[…]
Duch místa, situace, objektů, architektury, tedy jevů jak ze světa umění, tak z běžného života je přes všechny snahy stále něčím, co nám uniká tak říkajíc ‘mezi prsty’, a mnohdy již rezignujeme s jednoduchým komentářem, že je to něco ‘přesahujícího’, ‘éterického’, něco ‘mezi nebem a zemí’. Jsou to poetické, mnohdy snad i vyhýbavé odkazy. Když se však zastavíme u zmíněných lingvistických obratů, můžete překvapivě konstatovat, že zhodnocování, zachycování např. estetického zážitku v umění je skutečně možné za pomoci jakési škály ukotvené na jednom pólu ‘dole’, v běžném vztahu k našemu já, a na druhém pólu kdesi daleko ‘nahoře’ v úplném významovém rozostření…
Už téměř před sto lety se o něco takového pokusil švýcarsko-britský filozof a psycholog Edward Bullough. V časopise British Journal of Psychology uveřejnil text s názvem „Psychical Distance as a Factor in Art and as an Aesthetic Principle“. Jde tedy o určitou psychickou distanci jako nezbytný psychologický moment při vnímání umění a estetickém prožitku.
Fenomén distance znamená, že s jevem, který nás osobně zaujme, jsou však přerušené bezprostřední vazby tělesné, fyziologické, tedy naší bytosti se dotýkající a ji snad i (byť jen domněle) ohrožující. To je zjevné právě v umění, kde divák, posluchač apod. potřebuje být v klidné a bezpečné pozici. Bez toho nejde o umění, ale snad o druh happeningu, společné demonstrace, reality show apod., přesto je tato pomyslná hranice stále testovaná avantgardními uměleckými směry, performery atp.
Jev zaujetí psychické distance se podle Bullougha podobá pohledu do zamlžené krajiny, kdy nevystupují ostře kontury světa s možnou syrovou prožitkovou vztahovostí k naší bytosti. Dodejme, že ona „zamlženost“ také umožňuje práci imaginace, dokreslování, přesahování mimo vlastní jev nebo situaci. Tak se může projevit tlak symbolů, snad až archetypálních, aniž bychom si jich však byli jasně vědomi. Zde by bylo možné odkázat na jiného autora, totiž Roberta McCullyho (1984), formulujícího psychologické zákony umožňující projev archetypální a obecně se symboly spjaté energie. Právě odtažení pozornosti je jednou z podmínek umožňující průnik jevů z hlubších vrstev vědomí. (Hlouběji si McCullyho myšlenek povšimneme v samostatně zamýšlené studii.)
Distance pomáhá paradoxně úplnějšímu poznání, ale i sdílení pro svoji ‘rozostřenost’, resp. nezatíženost zaostřením na přesně definované pole. Mimo zaostření se objevují figury vystupující z hlubin, nabízející se k pochopení, vtažení do plného vědomí anebo pomáhající definovat kontext spočívající právě i v existenci různých vrstev vědomí. Může tak vznikat něco, čemu můžeme pracovně říkat ‘psychická vrstevnatost’ (3D-obraznost…).
Rozostřená pozornost, snížené uvědomování může dovolit vytvářet podmínky pro psychickou distanci, uměleckou dimenzi a také prostor pro průnik materiálu z hlubin nevědomí, tj. archetypálního materiálu, jak to píše McCully. Jsou opravdoví umělci schopní pracovat s nějak rozšířeným pásmem uvědomování, objevování oněch skrytých stránek reality, které mají psychickou distanci vůči našemu já (self)? A ještě jinak: nakolik souvisí umělecká tvorba i percepce umění s nevědomými (mimovědomými, neuvědomovanými) procesy, stavy, oblastmi?
Snad i některé psychopatologické stavy typu derealizace a depersonalizace jsou vlastně svého druhu psychickou distancí vedoucí k dojmu jakoby ‘divadla’, ‘hry’ kolem sebe…
Také hraní si s něčím nebo na něco je využívání bezpečí distance a její osvojování si. I v umění používáme termín hra; hovoříme o divadelní nebo rozhlasové hře, dodáváme, že herec v té hře dobře hraje apod.
Vycházíme zde z pracovního předpokladu, že zážitek, který působí genius loci, a zážitek estetický a potažmo zážitek umělecký jsou podstatou podobné, pokud nejsou dokonce v zásadě stejné. V obou případech jde o zhodnocování (appreciation). Každé zhodnocování už je jistým distancováním, i když se tu stále ještě pohybujeme v oblasti ‘pod-limitní’, před vstupem do oblasti bezpečného hodnocení atmosféry, ducha, estetické hodnoty apod.
O čem hovoříme, když chceme zachytit prožitek toho, čemu říkáme genius loci? I zde platí, že musíme mít nějaký osobní zájem na kontaktu s místem, osobní apetenci, musíme být základně naladěni vnímat právě danou lokalitu, předmět, seskupení apod. Důvod může být prostý a pochopitelný – žili jsme tam, vyrůstali jsme na těchto místech, připomíná nám to čas našich lásek. Současně musí být splněna i podmínka vytvořené distance (bylo to už dávno, je to teď daleko, jen se to podobá, jsou zachycené jen hlavní rysy, je to už méně jasné, doslova či obrazně zamlžené…).
Nejčastěji jde o charakteristiky typu (vybíráme z nejčastějších výroků): „zvláštní, podivný zážitek, příjemná, vzrušující atmosféra, je v tom kouzlo, tajemství, […] něco to připomíná, ale nevím přesně co, je to krásné, kouzelné, majestátní, líbí se mi to, […] jako by se v tom odrážela nějaká podstata, […] jako pohádka, […] je to vystihující, strhující“ apod. Uvedené výroky jsou vybrané tak, aby byly výrazné. Ovšem ne všechny jsou takto pregnantně formulované. Jiné jsou váhavější, neutrálnější, méně expresivní. Co to znamená? Na jedné straně to ukazuje přítomnost nějakých specifických rysů daného podnětu či podnětové situace (nečastěji se jednalo o fotografie městských zákoutí, hradních nádvoří apod.) plus připravenost některých osob takovou specifičnost vnímat a vyjádřit. Na straně druhé to naznačuje, že zmíněné situační i osobnostní charakteristiky jsou rozložené na škále výraznosti a výsledkem může být řada možností, jak onu zvláštnost nazývanou genius loci zachytit a popsat.
Zvláštní atmosféra, kterou nazýváme genius loci, se pravděpodobněji objevuje tam, kde přítomné či zobrazené objekty ztrácí pro nás své event. aktuální uplatnění nebo funkci a dojde k přesahu nad aktuální funkční význam. Opakujeme, že se to stane ‘rozostřením’ vazeb na naši osobu při zachování bazálního zájmu, díky oslovení tématem, základní hodnotovou orientací. Tady se projeví psychická distance, která způsobí přerod např. zemědělského nářadí (pluhu apod.) v předmět estetický, resp. ozvláštňující pozorovaný kout zemědělské usedlosti. Představme si výtvarné zachycení takového předmětu, nářadí, event. fotografii používající zvláštního nasvícení sluncem apod. Díky psychické distanci můžeme jinak všední uspořádání předmětů prožít jako krásné, poutavé, zasněné apod. Distance je příčinou takového vjemu, nikoliv důsledkem, podotýká Bullough. Stačí však relativně málo – vyobrazení stejného nářadí v učebnici, komentované popisem nebo dejme tomu vysvětlením, že s tímto nářadím se budeme muset naučit pracovat, a dojde k vymizení distance.
[…]
