disk

Časopis Disk, číslo 15 ke stažení

Disk 15 (březen 2006)

Důležitým (a v mnoha ohledech určujícím) fenoménem dnešní doby je bezesporu to, co se dá nejlépe nazvat všeobecnou scénovaností. Zkoumání tohoto fenoménu tvoří nepochybně důležitý předmět zkoumání v rámci scénologie: původ scénologie je sice spojený se studiem uměleckých děl jistého druhu a zaměření, ale ustavila se právě v …

Posted in Disk 15 | Tagged | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Disk 15 (březen 2006)

Scéna a scéničnost v době všeobecné scénovanosti

Shrnutí nejdůležitějších tezí, ke kterým scénologie zatím dospěla při zkoumání fenoménu všeobecné scénovanosti, a to zejména ve vztahu k zásadní proměně postoje člověka v mediální společnosti.

Scéna a svět: aktéři a diváci
Mluvím o scéničnosti a pokládám ji za širší (nejenom teatrologický, příp. sociologický, ale především kulturologický) pojem

Posted in Disk 15 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Scéna a scéničnost v době všeobecné scénovanosti

Objekt ozvláštněný objektivem

Jak se problematika proměny zobrazování předmětu (nebo skupin předmětů) promítá do oblasti, kterou označujeme jako zátiší, a to především z hlediska smyslu a funkce této proměny v dějinách malířské a grafické tvorby? Na příkladu rozvoje fotografie a ostatních moderních mechanických médií přitom autor studie zkoumá, jak se obecně
Posted in Disk 15 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Objekt ozvláštněný objektivem

Od techniky k imaginaci

Pokračování úvah nad problematikou, kterou nastoluje preference obrazu a slova v nových, interaktivních médiích.

Ti, co v dětství poslouchali rozhlasové pohádky, si možná vzpomenou na okamžik, kdy se pokusili odklopit zadní kryt přijímače, aby zahlédli malé mluvící postavičky. Jaké to bylo zklamání! Vnitřek přístroje (to důležité, co přenos

Posted in Disk 15 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Od techniky k imaginaci

Aktuální téma: prostor!

V rámci studií scénologie na pražské DAMU rekapituluje mladý operní režisér své snahy o „transmisi hudebnědramatických děl do prostoru“ a zkušenosti s inscenováním oper Samson a Dalila, Bludný Holanďan, Lamenti a Řeka Sumida.

[…]Vracím-li se na počátek svého uvažování o prostoru v hudebnědramatickém díle, činím tak proto, že

Posted in Disk 15 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Aktuální téma: prostor!

Text a scénování 2 (Na okraj pěti inscenací Divadla Na zábradlí)

Teoretik ‘dramatické situace dramatu’ pochybuje o aktuálnosti dramatu a dramatičnosti: Pokračování studie zabývající se problematikou vztahu mezi textem a scénováním, tentokrát na příkladu analýzy režijního přístupu Jana Nebeského k Jandlově hře Z cizoty a rozboru dalších inscenací Divadla Zábradlí, uvedených v rámci cyklu Československé jaro.
[…]. V 70.
Posted in Disk 15 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Text a scénování 2 (Na okraj pěti inscenací Divadla Na zábradlí)

Cesty za paní Komači

Překlad hry nó s komentářem. Překlad a doslov Zdenka Švarcová

Úvodní hudební motiv. Za doprovodu flétny přichází mnich v roli waki, zaujme místo v popředí, kde se představí.

Waki (za doprovodu flétny, směrem k publiku):

Jsem mnich a trávím letní čas
v horské osadě v Jase
Den co

Posted in Disk 15 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Cesty za paní Komači

Herec v divadle Jiřího Frejky: od hravosti k osobnostnímu herectví

Jaký byl přínos významného českého režiséra pro formování moderních metod a stylu herectví?

Člověk, který se stal hercem
[…] V roce 1929 bylo Jiřímu Frejkovi 25 let a vydal knížku Člověk, který se stal hercem, která je u nás v podstatě prvním obsáhlejším pojednáním o hereckém umění, ještě

Posted in Disk 15 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Herec v divadle Jiřího Frejky: od hravosti k osobnostnímu herectví

Zpěv těla – tanec ducha (Polské antropologické divadlo)

O vývoji a současné situaci polského ‘antropologického’ divadla.

Zdroje
Antropologické divadlo má v Polsku nesmírně bohatou tradici a každý z tvůrců, který k ní patří, si sám o sobě zaslouží pořádnou monografii. Je nemožné zachytit celý jev v krátkém náčrtu, ale vynasnažím se aspoň jej přiblížit. Nutně se

Posted in Disk 15 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zpěv těla – tanec ducha (Polské antropologické divadlo)

Pár laických otázek k nové grantové politice

Co je nového v tolik diskutované kulturní grantové politice Prahy?

[…] V tiskové zprávě magistrátního odboru public relations ze dne 19. října 2005 se dočtete: „Poprvé v novodobé historii a jako v jedné z mála metropolí na světě budou o penězích na pražskou kulturu rozhodovat umělci. Rozhodli

Posted in Disk 15 | Tagged , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Pár laických otázek k nové grantové politice

Sympozium o japonském a čínském tradičním divadle

Druhý ročník sympozia o japonském a čínském divadle.

Druhý ročník sympozia o japonském a čínském divadle, které se konalo ve dnech 9. a 10. listopadu 2005, proběhl tentokrát na půdě DAMU a zaměřil se zejména na hudební a pohybovou složku dramatické produkce tradičních divadelních forem Japonska a Číny.

Posted in Disk 15 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Sympozium o japonském a čínském tradičním divadle

S Farmou v jeskyni v Jižní Koreji

Členka experimentálního divadelního souboru píše o tom, co viděla na jevištích dnešníhou Soulu.

[…] První divadlo, které jsme navštívili, se podobá evropským studiovým scénám s potřebným zázemím a technickým vybavením. Hlediště tu stoupá strmě vzhůru a prostor jeviště téměř čtvercového půdorysu je bez portálů. Ve foyer jsou vystaveny

Posted in Disk 15 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem S Farmou v jeskyni v Jižní Koreji

Do Krakova na Baz@rt!

Souběžně s Pražským divadelním festivalem německého jazyka probíhal 4.–8. 11. 2005 v Krakově další ročník festivalu

[…] Už internetové domény v názvu napovídají, na kterou oblast se tento rok festival zaměřil. Zatímco loňský ročník – Baz@rt.fr – se obracel na současnou francouzskou dramatiku, zkoumal prostřednictvím workshopů hranice divadelních

Posted in Disk 15 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Do Krakova na Baz@rt!

Muž sedmi sester (komedie na námět Jaroslava Havlíčka)

Komedii na námět z novely Jaroslava Havlíčka si pro úspěšnou inscenaci Jihočeského divadla v Českých Budějovicích napsali zdejší režisér (a umělecký šéf) s dramaturgyní.

1. obraz
‘Single’ bar, večer, nově otevřený podnik ve městě, bez hostů, jen tři kamarádi, přichází Škvor.
Hrabě Vítej domů, Škvore!
Doktor Jak bylo?

Posted in Disk 15 | Tagged , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Muž sedmi sester (komedie na námět Jaroslava Havlíčka)
Důležitým (a v mnoha ohledech určujícím) fenoménem dnešní doby je bezesporu to, co se dá nejlépe nazvat všeobecnou scénovaností. Zkoumání tohoto fenoménu tvoří nepochybně důležitý předmět zkoumání v rámci scénologie: původ scénologie je sice spojený se studiem uměleckých děl jistého druhu a zaměření, ale ustavila se právě v souvislosti se studiem takových vlastností podobných děl, které se dají souhrnně vyjádřit pojmem scéničnost a které se takříkajíc nespecificky uplatňují i v ‘praktickém životě’ a především v kultuře. Jaroslav Vostrý shrnuje ve stati „Scéna a scéničnost v době všeobecné scénovanosti“ nejdůležitější teze, ke kterým scénologie v tomto ohledu zatím dospěla, a to zejména ve vztahu jmenovaných vlastností k zásadní proměně postoje člověka v mediální společnosti. Dnes nejrozšířenější (a všemožně propagovaný) postoj se totiž dá nejvýstižněji nazvat diváckým. Jde přirozeně o postoj zásadně odlišný od postoje, který odedávna vedl k tak rozšířenému srovnávání světa s divadlem a jednajícího člověka s hercem: místo člověka, který především jedná, jde v dnešní době o člověka, který se především baví (resp. který by se chtěl a podle přání mocenských institucí tohoto světa také měl bavit), resp. ‘si užívá’. Stať J. Vostrého tak přirozeně vede k důležité otázce. Diskutovat o ní bude už úkolem příštích studií: není to také (či právě) tato proměna, která i ve scénických či (původně?) dramatických uměních a jejich množících se modifikacích (a s nimi spojené teorii) aktualizuje tendence spjaté se zásadním snížením statusu takových fenoménů, jako je (dramatické) jednání, případně (dramatická) osoba či (dramatická) situace?
Scénologické aspekty se uplatňují i v příspěvku Miroslava Vojtěchovského „Objekt ozvláštněný objektivem“. Zabývá se problematikou proměny zobrazování předmětu (nebo skupin předmětů) s důrazem na oblast, kterou označujeme jako zátiší, a to především z hlediska smyslu a funkce této proměny v dějinách malířské a grafické tvorby. Na příkladu rozvoje fotografie a ostatních moderních mechanických médií přitom zkoumá, jak se obecně proměňuje přístup k zobrazování předmětu. Dochází k závěru, že právě s rozvojem moderních médií jde stále více o inscenování předmětu a jeho transformaci do výrazové roviny. V rámci této transformace se zobrazení viditelného stává prostředkem zkoumání toho, co se skrývá za nebo pod vnější podobou zobrazených předmětů. Střetnutí hypotetického mechanicky věrného zobrazení s formou inscenace (postavení, resp. sestavení předmětů, úhlu pohledu, osvětlení, atd.) je impulsem k uvolnění vnímatelovy imaginace. Vnímání se tak stává procesem vytváření divákova vlastního, obrazem inspirovaného příběhu, který se rovná jeho emocionálnímu prožitku.
Július Gajdoš se ve studii „Od techniky k imaginaci“, která je pokračováním jeho příspěvku z minulého čísla nazvaného „Od kalkulačky k magii“, zamýšlí nad počítačem jako novým typem média, schopným zastoupit ostatní, a nad spory o to, co dokáže počítač primárně poskytovat: jestli informace, nebo prožitky. Zdá se, že řešení se nabízí ve spojování a propojování, které souvisí s podstatou počítače, tj. se situací, kdy jedna věc nebo složka poukazuje k druhé a sama jako taková je spíše prostředníkem než něčím, co funguje ‘samo o sobě’. To se týká i propojování reálného a virtuálního prostoru v rámci tzv. imerze (ponořování): právě oscilace mezi ‘tady’ a ‘tam’, pohyb mezi skutečností a iluzí, reálným a imaginárním umožňuje odhalování a zpřítomňování, nebo zamlžování a ustupování prvků, věcí, objektů do pozadí, tzn. jak pronikání dovnitř, tak zjednávání odstupu a v té souvislosti i propojování informace a prožitku. U obou rovin je ale třeba hledat jejich hranice, tj. uvědomovat si možnosti i limity jak racionální abstrakce, tak potenciální vázanosti či nevázanosti emocí.
3. prosince 2005 se odehrálo v prostorách Českého muzea hudby v Praze poslední ze čtyř představení duchovní opery Benjamina Brittena Curlew River (Řeka Sumida). Operní projekt realizoval režisér Jiří Heřman v rámci aktivit svého sdružení in spe. Tímto projektem jako by se uzavřela jedna etapa jeho pozoruhodných snah o „transmisi hudebnědramatických děl do prostoru“: právě fenomén prostoru v konfrontaci s hudebnědramatickým dílem je hlavní náplní režisérovy výzkumné činnosti, kterou má příležitost reflektovat také jako účastník doktorského studia oboru ‘scénická tvorba a teorie scénické tvorby (scénologie)’ na divadelní fakultě. Po zkušenostech s citovaným projektem rekapituluje J. Heřman („Aktuální téma: prostor!“)vlastní zkušenosti s tvůrčím zkoumáním této problematiky ve dvou inscenacích hraných v tradičním (Samson a Dalila a Bludný Holanďan v Plzni) a dvou inscenacích v netradičním prostoru (Lamenti v NoD a citovaná Řeka Sumida). V závěru vytyčuje několik naléhavých otázek k dalšímu zkoumání, které jako celá Heřmanova tvorba souvisejí s dramatickým cítěním prostoru a možností jeho uplatňování v současném společenském (a to znamená i mentálním) prostředí.
Ve 2. části studie „Text a scénování“ vychází Jan Císař z pěti inscenací Divadla Na zábradlí, kterými ilustruje své obecnější úvahy o proměnách literatury pro divadlo, jejíž významná část podle něho opouští řád a poetiku dramatu a pokouší se formovat zcela nové prostředky deixe. Jandlův text Z cizoty, který inscenoval Jan Nebeský, vytváří například novou komunikační a výpovědní situaci nezvyklým dialogem, jehož možností inscenace nevyužila. Co s takovými texty, jejichž uspořádání se vymyká rámci vytyčovanému teorií dramatu? Podle Císaře poskytuje rozhodující možnost, jak jim porozumět, analýza, ke které ale českému divadlu chybí adekvátní teoretické nástroje. Pokud jde o další čtyři texty inscenované Divadlem Na zábradlí a napsané na jeho objednávku v rámci projektu Československé jaro, zkoumá Císař podle vlastních slov především sílu deixe těchto děl, související s jejich schopností vynutit si sdělení alespoň základního smyslu prostřednictvím scénování. Zatímco tuto schopnost mělo a má drama (dramatický text), tyto texty vycházející z jiných principů zvětšují podle něho příležitost být scénováním dotvářeny a přetvářeny. Takový přístup k textu nazývá Císař autorsko-reci­pient­ským. Jsou to pak tvůrci inscenace a především režiséři, kdo v jeho rámci jako vlastní původci významové výstavby uplatňují své autorství.
Studie Jana Hyvnara „Herec v divadle Jiřího Frejky: od hravosti k osobnostnímu herectví“ se věnuje přínosu významného českého režiséra pro formování moderních metod a stylu herectví. První část vychází z Frejkovy knihy Člověk, který se stal hercem, kde autor zkoumá organické základy herecké tvorby, kterou pojímá jako střetání intuice a inhibice, přičemž klade důraz na emocionální myšlení. Frejkovy názory se tu v mnohém stýkají s názory a experimenty Stanislavského, Copeaua a dalších. Druhá část „Od hravosti k osobnostnímu herectví“ sleduje práci Frejky s herci od avantgardních počátků, kdy šlo především o obnovu divadelní hravosti, až k tvorbě v Národním divadle a v Městských divadlech pražských, kde vznikla řada skvělých inscenací pojatých jako „zbásněná skutečnost“. V centru pozornosti je zde proto moderní konstruktivní režijně-herecká práce, kterou Frejka pojímal v protikladu k pouhé nápodobě skutečnosti (Nachahmung) jako „náhru na skutečnost“ (Anspielung), při níž měl herec usilovat o objektivizaci vnitřního jádra své persony ve vnějších gestických tvarech postavy a jejího chování.
Pokud jde o divadelně orientalistické zájmy tohoto časopisu, dokumentuje je nejenom zpráva Denisy Vostré o Japonsko-čínsko-českém sympoziu věnovaném vztahu umění a techniky, které se konalo na Divadelní fakultě AMU v listopadu minulého roku (Sympozium o japonském a čínském tradičním divadle), ale i další překlad hry nó, který pořídila Zdenka Švarcová a který tiskneme i s jejím komentářem. Do cyklu her o paní Komači, ze kterého předložila čtenářům Disku už text s názvem Stúpa a paní Komači, jehož autorem byl Kan’ami Kijócugu (1333–1384), patří i Cesty za paní Komači: na této hře zanechal vedle Kan’amiho svou autorskou stopu i jeho syn Zeami Motokijo (1364–1444). K informovanosti čtenářů časopisu Disk o asijském (a tentokrát současném) divadle přispívá i poznámka Elišky Vavříkové o tom, co viděla v jihokorejském Soulu při příležitosti, kterou jí poskytl zájezd Farmy v jeskyni („S Farmou v jeskyni v Jižní Koreji“). Přibližně stejný počet stránek můžeme ale tentokrát věnovat i polskému divadlu: přispěla k tomu především Małgorzata Jabłońska, která pro nás napsala článek „Zpěv těla – tanec ducha“ o vývoji a současné situaci polského ‘antropologického’ divadla, spojovaného u nás stále především s Grotowským, ale i Štěpán Pácl, který tu podává zprávu o krakovském divadelním festivalu („Do Krakova na Baz@rt!“).
V tomto čísle tiskneme také hru Martina Glasera a Olgy Šubrtové na námět Jaroslava Havlíčka Muž sedmi sester. Může být i zajímavým příspěvkem k diskusi o dramatickém a tzv. postdramatickém divadle i (dramatických a postdramatických) textech a o zasloužené či nezasloužené pozornosti, kterou budí ony samy i teoretické konstrukce na nich budované. Předkládané dílo může k takové diskusi přispět nejenom svým vlastním (rozhodně nikoli nějakým ‘spotřebním’) tvarem a zaměřením, ale i tím, že představuje (rozhodně dramatický) text, který napsali režisér a dramaturgyně (nepochybně i jako odpověď na stav dramaturgické nouze ‘repertoárového’ divadla v době, jejíž označení jako by se podle nejrůznějších teorií už v žádné oblasti nemohlo obejít bez předpony ‘post’). Vznikl tedy v divadle, tj. tak, jak takové texty kdysi vznikaly obecně a jak také jaksi už samy sebou řešily problém textu a scénování – o tom, je-li je jako psané texty třeba pokládat za literární, či divadelní, a kdo se má pod ně nakonec vlastně podepsat, ani nemluvě.