s přibývajícími úvahami přibývají ovšem také další otázky. Ve studii „Vcítění a distance“ se týž autor zaměřuje tentokrát na dva fenomény, které jsou podstatné nejen ve scénickém umění, ale v umění vůbec. Zatímco vcítění se podle něho vztahuje ke kvalitě jistého emočního napojení na předmět zájmu, distance nám pomáhá pochopit podstatu estetického vnímání: ve smyslu odstupu od bezprostřední vazby na fyzickou realitu jej nacházíme v každém umění jako předpoklad té specifické vazby, resp. atmosféry, která se váže k uměleckému dílu. Ukazuje se, že vcítění a distance jsou přes relativně samostatný vývoj ve své podstatě jevy velmi blízké a tvoří – zejména bereme-li v potaz jejich vzájemnou vazbu – dobrý předpoklad jak pro teoretické pochopení umělecké tvorby, tak pro její vnímání.

Ve studii „K odstínění reálného a fiktivního v lidském chování“ (1. část) se autor knih Metody a techniky dramatické výchovy (1. vydání 1995, 3. vydání 2008) a Scénologie krajiny (2008) doc. Josef Valenta (1954) věnuje nespecifickému scénování, tj. scénování v běžném životě a v běžném chování. První část textu je označena podtitulem ‘Ohraničení pole’: autor tu s pomocí příkladů definuje, které typy scénických jevů bude sledovat (a tím předběžně z hlediska svého tématu vymezuje i jistou hranici mezi scéničností nespecifickou a specifickou, případně scéničností a scénovaností). Dále se (více či méně stručně) věnuje některým dílčím problémům, které se k hlavnímu tématu jeho studie vztahují, například vztahu autentičnosti a scénování, jeho záměrnosti či nezáměrnosti, stylizaci chování při nespecifickém scénování, fiktivnímu elementu v chování a jeho vztahu ke scéničnosti a divadelnosti i estetickému a energetickému prvku životního scénování nebo scénování v běžném chování, a to i z hlediska jeho dramatičnosti.

Pokud jde o pohledy na divadlo v zahraničí, v článku „Otázky moci v pařížských divadlech: teorie a praxe“ zabývá se Jitka Pelechová (1980) příslušnou problematikou, jak se uplatňuje coby téma inscenací představených v poslední době pařížskému publiku, ale i v podobě praktických otázek spojených s řízením a financováním kultury, jak se projevují v ministerských zásazích do francouzského divadelnictví. Pohled na současný stav muzikálové tvorby v Londýně nám podává stať „Muzikály na jevištích West Endu: Mezi uměním a podívanou“, jejímž autorem je Pavel Bár (1983). Do historie se tentokrát vracíme článkem Jaromíra Kazdy (1948) „Borův Štěpánek“: autor se zabývá spoluprací velkého českého herce, který významně poznamenal podobu českého divadla i filmu v minulém století, se zapomínaným představitelem české divadelní režie meziválečného období.

Návrat do historie představuje tentokrát i příloha, ve které tiskneme ze současného hlediska po mnoha stránkách zajímavé i zábavné „Zápisky české herečky“ Elišky Peškové (1833–1895), jejíž vzkaz se netýká jen její vlastní umělecké dráhy a účasti na divadelním podnikání Pavla Švandy ze Semčic, ale představuje i pozoruhodný příspěvek ke studiu sociologie a psychologie (či sociální psychologie) hereckého povolání v moderní společnosti.