disk

Časopis Disk, číslo 42 ke stažení

Obsah:

Chorégies d’Orange 2012: Turandot a živoucí tradice divadla

Mezi reportáží, recenzí a úvahou o smyslu a poslání divadla se po-hybuje autorčino sugestivní líčení zážitku z derniéry inscenace Pucciniho Turandot na slavném operním festivalu. Západ slunce. Na nebi blednou…

Posted in Disk 42 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Chorégies d’Orange 2012: Turandot a živoucí tradice divadla

Mluví ‘stanislavskij’ anglicky?

Umělecké a pedagogické dílo velkého ruského divadelníka K. S. Stanislavského podnítilo vznik řady britských a amerických divadelních škol, o nichž článek podává obšírný přehled. Tato studie si neklade za cíl…

Posted in Disk 42 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Mluví ‘stanislavskij’ anglicky?

Český nový cirkus

Vše, co chcete vědět o o novém žánru se starými kořeny a jeho nejznámějších představitelích u nás. Nový cirkus je umělecký fenomén, který v České republice nebyl doposud terminologicky ani metodologicky…

Posted in Disk 42 | Tagged , , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Český nový cirkus

Venezuela: ibero-africké a indiánské scénické tradice

Autor článku je důvěrně obeznámen s venezuelskými fiestami a procesími, tančícími démony, ďábly z Yare i indiánským kultem Marie Lionzy, což dokládá i bohatým fotografickým doprovodem. […] Fiesty a procesí Když…

Posted in Disk 42 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Venezuela: ibero-africké a indiánské scénické tradice

Position Paper

Úvaha nad teoretickým dílem předního českého divadelníka Iva Osolsobě. „Američané – a snad i Angličané – užívají někdy termín position paper. Říkají tak sdělením, která přinášejí věci problematické, zdaleka ne skálopevně ověřené, hraniční, z ne…

Posted in Disk 42 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Position Paper

Školy E. F. Buriana

Vždy znovu – a celkem třikrát – zakládal Emil František Burian herecké školy, kterým dával podobu mladé umělecké dílny úzce související s programem a činností jeho divadla D. (úryvek) První…

Posted in Disk 42 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Školy E. F. Buriana

Jugoslávští dramatikové na brněnském jevišti

Dramaturgie brněnského Národního divadla se v období 1. Československé republiky zasloužila o soustavné uvádění předních jihoslovanských dramatiků a podílela se tak na důležitém budování plodných vzájemných kulturních vztahů. Kdo znal…

Posted in Disk 42 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jugoslávští dramatikové na brněnském jevišti

Pivcův Jago

Připomenutí ojedinělého hereckého výkonu předního herce Národního divadla.

Posted in Disk 42 | Tagged , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Pivcův Jago

Jsem peníze, jsem tvůj Bůh

Několik inscenací letošního avignonského divadelního festivalu očima mladého českého režiséra.

Posted in Disk 42 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jsem peníze, jsem tvůj Bůh

Z divadelní Vídně II

Tři letošní premiéry vídeňského Burgtheateru: Kleistův Princ Bedřich Homburský v režii Andrey Brett, Zimní cesta od Elfride Jelinek režírovaná Stefanem Bachmannem a Williamsova slavná Tramvaj do stanice Touha režiséra Dietera…

Posted in Disk 42 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Z divadelní Vídně II

Erdmanův Sebevrah v Sofii

Poznámka o Národním divadle v Sofii a zdejší úspěšné inscenaci předního bulharského režiséra Alexandra Morfova.

Posted in Disk 42 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Erdmanův Sebevrah v Sofii

O řeči a zpěvu

Kolik kroků potřebujeme k tomu, aby se řeč stala zpěvem a zpěv řečí – a obojí bytostným projevem celého člověka?

Posted in Disk 42 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O řeči a zpěvu

Petr Fomenko

Vzpomínka na nedávno zesnulého ruského režiséra.

Posted in Disk 42 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Petr Fomenko

Rozhovory a astronauty

Hra současné německé autorky v překladu Zuzany Augustové. (úryvek) Návod k použití Následující návod k použití představuje návrh, jak by mohl postupovat samouk bez učitele. Samozřejmě, že existují i jiné možnosti, především pro…

Posted in Disk 42 | Tagged , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Rozhovory a astronauty

V červnu 2012 uplynulo 10 let od chvíle, kdy vyšlo 1. číslo časopisu Disk. Nejdřív byl ovšem v roce 2001 za přispění doc. Markéty Schartové, tehdejší děkanky DAMU, a prof. Jana Císaře, tehdejšího vedoucího Katedry teorie a kritiky, založen Ústav dramatické a scénické tvorby DAMU (DaS). Časopis měl zajistit možnost zveřejňování výsledků Ústavu, tedy samo nastartování i rozvíjení jeho aktivity, a to i při získávání spolupracovníků (z různých oborů). Časopis měl také sloužit podněcování činnosti doktorandů a doktorandek oboru scénická tvorba a teorie scénické tvorby, jejichž školicím pracovištěm se Ústav stal.

Rozhodně nás k založení Ústavu nevedla okolnost, že výsledky vědecké a výzkumné činnosti se stávají čím dál tím důležitějším činitelem při posuzování kvality vysokých škol a zejména při získávání státních prostředků na jejich rozvoj; tento zřetel nebyl ostatně tenkrát ještě tak naléhavý. Podnětem byla přirozená potřeba: učinit předpoklady, procesy a výsledky dramatické a scénické tvorby a jejich uplatňování předmětem výzkumu ve vzájemné spojitosti všech tří aspektů (podmínek, tvůrčího procesu i výsledků včetně uplatnění jejích produktů) i obou elementů (tj. elementu specificky dramatického a elementu obecně scénického), o nerozlučném spojení historie, resp. dlouhodobých tendencí s živým divadlem nemluvě. K takovému výzkumu dává činnost divadelní fakulty předpoklady ve stejné míře, do jaké sama takový výzkum ke svému rozvoji potřebuje. Při plánování a realizaci činnosti Ústavu bylo tedy hned od začátku jasné, že tento výzkum, má‑li být skutečně plodný, musí mít předmět širší, než jaký skýtají divadelní produkce; zvlášť v době, kdy se za divadlo považuje kdeco.

V prosinci roku 2002 vyšlo 2. číslo a od roku 2003 vycházel Disk čtvrtletně. Jeho finanční zajištění obstarávalo od roku 2005 do konce roku 2011 Centrum základního výzkumu AMU a MU zaměřené k tématu ‘umění a technika’ s jeho hlavním koordinátorem prof. Ivanem Kurzem, kterému při všech administrativních a ekonomických nástrahách založení a rozběhu Centra byla důležitou spolupracovnicí Ing. Tamara Čuříková. Díky Centru jsme získali ke spolupráci i prof. Václava Syrového s jeho příspěvky (například „O původu zvuků, nejenom těch elektronických“ z Disku 4 a „Zvuk jako autonomní objekt?“ z Disku 21). Pokud jde o výrobu a distribuci, začalo se na vydávání Disku po jeho vypovězení z péče Nakladatelství AMU od začátku roku 2006 podílet nakladatelství KANT Karla Kerlického. Tak je to i s edicí Disk, kterou jsme začali vydávat v roce 2005, kdy vyšly první svazky velké i malé řady této edice, o jejíž výtvarnou podobu se – právě tak jako o výtvarnou podobu časopisu – stará od počátku Martin Radimecký.

Pokud jde o redakční radu, působila – po některých drobných změnách – od začátku činnosti Centra v roce 2005 ve složení Jan Císař, Tamara Čuříková, Július Gajdoš (oba poslední jmenovaní také stáli přímo u zrodu Centra, na jehož dalším vývoji se nemohli už bohužel v dalších letech přímo podílet), dále Jan Hyvnar, Ivan Kurz, Zuzana Sílová (zást. šéfredaktora), Václav Syrový, Miroslav Vojtěchovský a Jaroslav Vostrý (šéfredaktor); v roce 2008 se podařilo k účasti v této redakční radě získat bohemistu doc. Vladimíra Justla, který už bohužel není mezi námi, japanistku prof. Zdenku Švarcovou, historika prof. Františka Šmahela a ze zahraničních odborníků prof. Wojciecha Dudzika z Varšavské univerzity a prof. Josepha N. Rostinského z japonské univerzity Tokai; od poloviny roku 2010 je členem redakční rady, která řídí i stejnojmennou edici, také Karel Kerlický.

V rámci Centra se teoreticko‑metodickou základnou našeho výzkumu mohla definitivně stát scénologie jako disciplína zkoumající scénické aspekty lidského konání. Zásadní ohled se v jejím rámci bere na nové možnosti scénování, které otevřel rozvoj techniky a technologií související s bouřlivým rozmachem tzv. nových médií. Na základě rozlišování vztahu uměleckého a mediálního, což jsou i dva aspekty divadla, umožňuje scénologické hledisko i diferencovanější přístup k jeho vlastním podobám a způsobům. Řadu témat, která se začala diskutovat v časopise, bylo možné rozvinout v knihách vycházejících ve velké i malé řadě stejnojmenné edice (viz i knihu autora tohoto úvodu nazvanou Scénování v době všeobecné scénovanosti. Úvod do scénologie, která by měla vyjít ještě do konce tohoto roku).

To, co můžeme nazvat všeobecnou scénovaností, klade nejenom novým způsobem otázky týkající se diferenciace nespecifických a specifických (a to obzvlášť uměleckých) projevů, ale umožňuje diferencovanějším způsobem nahlédnout také problematiku prostoru, kde se to specifické a nespecifické stýká, včetně problematiky kulturního managementu (viz knižně vydané disertace Daniela Hrbka Budování divadla a Jiřího Šestáka Divadlo, kultura, podmínky. Osobní zkušenost), tzv. kulturních průmyslů (viz i polemiku v Disku 37 vyvolanou zásadním článkem Júlia Gajdoše „Kreativní průmysly: Rozvoj kultury, nebo nová tržní totalita?“ z 32. čísla) a eventu (viz připravované knižní vydání disertace Alexandra Gregara Město a /jeho/ divadlo. Příběh královéhradeckého pahorku: Od Elišky Rejčky k Annie Girardot, k novodobým tradicím městských dionýsií).

Při finančním zabezpečení výzkumné činnost mají rozhodující úlohu granty. Dva projekty financované Grantovou agenturou České republiky se věnovaly herectví a v souvislostech jeho vývoje v Česku i generačním aspektům jeho podob a způsobů. Z časopiseckých studií vznikla v tomto rámci kniha Jana Hyvnara s názvem O českém dramatickém herectví 20. století, doplněná posléze 2. rozšířeným vydáním jeho knihy Herec v moderním divadle (K divadelním reformám 20. století); v malé řadě vyšly Hyvnarovy studie věnované hereckým virtuosům 19. a počátku 20. století. K výstupům patřila i dříve vydaná knižní studie Zuzany Sílové DISK a generace 1945 (O Jaroslavě Adamové a Jaromíru Pleskotovi); jejím pokračováním se stala kolektivní monografie Generace a kontinuita (K českému scénickému umění 20. století): zde byla Z. Sílová editorkou a uplatnily se tu také příspěvky doktoranda a spolupracovníka Centra Pavla Bára, důležité i svým zaměřením na zábavněhudební divadlo s jeho základem v mimu a mimování. Na knize Je dnes ještě možné herecké umění? se podílela Zuzana Sílová s autorem tohoto úvodu a k její plánované monografii Komedianti na českém jevišti vyšla v Disku řada přípravných studií. Růzností podmínek herecké tvorby se v rámci svého doktorského studia zabývá doktorandka Tereza Šefrnová (viz její stati o vzniku broadwayských inscenací
v Disku 39 a 41).

Pokud jde o vydané disertace, rovněž věnované podobám a způsobům herectví, je třeba připomenout práci doc. Jiřího Šípka Psychologické souvislosti scénické tvorby, shrnující výsledky řady studií publikovaných předtím v časopise (které kvůli tomu nepřestávají být hodné samostatného zájmu). Z druhé strany přistupují ke stejné problematice především disertace Elišky Vavříkové (Mimesis a poiesis) a Maji Jawor (Hlas a pohyb). Obě spolu s knižně nepublikovanou disertací Hany Varadzinové Scéničnost a hudebnost vznikly v souvislosti etnoscénologického výzkumu podporovaného doktorským grantem GAČR a konaného v rámci příprav dnes už legendární inscenace Farmy v jeskyni Sclavi/Emigrantova píseň, která proslavila jejího režiséra Viliama Dočolomanského (ten mezitím rovněž absolvoval doktorské studium a psal do Disku víc, když neměl tolik starostí se svým světově proslulým, ale existenčně stále ohroženým souborem; viz např. jeho studie „Španělská inspirace“ v Disku 3 a „Listy emigrantů“ z Disku 15: jde o rusínské emigranty, jejichž dopisy z Ameriky se staly jedním z inspirační zdrojů inscenace Sclavi). Výzkum podob a způsobů herectví, který i nadále zůstává v popředí zájmu Ústavu, je tak současně svědectvím spojování teoretického výzkumu s výzkumem, který se – a pokud jde o specifické scénování jaksi zásadně – koná přímo ve specifickém scénickém prostoru.

Při rozvíjení specifických způsobů scénování a jejich fungování v kultuře jde vlastně o permanentní interakci ‘mimu a mimování’ (tj. v užším smyslu scénického, často přímo šaškovského elementu) na jednom pólu a dramatu – nejen ve smyslu textu, ale také ve smyslu mluveného divadla – na druhém. Srov. například střetávání těchto elementů u Karla Čapka, zachycené v příspěvcích doktorandky Kláry Novotné a studentky dramaturgie Hany Novákové z Disku 38, věnovaných jeho dramaturgické a režijní činnosti v Divadle na Vinohradech, když Čapkovi se věnovala už předtím někdejší (brněnská) doktorandka Jana Horáková i současná doktorandka Jana Cindlerová (viz zejména její studii věnovanou Bílé nemoci z čísla 39).

V rámci ujasňování problematiky vztahu divadelního textu a inscenace v současném divadle představují důležitý příspěvek úvahy Jana Císaře, vycházející z dlouhodobých tendencí moderního českého divadla, a to nejenom ty, které byly posléze zařazeny do knihy Česká divadelní tradice: mýtus nebo živá skutečnost? (z historických pojednání viz i jeho studii „Tylova divadelní syntéza“ ze sborníku Josef Kajetán Tyl 1808–1856–2006–2008). Otázkám dramatu se věnovaly také příspěvky autora tohoto úvodu, zásadně rozvinuté v publikaci Scénologie dramatu, které ovšem předcházely studie Júlia Gajdoše shrnuté v 1. svazku malé řady pod názvem Od techniky dramatu ke scénologii; rozborům konkrétních her se Július Gajdoš věnoval např. i v Disku 12, 13 a 34.

Jako nosný se ukázal i pojem ‘herecká dramaturgie’ ražený Zuzanou Sílovou a uplatněný z širšího hlediska vztahu herectví a režie i (zejména) textu hry a inscenace v sérii článků „hra xy jako problém dramaturgický“. Pokud jde o postavení dnešní české dramaturgie a o vztah současného českého divadla k české klasické moderně v dramatu, říká k němu leccos příspěvek věnovaný Šrámkovu Měsíci nad řekou z Disku 37, jehož autorem je Milan Šotek, doktorand a dramaturg olomouckého divadla i autor a šéf Cabaretu Calembour. Pojem herecká dramaturgie inspiroval také Lenku Chválovou při práci na disertaci Od Tylových hereček ke Sklenářové‑Malé, jejíž první část, věnovaná Tylově ženské herecké dramaturgii, by měla dostat knižní podobu ještě do konce tohoto roku; na jejím pokračování věnovaném českému ženskému herectví ve vztahu k vývoji českého dramatu 19. století autorka dál pracuje.

Zmínit si jistě zaslouží i výzkumné úsilí doktorandky Petry Honsové a její studie věnované Jiřině Třebické a Jiřímu Hálkovi. Sám jsem se v tomto rámci zabýval vztahem tzv. ‘herectví v životě’ a hereckého umění mj. ve studii „Mezi (sebe)scénováním a dramatickým herectvím“ v Disku 36 a upozornil na souvislosti problematiky herectví a chování/jednání včetně jeho – se Zichem řečeno – vnitřně hmatového vnímání ve studii „Scénické působení a zrcadlové neurony“ v Disku 28. K herectví se vyjadřují z různých úhlů také příspěvky Jana Hančila (viz např. jeho pojednání „Charisma a jeho herec“ z Disku 30 a studii o recepci Stanislavského na Západě uveřejněnou v tomto čísle), který je také autorem studie „K diváckým strategiím dialogického jednání“ z Disku 34 a poskytuje časopisu a edici Disk důležitou podporu i jako děkan Divadelní fakulty.

Pokud jde o specifické scénování, stala se významným pramenem nových pohledů – i díky třem česko‑japonským sympoziím konaným ve spolupráci s teatrologickým pracovištěm tokijské univerzity Waseda – komparace západního a východního, konkrétně právě japonského divadla a jeho vztahů k povaze tamního obecného scénování; viz příspěvky Zdenky Švarcové (včetně jejích překladů her o paní Komači slavného představitele divadla nó Zeami Motokijo) a Denisy Vostré, která u prof. Švarcové před lety studovala a která spolupracovala s dalším přispěvatelem‑japanistou Petrem Holým i na dvou ukázkách ze slavného Zeamiho traktátu o herectví z roku 1424. Při rozšiřování záběru pozornosti Ústavu na celé asijské, ale i jihoamerické specifické i nespecifické scénování by jistě nemělo zůstat jen u příspěvku Heleny Kubíčkové věnovaného tangu jako specifickému fenoménu argentické kultury z Disku 6 a dvou studií Stanislava Slavického, důvěrně obeznámeného s problematikou i díky diplomatickému působení v příslušných zemích: první z nich, věnovanou scénickým tradicím jihovýchodní Asie, jsme zařadili do Disku 38 a druhou s tematikou venezuelské scéničnosti uveřejňujeme v tomto čísle. Zmínku si v této souvislosti zaslouží i stať Kláry Břeňové „Od svátku purim k jidiš divadlu“ z Disku 17.

Materiálem úvah o současné podobě divadla se samozřejmě stávaly zejména příspěvky věnované evropskému divadlu, často v kontextu mimodivadelního scénování: najdeme pod nimi podepsané vedle Jitky Pelechové a Zuzany Sílové i doktorandy Pavla Bára, Janu Cindlerovou a (jako v tomto čísle) Petru Honsovou a Štěpána Pácla, ale i prof. Júlia Gajdoše a pisatele tohoto úvodu. Evropskému opernímu dění se věnoval Josef Herman i režisér Jiří Heřman, když hlavní zájem prvně jmenovaného – právě tak jako Jana Císaře i Jany Cindlerové v oblasti činohry a Pavla Bára v oblasti muzikálu a operety – platil současnému českému divadlu ve světle jeho dlouhodobějších tendencí. A to včetně důležitých fenoménů z oblasti amatérského divadla (viz zejména důležitou studii Jana Císaře „Mimo institucionální území“ z Disku 38).

Tyto dlouhodobější tendence je dobře vidět z hlediska konfrontace ‘velkého’ a ‘malého’ divadla na pozadí vztahů sociálně kulturních fenoménů veřejného a soukromého, oficiálního a alternativního i profesionálního a amatérského, nazíraných historicky i v mezinárodním srovnání (viz stati „Scéna a sklep“ z Disku 5 a „Velké divadlo a potřeba odstupu“ z Disku 41 od autora těchto řádků, který měl vedle Zuzany Sílové podíl i na studii „Je dnes ještě možné velké /činoherní/ divadlo?“ otištěné v číslech 21 a 22) a v souvislostech problematiky ansámblového divadla a herectví (viz studii Jana Císaře z Disku 2 a 3 i články Jany Cindlerové v číslech 29, 36 a 37 a Zuzany Sílové s mou účastí v čísle 24, které se věnovaly Slováckému divadlu, Buranteatru a činohře Jihočeského divadla); posledně jmenované téma jsme samozřejmě sledovali i v článcích o zahraničních divadlech a o novější historii českého divadla (viz také stati Otomara Krejči z Disku 3 a 6 a číslo 39, které bylo Krejčovi věnováno téměř celé). Pokud jde o dlouhodobé tendence, které je zde všude možné sledovat, nelze při jejich zkoumání pouštět ze zřetele širší a hlubší kontext, ke kterému směřovaly příspěvky Júlia Gajdoše v Disku 40 („Postmodernismus mezi námi“) a 41 („Modernismus v nás“).

Problematika všeobecné scénovanosti zahrnuje i otázky scéničnosti slova a mluvy (v jejich vzájemném vztahu) – viz studie Zdenky Švarcové a mou ve 40. čísle Disku i předcházející studie prvně jmenované paní profesorky „Jev, výjev skrytý za znakem“ z čísla 27 a článek D. Vostré „Koncept kotodama aneb o japonské duši slov“ z 36. čísla Disku i mou stať věnovanou prozodické stránce Zeyerovy hry Radúz a Mahulena, zahrnutou v opravené verzi do knihy Scénologie dramatu. K těmto článkům je třeba přičíst i studie zemřelé Jiřiny Hůrkové včetně stati ze sborníku Josef Kajetán Tyl 1808–1856–2006–2008 i třeba články Jaromíra Kazdy „Karel Hugo Hilar a jevištní řeč“ z Disku 25 a „Příspěvek k hlasové práci Eduarda Vojana“ z Disku 33, ale také např. stať Viliama Dočolomanského „Zraněný léčitel“, věnovanou Idě Kelarové a zaměřenou na objevování možností a kultivaci hlasového projevu. Přitom jde také o (inscenační) konfrontaci obrazového i obrazného a mluvního elementu: viz knihu Slovo a obraz na scéně doktorandek Jany Cindlerové a Terezy Marečkové, doktoranda Štěpána Pácla a magistra činoherní režie Pavla Ondrucha, ve které se věnují inscenační problematice českého dramatu od Tyla přes Čapka a Langera k Topolovi i Lagronové (její hry zrovna tak jako hry Přemysla Ruta, Michala Langa, Júlia Gajdoše, Martina Glasera a Olgy Šubrtové, Jiřího Šípka i Milana Uhdeho, Pavla Landovského a Lenky Chválové a dalších jsme také otiskovali: jejich přehled viz rejstřík všech příspěvků na http://casopisdisk.amu.cz).

Stejně naléhavá je jistě i otázka scéničnosti prostoru, tj. také scénografie v širším i užším smyslu; srov. práci Kateřiny Miholové na interaktivních rekonstrukcích nejvýznamnějších produktů české scénografie, konanou v rámci dvou grantů GAČR pod vedením prof. Jana Duška (vedle knihy věnované Grossmanově a Fárově inscenaci Jarryho Krále Ubu jsou jejím výsledkem i výstupy vydané ve formě DVD‑ROM), vlastní režijní praxí orientované příspěvky Jiřího Heřmana v Disku (viz zejména úvahu o lidském vnímání a kreativitě z Disku 12 a studii „Aktuální téma: prostor!“ z čísla 15) a pozoruhodnou knižní studii prof. Alberta Pražáka Meziprostor dotýkající se tematiky související také s japonským ma. Fenoménem ma se v Disku 34 zabývala Denisa Vostrá, která je také autorkou pojednání o konvergencích mezi rituálními konotacemi japonského domu a prostorem tradičního japonského divadla v Disku 26 i „dalšího příspěvku ke zkoumání japonského vnímání prostoru“ z čísla 41.

Otázkami scéničnosti specifického i nespecifického prostoru se v řadě článků zabýval Radovan Lipus; viz i jeho knižně vydanou doktorskou disertaci Scénologie Ostravy a články věnované jak vztahu scénování v architektuře a urbanismu, tak občanskému scénování jako prostředku identifikace obyvatel s daným místem (v čísle 18 a 28). Problematice scéničnosti a scénovanosti běžného chování se soustavně věnuje Josef Valenta, který problematiku studovanou v řadě článků a studií rozvinul v knize Scénologie (každodenního) chování. Z časopiseckých článků vychází i Valentova knižní studie věnovaná scénologii krajiny, zatímco v posledních číslech se tento autor kromě pojednání o využití scénování v praxi komunistické tajné policie („Akce Kameny – StB a fiktivní státní hranice“) z Disku 35 věnoval v čísle 40 a 41 metodologii výzkumu v oboru edukačního dramatu. Nevyhnul se ovšem ani problematice (‘civilního’) maskování (z podnětu inscenace Chiarelliho komedie Maska a tvář ve stati z Disku 32), když z tématu masky v původním smyslu vycházely ve svých studiích v Disku 14 Jana Jiroušková („Maska v tradiční africké kultuře“) a v Disku 36 Július Gajdoš („Maska – prostředek scénování duchovních obrazů světa“), zatímco Denisa Vostrá se v čísle 23 věnovala tradičním čínským maskám nuo. Tereza Nekovářová napsala do Disku 37 článek „Signalizace v sociálních interakcích u různých živočišných druhů: Scénování v říši zvířat“.

Z hlediska scénologie bylo možné leccos důležitého říct také k problematice, která se stala ve vědách o člověku a kultuře aktuální v souvislosti s tzv. ikonickým či performativním obratem a která souvisí s vývojovými tendencemi od reprezentace k prezentaci a od obrazu k předmětu. Kromě řady už zmíněných studií, které se této problematice také nemohly vyhnout, poukazuje k ní i stať Markéty Machačíkové „Vycpaná zvířata. Dnešní podoby taxidermie a Damien Hirst“ z čísla 33. Pokud jde o problematiku vztahu obrazu a předvádění/vyprávění, také jí se zabývala řada příspěvků – viz zejména knihu Obraz a příběh (Scéničnost ve výtvarném a dramatickém umění), kterou jsme s podporou GAČR vydali s M. Vojtěchovským a kterou bylo možné vydat loni také anglicky; dalo se v ní uplatnit i leccos podstatného z toho, co rozvíjel Miroslav Vojtěchovský od počátků tohoto časopisu na příkladech z oblasti fotografie a vizuálních studií vůbec. Problematice obrazu a příběhu se věnuje i studie Františka Šmahela „Zkrocení divých lidí ve scénických příbězích středověké fantazie“ v Disku 36 a vztahu obrazu a scény studie pisatele tohoto úvodu v Disku 34. Samotnou problematikou příběhu se soustavněji zabýval Přemysl Rut ve svých příspěvcích z Disku 6, 8 a 23. Zanedbávat jsme nechtěli a nechceme ani speciální problematiku scénování v literatuře a vztahu orální a literární tradice (viz příspěvky Jiřího Šípka „Mýty, ságy, scéničnost“ v Disku 28 a „Scéničnost v literární a orální tradici“ v Disku 41 i studii Denisy Vostré „Od náznaku v japonské tradiční poezii waka ke scénám moderní haiku“ v čísle 30). Pokud jde o vztah scéničnosti a scénování i performativity a speciálně performančního umění, zabýval se jím důkladně Július Gajdoš, který své přípravné studie nakonec shrnul v knize Od inscenace k instalaci, od herectví k performanci. K problematice pokusů o novou identifikaci předmětu divadelní vědy v podmínkách všeobecné scénovanosti a vztahu scénologie k teatrologii se vyjádřil pisatel těchto řádků ve studii „Od teatri/sti/ky ke scénologii?“ v Disku 38 a 39.

Dosavadní výčet jasně ukazuje spojitost knih vydávaných v edici Disk s přípravnými studiemi otiskovanými v časopise. Bez takových přípravných studií by byla řada jmenovaných knih sotva myslitelná. Nabízí se ale otázka: nemohly by nadále plnit stejnou úlohu příspěvky na častěji pořádaných sympoziích či konferencích, když příspěvky vytvářené v rámci přípravy doktorských disertací mohou být důkladně prodiskutovány v příslušných seminářích? Odborné ohlasy totiž studie a články v Disku bohužel většinou nevyvolávají – a není divu, když i některé (řídké) reakce na vydané knihy zřetelně strádají nedostatečnou kvalifikovaností a jsou bezesporu ovlivněné i tvrdou konkurencí v prostředí závislém na přidělování grantových prostředků.

Z obecného hlediska vzato, vyvolávají existující podmínky přidělování prostředků nadprodukci výstupů a publikování, které má za následek jasný přebytek nabídky vydávaných titulů nad poptávkou. Tímto jasným nepoměrem trpí přitom zejména zájem o periodika: také pokud jde o časopis a edici Disk, projevuje se jasná převaha zájmu o knihy nad zájmem o periodikum. Vydávání knih v edici Disk nad vydáváním časopisu ostatně logicky převážilo; to má za následek i nárůst objemu redakčních prací, takže bylo na čase se rozhodnout, nač se při omezených silách, prostředcích i zájmu opravdu soustředit.

Při tomto rozhodování bylo třeba vycházet především z obsahového hlediska, které si i samo o sobě vynutilo otázku: není za popsaných okolností na čase začít ještě přísněji posuzovat každý návrh na publikaci a soustředit se v případě dílčích studií na přesný tematický záměr umožňující jejich ‘dotažení’ do podoby kolektivní monografie? Redakční rada i další spolupracovníci odpověděli, že ano. Proto tímto číslem končíme vydávání časopisu Disk s poděkováním všem, kteří se na jeho vydávání podíleli včetně čtenářů, abychom se mohli plně věnovat stejnojmenné edici. Myslím, že půjde v tomto případě nejen o pokračování desetileté tradice, ale i o další zkvalitnění edice Disk a další rozvoj výzkumu, který jsme při zakládání časopisu před deseti lety měli na mysli.

en