Scénický prostor a hudba: rozvíjení současné podoby divadelního ‘gesamtkunstwerku’ na příkladu operních a baletních inscenací P. Sellarse, CH. Marthalera, S. Teshigawary a J. Kyliána uváděných v pařížské Národní opeře.
[…] To, co činí shlédnuté představení fenomenálním, je práce s prostorem a časem. Černé sametové opony se vznášejí v prázdném prostoru nahoru, dolů i do stran, určují pohled diváka, uzavírají ho do mikrosvěta a vzápětí mu odkrývají nekonečný prostor člověka. To vše jako by ukazovalo krásu iluze divadelního prostoru, která se v každém okamžiku může vytratit. Divadlo je hra s divákem, je to hra s významy, které můžeme donekonečna proměňovat vážně i s humorem. Tanečníci prostor ovládali dokonalým způsobem: nezapomenutelným okamžikem je spouštění černé opony do náručí tanečníků, kteří ji grandiózně vymrští za sebe, aby vytvořili intimní prostor pro své ‘předvádění’ (obr. 13). Tajemstvím bravurní pohybové, světelné a prostorové kompozice je precizní práce s časem. Rytmus představení je v přeneseném významu pulsací energie sršící z hudby a pohybu tanečníků. Hudba zde není popisována pohybem, tanečníci s ní vedou živý dialog stejně jako s prostorem. Jiří Kylián je mistrem kompozice, od něhož bychom se měli všichni učit, je jedno, jestli jsme tanečníci, režiséři, herci či pěvci.
Adriana Mater Kaiji Saariaho a Marthalerova Figarova svatba jsou příkladem současného směřování v interpretaci nových a klasických operních děl, Teshigawara a Kylián představují cosi aktuálnějšího: téma člověka a prostoru ve smyslu jejich vnitřní a vnější komunikace.
