disk

Časopis Disk, číslo 31 ke stažení

Obsah:

Divadelnost a/či scéničnost (Scénická událost v divadelněvědném konceptu Andrease Kotteho)

Při příležitosti vydání českého překladu knihy Theaterwissenschaft švýcarského teatrologa Andrease Kotteho zamýšlí se český editor nad jedním z hlavních pojmů Kotteho divadelněvědného konceptu: Profesor bernské univerzity dochází při svém zkoumání…

Posted in Disk 31 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Divadelnost a/či scéničnost (Scénická událost v divadelněvědném konceptu Andrease Kotteho)

Od fotografie k performanci a instalaci

Příspěvek věnovaný scéničnosti a scénovanosti tzv. tableaux vivants, usilujících o zachycení „okamžiku čisté přítomnosti“, poukazuje na příbuzné vývojové tendence v inscenované fotografii i postmoderním performančním umění. (úryvek) Rád se vracím…

Posted in Disk 31 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Od fotografie k performanci a instalaci

Gardzienice – moje zkušenost

Za pomoci deníkových záznamů reflektujících herecký, fyzický a vokální trénink i zkoušení inscenací přibližuje autorka v jedné z kapitol své disertační práce činnost proslulého Centra divadelních aktivit W. Staniewského. (úryvek)…

Posted in Disk 31 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Gardzienice – moje zkušenost

Mladí, za nimiž jsou tisíciletí

Nestorka ruské teatrologie se ve své reflexi vrací k legendární, mezinárodními úspěchy ověnčené inscenaci Sclavi / Emigrantova Píseň souboru Farma v jeskyni

Posted in Disk 31 | Tagged , , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Mladí, za nimiž jsou tisíciletí

Divadlo i klášter: polská Reduta a její radikální reforma étosu herectví

Příspěvek poznání polských tradic rozvíjených od romantismu k moderně a dále ke Grotowskému a Staniewskému na příkladu divadelní činosti J. Osterwy a M. Limanowského ve Varšavě a Vilně v letech…

Posted in Disk 31 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Divadlo i klášter: polská Reduta a její radikální reforma étosu herectví

Marie Pospíšilová v Krakově

Článek polského divadelního historika o hostování pozoruhodné mladé české herečky (1862–1943) krátce poté, co musela v roce 1885 opustit pražské Národní divadlo.

Posted in Disk 31 | Tagged , , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Marie Pospíšilová v Krakově

Industriální architektura

Několik poznámek a hlavně fotografií ke scénologii architektury a urbanismu.

Posted in Disk 31 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Industriální architektura

Příběh dramatu

Recenze si všímá především způsobu, jakým se autoři nedávno vydaných Dějin české literatury 1945–1989 vyrovnávají s problematikou dramatu.

Posted in Disk 31 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Příběh dramatu

Hlavní tah podle Emílie Vášáryové

Citáty ze slavnostní řeči Emílie Vášáryové, pronesené 8. ledna 2010, kdy významné slovenské herečce udělila Janáčkova akademie múzických umění v Brně titul Doctor honoris causa.

Posted in Disk 31 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Hlavní tah podle Emílie Vášáryové

Slezsko – Trojhlavý drak – Gliwice

Referát o mezinárodním vědeckému semináři věnovaném architektuře Slezska, který se uskutečnil 2. února 2010 na fakultě architektury Slezské polytechniky v Gliwicích.

Posted in Disk 31 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slezsko – Trojhlavý drak – Gliwice

Nové publikace Divadelního muzea Cuboučiho Šójóa při Univerzitě Waseda

Poznámka o Informačních bulletinech divadelního muzea, sbornících Studies in Dramatic Art a Theatre and Film Studies, katalozích k pořádaným výstavám a obrazové publikaci vydané k 80. výročí založení muzea.

Posted in Disk 31 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nové publikace Divadelního muzea Cuboučiho Šójóa při Univerzitě Waseda

Dvě knihy o uměleckém managementu

V edici Disk vyšla vedle dlouho očekávaného českého překladu příručky nizozemského profesora Giepa Hagoorta Umělecký management v podnikatelském stylu i publikace Daniela Hrbka Budování divadla, věnovaná jeho cestě z CD…

Posted in Disk 31 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Dvě knihy o uměleckém managementu

Vltavínky

Nová hra mladé české autorky, uvedená v loňském roce ve Studiu Beseda v královéhradeckém Klicperově divadle. (úryvek) 1. MY NA TO MÁME! – rok 2015. Lenka vstoupí do místnosti plné světel. Moderátor…

Posted in Disk 31 | Tagged , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vltavínky

Hluboce nahoru, vysoce dolů

Třetí část z autorova cyklu monodramat Úlety. (úryvek) V prázdném prostoru scény je umístěné otočné oboustranné zrcadlo na kolečkách, takže ho lze přemisťovat. Muž ho pomalu otevírá jako dveře, vstoupí, uvidí…

Posted in Disk 31 | Tagged , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Hluboce nahoru, vysoce dolů

Příspěvky uveřejněné v tomto čísle Disku můžeme zhruba seřadit do dvou až tří tematických okruhů. První dva články (Vostrého „Divadelnost a/či scéničnost“ a „Od fotografie k performanci a instalaci“ od Júlia Gajdoše) jsou inspirovány souběžným českým vydáním knihy Andrease Kotteho Divadelní věda (Úvod) v edici Disk. Druhý okruh se věnuje – nepřesně řečeno – polské a česko-polské tematice. Stať Maji Jawor „Gardzienice – moje zkušenost“ stojí v čele několika článků, které nějak souvisejí s tzv. antropologickým divadlem odvozovaným od Grotowského: v jeho rámci má své významné místo Staniewski se svým Centrem divadelních aktivit sídlícím právě v Gardzienicích a do jeho rámce se řadí i pražské ‘mezinárodní divadelní studio’ Farma v jeskyni Viliama Dočolomanského. Vycházeli jsme z předpokladu, že ve vytčené souvislosti bude zajímavé seznámit naše čtenáře i s ruským ohlasem na Dočolomanského zatím nejslavnější inscenaci Sclavi / Emigrantova Píseň od nestorky zahraniční divadelní bohemistiky Larisy Pavlovny Solncevové („Mladí, za nimiž jsou tisíciletí“). Právě na vytváření této inscenace měla nezanedbatelný podíl jedna z tehdejších hereček Dočolomanského souboru Maja Jawor, která dnes žije v Nizozemsku a jejíž stať představuje první kapitolu doktorské disertace obhájené na pražské Divadelní fakultě AMU v oboru Scénická tvorba a teorie scénické tvorby (scénologie). Její disertační práce je vlastně čtvrtá z těch, které vznikaly v návaznosti na etnoscénologický výzkum mezi východoslovenskými Rusíny, konaný v rámci činnosti Ústavu dramatické a scénické tvorby DAMU, z něhož čerpala Dočolomanského inscenace Sclavi: Zúčastnili se ho kromě vedoucího souboru a Maji Jawor (i dalších herců studia) v rámci svého doktorského studia také další dvě herečky z Farmy Eliška Vavříková a Hana Varadzinová (vydána v edici Disk byla zatím disertace první z nich pod hlavním titulem Mimesis a poiesis).

Důležitým příspěvkem k poznání polských tradic rozvíjených od romantismu k moderně a dále, tedy tradic, na které navázal Jerzy Grotowski i (zejména pokud jde o úlohu zpěvu) Włodzimierz Staniewski, je studie Jana Hyvnara „Divadlo i klášter: polská Reduta a její radikální reforma étosu herectví“; zabývá se samozřejmě všemi třemi fázemi aktivity, jíž stáli v čele Juliusz Osterwa a Mieczysław Limanowski a která se po prvním varšavském období (1919–1925) přesunula do Vilna (1925–1931) a pak znovu do Varšavy (1931–1939).

Tak se v citovaném okruhu zcela přirozeně mísí téma ‘antropologického divadla’ s tematikou česko-polských a polsko-českých styků: příspěvkem k poznání jejich stále nedostatečně probádané historie je i článek polského divadelního historika Jana Michalika „Marie Pospíšilová v Krakově“ (1885) o hostování pozoruhodné mladé české herečky krátce poté, co musela opustit pražské Národní divadlo. Čtenáře článku jistě zaujme nejen charakteristika jejího hereckého stylu v zrcadle soudů tehdejší krakovské divadelní kritiky, ale i celkové scénování této návštěvy v kontextu dobových nacionálně politických poměrů: tak se tu speciálně scénické a scénované ocitá vedle divadelního, které má scéničnost za základ (i Andreas Kotte, k jehož knize se v Disku 31 vyjadřují Július Gajdoš a Jaroslav Vostrý, mluví o „scénické události“ jako o tom, z čeho divadlo vyrůstá).

O scéničnosti a scénovanosti se dnes mluví ovšem i v kontextu mezinárodních diskusí o architektuře – a to nejen (například) s ohledem na historizující „kostýmy a masky“ příslušných staveb včetně hladkých, bezozdobných funkcionalistických fasád, které dnes už také můžeme vnímat jako jeden z „dobových kostýmů“, jak o tom mluví Radovan Lipus: Citujeme tu jeho referát o mezinárodním vědeckému semináři věnovaném architektuře Slezska, který se uskutečnil 2. února 2010 na fakultě architektury Slezské polytechniky v Gliwicích („Slezsko – Trojhlavý drak – Gliwice“). Radovan Lipus, který se zabývá scénologií architektury na stránkách tohoto časopisu od jeho vzniku v roce 2002, se tu pravidelně věnuje i slezskému regionu jako takovému: protože jde o území (i s původními německými tradicemi), kde se dodnes intenzivně stýká živel polský a český, lze jeho příspěvek řadit k těm zmíněným článkům a studiím, které se v Disku 31 věnují této problematice. Pokud jde o scénologii architektury a urbanismu, zabývá se jí i příspěvek Davida Vávry „Industriální architektura“, tj. jeho komentář k obrazovým informacím o novém životě bývalých průmyslových areálů a s nimi souvisejících území; není náhodou, že způsob jejich oživení, který sám o sobě má co dělat se scénickým uměním, souvisí často právě s jejich využíváním ke specificky scénickým aktivitám.

V rámci scénologického přemýšlení se v tomto časopise nejednou mluvilo o scéničnosti a scénovanosti fotografie (a to nejenom té, která si přímo říká „inscenovaná“), zejména samozřejmě ve studiích a článcích Miroslava Vojtěchovského. V této diskusi pokračuje v předkládaném čísle Július Gajdoš, který přitom vychází ze známého výroku Rolanda Barthese z jeho knihy Světlá komora, znovu připomenutého v citované knize Andrease Kotteho. Podle tohoto výroku inspirovaného tableaux vivants, které jako by na fotografiích zmrtvěly, „to není Malba, díky čemu se Fotografie stýká s uměním, ale divadlo“. Dnes bychom mohli podle Gajdoše nahradit divadlo v tomto citátu performančním uměním, o němž bychom pak uvažovali v jeho vztahu k instalaci, což koneckonců on sám ve své studii činí. Spíše než s divadlem mají totiž tableaux vivants s jejich údajným umrtvováním na fotografickém snímku podle Gajdoše něco společného právě s těmito aktivitami. Důležitou roli v performančním umění hraje ovšem, jak Gajdoš ví, „ideál autenticity a naplno prožité neopakovatelné přítomnosti, tolik zdůrazňovaných v 60. letech minulého století. Pro postmoderní tendence, v jejichž rámci se proces tvorby stává důležitějším než výsledné dílo–objekt, se stává hlavní právě účast na tomto neopakovatelném okamžiku čisté přítomnosti, obrazně řečeno, prožitek toho, co předchází stisknutí spouště. Jen z tohoto pohledu se může fotografie jevit jako umrtvování živých obrazů a autentických okamžiků. To byl snad také jeden z důvodů, proč tito umělci odmítali záznamy svých performancí. S odstupem doby se však jejich postoj výrazně proměnil“ (a Gajdoš tu připomíná povzdech Laurie Andersonové, kolik z toho, co v té době vytvořili, zůstane zapomenuto, protože o tom nejsou žádné záznamy). „To, co se v dané chvíli může jevit jako umrtvování, se tak s odstupem doby jeví jako zpřítomňování. Fotografie se pohybuje v tomto průsečíku. Přinutí živý okamžik strnout, aby se mohl stát obrazem nejenom toho, co bylo provedeno a instalováno. Tak se obraz vymyká z času a fotografický snímek nám umožňuje vrátit se k tomu, co bylo v minulosti živé, a zachovat to, co v této třeba už kdysi konané události objevil fotograf jako trvalé resp. přesahující jednotlivý okamžik, pro současnost i budoucnost.“

Jaroslav Vostrý vychází ve své studii „Divadelnost a/či scéničnost“ z Kotteho pojmu „scénická událost“ a jeho postavení v autorově divadelněvědném konceptu. Právě díky tomuto pojmu může být Kotteho koncept blízký zájemcům o scénologii. K uvažování shrnovanému pod tímto názvem se ne náhodou dospělo na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze, kde se i při teoretické činnosti vychází ze zásady, že základní výzkum divadla splývá do značné míry (i když zdaleka ne zcela!) s divadelní činností samou. V průběhu hledání jejích základních stavebních jednotek, a to už ve spolupráci s odborníky z jiných škol i dalších oborů, došlo pak několik z těch, kteří se věnují (také) reflexi této činnosti, k podobnému zjištění jako Andreas Kotte: totiž k tomu, že „tyto základní jednotky či stavební kameny tvoří scénické výjevy či jednoduše scény, se kterými máme co dělat nejen v tzv. scénických uměních či v literatuře a ve výtvarném umění, nehledě ke scénování v reklamě, ale třeba i v architektuře a urbanismu a především v životě.“ Podle Kotteho činí ovšem nějakou událost scénickou pouze „přímé, nezprostředkované, viditelné oboustranné působení jedinců“; autor knihy Divadelní věda (Úvod) vylučuje tedy z rámce své pozornosti scény zaznamenané, tj. ty, v nichž se – v rovině umění – spojuje problematika události s problematikou obrazu. Nepramení toto zúžení pohledu na scénickou událost a scéničnost obecně, ptá se Vostrý, právě z toho, že se tu pohybujeme přece jen především a jaksi zásadně pouze na poli divadelní vědy? Zatímco Kotte odmítá v rámci divadelněvědného konceptu rozšířit pojetí scénické události na ty případy, ve kterých je nelze zkoumat bez ohledu na problematiku obrazu, scénologie vzhledem k nepoměrně širší oblasti uplatňování scénického vyšla právě proto záměrně za hranice divadelní vědy. „V dnešní praxi divadelní vědy se ústup divadla z dominantní pozice mezi specifickými scénickými projevy často kompenzuje ctižádostivým úsilím vztáhnout divadlo a divadelnost na všechno, případně scéničnost s divadelností ztotožnit: takovým tendencím Kotte důrazně a záslužně oponuje.“ Pokud jde o scénologii, nemůže a nechce se vyhýbat „studiu scéničnosti v projevech, kde je nerozlučně spojená s uplatňováním techniky a technologií, které dnes poskytují takový prostor pro hru; těmto projevům nemůže Kotte vzhledem ke své definici scénické události přiznat nejenom divadelnost, ale ani scéničnost. Jako by tu šlo o jakési zastavení na místě, ze kterého je třeba udělat další krok.“ To všechno, čeho si Kotte na ušlé cestě dokázal všimnout a co stačil ve svém Úvodu zprostředkovat dalším zájemcům (a samozřejmě zejména studentům), zaslouží ovšem podle Vostrého velké uznání.

Kromě vyjmenovaných tematických okruhů se v tomto čísle Disku dostává díky Janu Císařovi pozornosti také způsobu, jakým se zásluhou Pavla Janouška a kol. věnují čerstvé Dějiny české literatury 1945–1989 problematice dramatu (v článku „Příběh dramatu“), ale i knižní produkci Divadelního muzea Cuboučiho Šójóa při Univerzitě Waseda (v poznámce Denisy Vostré). V příloze otiskujeme vedle třetí části Gajdošova cyklu monodramat Úlety (s titulem Hluboce nahoru, vysoce dolů) i novou hru mladé autorky Magdaleny Frydrych Gregorové Vltavínky s podtitulem „Sny českých žen 20. století“ (její prvotinu Dorotka podepsanou ještě jménem Magdalena Frydrychová jsme tiskli v Disku 17 – září 2006; viz i recenzi Páclovy inscenace této hry ve Švandově divadle, kterou pod titulem „Legenda o panně Dorotce“ napsala Jana Cindlerová pro Disk 28 – červen 2009).