disk

Časopis Disk, číslo 41 ke stažení

Obsah:

Modernismus v nás

Nad knihami After Modern Art od Davida Hopkinse a Saving the Modern Soul. Therapy, Emotions and the Culture of Self Help od Evy Illouz se autor stati zamýšlí nad často proklamovanými názory týkajícími se možného konce i možných východisek (moderního) umění – a vlastně modernity vůbec.

[…]

Na

Posted in Disk 41 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Modernismus v nás

Velké divadlo a potřeba odstupu

V souvislosti s mimořádnou inscenací Čechovova Ivanova, kterou v ostravském Národním divadle moravskoslezském režíroval Štěpán Pácl, autor znovu otevírá téma tzv. velkého divadla a zamýšlí se nad jeho konstitutivními rysy, které souvisejí s otázkou bezprostředního prožitku divadelního dění a odstupu.

(úryvek)

Štěpán Pácl inscenoval Ivanova v ostravském Národním

Posted in Disk 41 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Velké divadlo a potřeba odstupu

Komedianti na českém jevišti: Nataša Gollová – mezi lyrikou a klaunerií

Film dal Nataše Gollové příležitost objevit tu stránku jejího talentu, kterou divadlo té doby opomíjelo.

[…]

Vedle Jiřiny Štěpničkové

Do vinohradského souboru angažoval Natašu Gollovou ředitel Bedřich Jahn „na lyrický obor“, který považoval za její nejvlastnější doménu. Kultivovaná dívka z dobré rodiny „velké inteligence a jemného cítění“, jak

Posted in Disk 41 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Komedianti na českém jevišti: Nataša Gollová – mezi lyrikou a klaunerií

Všichni jsme básníky

Úvodní poznámka překladatelky k další z her nó o legendární paní Komači.

(úryvek)

Koncem 13. století měly v Japonsku různé formy hudebních, tanečních a pantomimických výstupů a prvotních pokusů o divadelní představení za sebou šest století (víceméně zaznamenaného) vývoje ovlivňovaného společenským postavením hrajících i obecenstva, proměnami dobového vkusu,

Posted in Disk 41 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Všichni jsme básníky

Komači smývá tuš (Sóši arai Komači)

Libreto hry nó přeložila Zdenka Švarcoová.

(úryvek)

Postavy

mae šite (hlavní postava v první půli hry):                Ono no Komači

noči šite (hlavní postava v druhé půli hry):               Ono no Komači

cure (druhá hlavní postava):                                     Ki no Curajuki

tačišú (další postavy):                                               básníci a básnířky

kogata (dětská role):                                                císař

mae

Posted in Disk 41 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Komači smývá tuš (Sóši arai Komači)

Rituál, tradice a energie – další příspěvek ke zkoumání japonského vnímání prostoru

Analýza problematiky prostoru za pomoci textu nejstarší dochované japonské písemné památky – kroniky Kodžiki – nabízející i zamyšlení nad otázkami týkajícími se kultu šintó.

(úryvek)

„Žádný pokrok by nebyl možný, kdybychom zarytě trvali na zachování tradic. Stejně tak ale neexistuje pokrok, jehož základem by nebyly tradice.“

(Hasegawa 1966: 

Posted in Disk 41 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Rituál, tradice a energie – další příspěvek ke zkoumání japonského vnímání prostoru

Prolegomena k metodologii výzkumu edukačního dramatu 2

Druhá část výkladu několika základních úhlů pohledu na výzkum spjatý s dramatickou výchovou.

[…]

Výzkum tvůrčích procesů při přípravě i realizaci divadelního představení nebo edukační dramatické struktury

Začněme u zkoumání práce umělce‑profesionála. Využijme jako ukázku takového výzkumu práci J. Vostrého o P. Čepkovi (Vostrý 1996). Pokud bychom chtěli

Posted in Disk 41 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Prolegomena k metodologii výzkumu edukačního dramatu 2

Scénický cit architekta Jana Letzela

Portrét slavného architekta vytvořený prostřednictvím Letzlových zážitků z cest do Egypta a Japonska, jak je vylíčil v dopisech své matce.

(úryvek)

„Byli jsme totiž onehdy v arabském divadle a jindy zase šli jsme se podívat na zvláštnost čistě arabskou: na břišní tanec. Již zajímavá je místnost, kde se

Posted in Disk 41 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Scénický cit architekta Jana Letzela

Scéničnost v literární a orální tradici

Scénické aspekty Egilovy ságy, Ruských byliny a orální kultury národa Bagandy.

(úryvek)

Bez větších diskusí lze jistě přijmout tvrzení, že psaná literatura, event. písemný záznam vyprávění, a vedle toho vyprávění samo, tedy živá řeč, vykazují rozdíly ve struktuře jazyka i v podobě a síle působení na čtenáře, resp.

Posted in Disk 41 | Tagged , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Scéničnost v literární a orální tradici

Jak vzniká inscenace: srovnání broadwayského a českého prostředí

Pokus o popis rozdílných podmínek herecké přípravy, zkoušení, problematiky alternací a v neposlední řadě vlivu kritiky na osud inscenace.…

Posted in Disk 41 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jak vzniká inscenace: srovnání broadwayského a českého prostředí

Manifestace scénovanosti

Kam kráčí hradecký festival Open Air?…

Posted in Disk 41 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Manifestace scénovanosti

Česká divadelní tradice aneb České divadlo mezi svatyní a cukrovarem

Recenze knihy Jana Císaře Česká divadelní tradice: mýtus, nebo živá skutečnost?.…

Posted in Disk 41 | Tagged , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Česká divadelní tradice aneb České divadlo mezi svatyní a cukrovarem

O solidních základech vysokých věží

Recenze olomoucké inscenace Ibsenova Stavitele Solnesse v režii Michaela Taranta.…

Posted in Disk 41 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem O solidních základech vysokých věží

Londýn město muzikálu

Poznámka zabývající se především hereckým uměním protagonistů londýnských inscenací muzikálů Fantom opery, Billy Elliot a Sweeney Todd.…

Posted in Disk 41 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Londýn město muzikálu

Muzikál Sweeney Todd poprvé v Česku

Recenze inscenace The Prague Playhouse v Divadle Na Prádle.…

Posted in Disk 41 | Tagged , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Muzikál Sweeney Todd poprvé v Česku

Manekineko aneb japonské kočičí talismany

Poznámka o jednom tradičním japonském fenoménu.…

Posted in Disk 41 | Tagged , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Manekineko aneb japonské kočičí talismany

Re: Pinocchio (hra)

Hra současného bosenského autora poprvé publikována v českém překladu Zuzany Perůtkové a Hasana Zahiroviće.

(úryvek)

Postavy

Chlapec/Pinocchio

Otec

Matka/Víla Modrovláska

Mluvící Cvrček/Duch svědomí

Pasáže z Collodiho Pinocchiových dobrodružství byly použity v překladu Jana a Marie Holických.

V Knížectví hlupanském

Na scéně sedí Otec a Matka.

Vchází Chlapec, který

Posted in Disk 41 | Tagged , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Re: Pinocchio (hra)

Když jsme v červnu 2002 předkládali zájemcům o dramatické/scénické umění první číslo časopisu Disk, vycházeli jsme z toho, že tato oblast tvořivé aktivity nás nezajímá jen „z hlediska ‘sebe sama’, ale kultury, jíž je součástí, a v nejširším geografickém a historiografickém kontextu, mimo které není [přemýšlení o scénickém/dramatickém umění] myslitelné“. Toto přesvědčení sdílel a sdílí i Július Gajdoš, jehož úvahou „Modernismus v nás“ zahajujeme 41. číslo. Můžeme v této souvislosti poukázat i na výrok Hanse Beltinga z knihy Konec dějin umění, který Gajdoš cituje, že totiž „veřejné diskuse o umění odrážejí očekávání, jež přesahují kompetence umění“. Není rozhodně náhodou, že se autor ‘otvírací’ studie Disku 41 k citované knize vrací. Ze samotné podstaty naší dnešní situace vyplývá nutnost klást si vždy znovu otázku možného konce i možných východisek (moderního) umění – a vlastně modernity vůbec: právě z ní i vůči či proti ní se dnešní doba pokouší o vlastní definici. Na tuto základní otázku navazují pak i další, které se týkají vývojového kontextu, který už není kontextem jednotného ‘západního umění’, jak na to upozornil i Belting a jak to po svém rozvádí ve své knize After Modern Art David Hopkins. O něho se Gajdoš rovněž opírá, a to ne náhodou na pozadí úvah socioložky kultury Evy Illouz, obsažených v jejím zásadním spisu Saving the Modern Soul. Therapy, Emotions and the Culture of Self Help. Obecná úvaha Júlia Gajdoše se tak snaží překročit nízký obzor, u nás jakoby většinou stále vymezovaný Lehmannovým Postdramatickým divadlem a takovými konkrétními přístupy, které neberou dostatečně na vědomí nejenom to, co se od 90. let ve světě odehrálo a právě odehrává i jen v rámci myšlení o umění, ale ani specifičnost obecnější problematiky vyplývající z našeho či středoevropského nebo středovýchodoevropského vývoje posledního více než půlstoletí.

Vychází li Július Gajdoš z obecné problematiky umění, má stať Jaroslava Vostrého „Velké divadlo a potřeba odstupu“, k níž mu byla bezprostředním podnětem Páclova ostravská inscenace Čechovova Ivanova, jasný vztah k současnému domácímu společenskému, a dokonce politickému kontextu. Jak tomu bývá při domýšlení odpovídajících souvislostí konkrétní problematiky vždy, musí tento domácí kontext současně překročit směrem k obecné problematice. Jde o vztah veřejného resp. intimního a veřejného, jehož (v širším smyslu slova) moderní varianta se tak výrazně uplatnila i v divadelním vývoji: Vostrý znovu otevírá téma tzv. velkého divadla a zamýšlí se nad jeho konstitutivními rysy, které souvisejí s otázkou bezprostředního prožitku divadelního dění a odstupu. Tento odstup se zakládá na budování obrazu, který ovšem v divadle v průběhu každého představení teprve vždy znovu vzniká a který se tedy konstituuje ve vzájemném ovlivňování režijně scénografického řešení a hereckého projevu; v jeho rámci pak zejména také na úrovni zacházení se slovem. Povedenost Páclovy inscenace vyplývá kromě jiného z toho, že se na základě vzdoru proti obvyklému (českému?) posunu (nebo poklesu?) intimního k familiárnímu a nezřídka nakonec i vulgárnímu zcela přirozeně vyhýbá jakémukoli nebezpečí voyeurství. Tak dobývá z jakoby zcela soukromého příběhu jeho symbolický potenciál, který tvoří aktuálnost či spíše apelativnost scénického dění právě díky uchopení toho soukromého celkovým gestem, za nímž lze sice jasně tušit nespokojenost s jistými vlastnostmi současného veřejného života, který ale z nich pouze čerpá při snaze o vytvoření něčeho, co se mu dokáže vymknout. Díky zvládnutí konkrétních podmínek vytváření velkého divadla s jeho nezbytným odstupem od malosti stává se pak divadlo schopným tematizovat i tuto malost tak, že s ní samo nejen nemá nic společného, ale pomáhá se od ní aspoň v průběhu představení osvobodit.

Ve studii, která je součástí volného cyklu „Komedianti na českém jevišti“, se Zuzana Sílová tentokrát zabývá Natašou Gollovou (1912–1988) a jejím herectvím pohybujícím se „mezi lyrikou a klaunerií“. Příklad Gollové poutá autorčinu pozornost především proto, že názorně dokládá význam nového média – zvukového filmu, který se ve třicátých letech 20. století stal pro řadu českých herců příležitostí vstoupit do nejširšího povědomí publika a získat popularitu, jakou do té doby nabízelo divadlo jen výjimečně. U Nataši Gollové však šlo ještě o něco jiného. Film – především v osobě výtečného komediálního režiséra Martina Friče – jí umožnil uplatnit jiné přednosti vlastního talentu. Než se objevila v úspěšné crazy komedii Eva tropí hlouposti, využívali ji režiséři na jevištích pražského Městského divadla v „lyrickém oboru“, který ovšem přesahovala nejen svou výškou. Jevištní praxe v soudobých konverzačkách však přispěla k hereččině dokonalé mluvní a pohybové technice a k vědomě prosazované potřebě souhry s partnerem. Obojí pak mohla Nataša Gollová skvělým způsobem využít při práci před kamerou, díky níž je v několika málo filmech zachycený půvab, bezprostřednost a bleskurychlé reakce herečky mima, jež dokázala, že citová i citlivá otevřenost vůči světu, který se jeho pozorovatelky v každém okamžiku – bolestně či radostně – dotýká, je společná lyrickým naivkám i klaunům.

Denisa Vostrá, která se na stránkách Disku soustavně věnuje pojetí prostoru v japonské kulturní tradici, se ve studii „Rituál, tradice a energie – další příspěvek ke zkoumání japonského vnímání prostoru“ rozhodla nahlédnout do tohoto prostoru pomocí textu nejstarší dochované japonské písemné památky, kroniky Kodžiki, a to zejména její první, mytologické části nabízející odpověď na otázku, co je šintó: to je tím důležitější, že bez znalosti šintoistické tradice nelze rozumět ani japonské kultuře, ani povaze Japonců. Popsaný starobylý posvátný prostor se všemi atributy (kultem očisty, všudypřítomností „božské podstaty ve věcech a lidech“) staví autorka do juxtapozice se současnou podobou zbožnosti japonského šintoisty, který díky sdílenému povědomí posvátného prostoru nezná pocity odcizení a který je díky své otevřenosti v tomto prostoru nabíjen energií. Prostor, jeho využívání, pohyb v něm, a tedy i časová dimenze má samozřejmě co dělat se scénologickou problematikou, jíž se týkají právě úvahy o energetickém napětí v prostoru a konkrétně japonském chápání energie ki. Pokud ki chápeme i jako vibrace v těle a prožitky s tím spojené, jsme nutně blízko vnitřně hmatovému vnímání v jeho různé síle i zaměření ve smyslu detailního motorického projevu, až po energetické ‘obsazení’ daného prostoru. To se samozřejmě týká – a to dokonce tím spíše – i prostoru scénického, který také můžeme v tomto duchu prožívat (jak coby akté­ři, tak i coby diváci).

Toto číslo přináší také překlad další (již páté a celý cyklus završující) hry o paní Komači – opět s komentářem překladatelky a mimořádně kultivované české japanistky Zdenky Švarcové. Když jsme v Disku 9 z podzimu 2004 celý cyklus uváděli, psali jsme, že cílem této publikace je nastavit naše vnímání jiným způsobem, než k jakému nás nutí současná mediální praxe. Šlo nám o to, vrátit se k něčemu, „co vždycky patřilo ke kulturní potenci divadla; totiž k uvádění toho, co nám může poskytovat takové zážitky a naladit nás na takové způsoby prožívání – a prožívání těch běžně nereflektovaných aspektů existence –, které nám současný trh odpírá: respektuje totiž spíš vlastní priority než (ostatně vždy spíš neuvědomělou a reklamou manipulovanou) poptávku.“ Šlo nám o poukaz ke stále živému odkazu východní aristokratické kultury, která musí být dnešnímu vulgárnímu plebejství zcela cizí, ale o to může být bližší citlivým vnímatelům. „Žijeme v prostředí (údajně) postmoderní ideologické agresivity,“ psali jsme tenkrát a pokládali si otázku: „Může mít výzva k alespoň momentální proměně způsobu vnímání, vyžadujícího navíc značnou dávku imaginace, v takovém prostředí vůbec nějakou naději?“ a k tomu hned dodali: „Kdybychom o tom nebyli přesvědčeni, samozřejmě bychom příspěvky tohoto druhu vůbec netiskli.“ Děkujeme paní prof. Zdence Švarcové, že máme tyto důvody publikace nejenom jejích překladů v předposledním čísle Disku znovu připomenout.

V tomto čísle publikujeme i 2. část obsáhlé úvahy Josefa Valenty „Prolegomena k metodologii výzkumu v oboru edukačního dramatu“, v jejímž závěru autor píše: „‘Divadlo/drama jako výzkumná zpráva’ je procesuálně či technicky využitelné (inscenovat nemusíme – koneckonců – výsledky výzkumů, resp. ‘výzkumů’ našich žáků, nýbrž tak můžeme učinit s výsledky výzkumů provedených skutečnými výzkumníky). Ale ať již v dramatické výchově děláme opravdu ‘výzkum divadlem’, či (jen) ‘edukační objevování’ jevů, které jsou obecně známé, jistě tu máme vždy šanci formovat ‘výzkumnické kompetence’ ve smyslu: ‘I těmito postupy lze poznávat svět.’ A nejen svět jako téma. Žáci se rovněž učí poznávat divadlo a drama (i když opět vesměs objevují to, co pro ‘svět’ není novinkou). ‘Výzkum divadla/dramatu’ otevírá lákavou možnost zkoumat ‘dětskou tvorbu’, vztahy mezi kupř. dětským, resp. amatérským divadelníkem a mezi nároky umění apod. ‘Výzkum výsledků divadla/dramatu’ je v případě edukačního systému ‘nabíledni’ a jistě nevyžaduje další komentář. ‘Výzkum nedivadelní skutečnosti prostřednictvím metafory divadla/dramatu’ je pak v tomto případě spíše doplňujícím přístupem k ‘výzkumu pro divadlo’ a ‘výzkumu divadlem’. ‘Vychovávaný’ jako aktér a participant výzkumu má tedy skutečně výzkumnické možnosti spíše omezené. ‘Vychovatel’ má však v tomto smyslu možnosti rozhodně velké. Jako předmět výzkumu se tedy obor ‘dramatická výchova’ jeví být velmi zajímavý.“

Mezi dalšími materiály najde čtenář i článek „Scénický cit Jana Letzela“ Radovana Lipuse, který skládá portrét této pozoruhodné osobnosti z citátů z jeho korespondence. Jiří Šípek se už podruhé zabývá problémem, jaký představuje „Scéničnost v literární a orální tradici“: k materiálu, ze kterého vycházel už v předchozí studii z Disku 28 (červen 2009), kde šlo zejména o tzv. Egilovu ságu, k níž se v této nové stati znovu vrací, přidává ještě Ruské byliny v českém vydání z roku 2011 a orální kulturu národa Bagandy žijícího v dnešní Ugandě, jak ji zaznamenala a komentovala I. N. Kizzaová. Tereza Šefrnová porovnává v článku „Jak vzniká inscenace“ podmínky a způsoby herecké práce v Česku se způsoby zavedenými na Broadwayi: ke srovnání sbírala materiál jak sledováním vzniku jedné broadwayské inscenace, tak v rozhovorech s tamními i českými herci. Jan Císař se v tomto čísle v článku nazvaném „Manifestace scénovanosti“ zabývá obecnějšími souvislostmi letošního programu Open Air v Hradci Králové, Jan Hyvnar recenzuje pod titulem „Česká divadelní tradice aneb České divadlo mezi svatyní a cukrovarem“ Císařovu knihu Česká divadelní tradice: mýtus, nebo živá skutečnost?, Jana Cindlerová v článku „O solidních základech vysokých věží“ referuje o Tarantově inscenaci Ibsenova Stavitele Solnesse v kontextu současného vývoje olomoucké činohry, Hana Nováková s Pavlem Bárem se věnují muzikálu a Denisa Vostrá napsala poznámku o japonských kočičích talismanech.

V příloze otiskujeme novou hru Almira Bašoviće Re: Pinocchio v překladu Hasana Zahiroviće a Zuzany Perůtkové.