(úryvek)
VI.
Bolestná zvěsť stihla nás v červenci r. 1856. Tyl v Plzni byl na smrtelném loži a dne 12. července obdržela jsem zprávu, že den před tím dokonal svou klopotnou pouť. Jako kočující herec a režisér venkovské společnosti Zöllnerovy skončil svůj blahodárný život, blahodárný pro národ a umění české, nešťastný pro sebe. Nevděk, jakého se mu dostalo od nejbližších přátel a od lidí, kteří mu vlastně k vděčnosti zavázáni byli, hryzl v šlechetném jeho srdci a nebyl asi poslední příčinou jeho předčasné smrti.
Dne 31. července hrálo se v aréně ve prospěch osiřelé rodiny Tylovy Jiříkovo vidění, které také v Plzni dne 13. července v den pohřbu Tylova se dávalo. Sladce a bolně byla jsem dojata, když jsem se dočtla, kterak Tyl ještě tři dny před smrtí svou, kdy na loži bolestí se svíjel, dával se ptáti, kterak se líbí představení jeho Strakonického dudáka, do kteréhož kusu jako by svou spanilou duši byl vdechl. Líbil se Dudák tenkráte v Plzni i jinde vždy, jakož líbiti se bude českému lidu vše, co ušlechtilou formou básnickou v jeho duchu se mu podává. V tom oboru Tyl od nikoho ještě dostižen nebyl. Ctěme a slavme navždy jeho památku!
Dne 1. září 1856 obdržela jsem přídavek 10 zl. na měsíční plat. Hrála jsem tehdy ovšem všechny obory – dnes naivní Růženku v Americkém ženichu, příště královnu Alžbětu v Marii Stuartce, potřetí veselou Klárku v Manželu bez ženy – všecko za 30 zl. a za dvě benefice ročně.
K takové benefici jedné zvolila jsem si dne 1. ledna 1857 Fričem zpracovaný kus Břetislav Bezejmenný. Ve hře té neměla jsem žádné úlohy; abych v něm ale přece vystoupiti mohla, připsal mi tam Neruda úlohu kněžice Vladislava, jenž pěknou řečí kus ukončí.
Dne 18. července zemřel můj dobrý dědeček, jehož památka mi navždy drahou zůstane.
Dne 5. srpna 1857 slavili jsme sedmý výroční den našeho sňatku. Od muže svého byla jsem tehdy mile překvapena. Dostal totiž přídavek 50 zl. k služnému, takže měl nyní platu 400 zl., i uspořil něco a vydal se se mnou na cestu, abych kus neznámého světa viděla. Jeli jsme až do Litoměřic, kde navštívili jsme zapadlý hrob Máchův. Nešťastný básník odpočíval tehdy již 20 let, ale hrob jeho nebyl ničím označen. Zželelo se mi té nešetrnosti k geniálnímu pěvci a psala jsem druhého dne dru. Podlipskému a dru. Pečírkovi, aby se věci ujali. Stalo se a já byla brzo potěšena zprávou, že na hrobě Máchově postaven slušný pomník.
Z Litoměřic vydali jsme se na parníku do Drážďan, pokochali jsme se pohledem na rozkošné kraje českého a saského Švýcarska a v hlavním městě saském navštívili jsme předem dvorní divadlo, kde se dával Egmont, pak všeliké památnosti města, a čtvrtého dne jsme odjeli zpět do Beřkovic, odkud jsme se vydali pěšky do Liběchova, na Kokořín a na Bezděz po stopě Máchových Cikánů. Na Bezdězi viděli jsme východ slunce – čarokrásný obraz!
Z Bezděze vrátili jsme se do Prahy.
Dne 23. srpna 1857 dávali jsme v aréně ve Pštrosce Klicperův Blaník. V žalářní scéně, kdy má býti na jevišti tma, poněvadž jeden druhého viděti nesmí, svítilo nám sluníčko tak prudce do očí, že jsme se Šimanovským potajně se smáli, když jsme po zdi tápajíce jeden druhého hledali. A když jsme se konečně našli, dalo se obecenstvo do nehorázného smíchu. Bezděčná komika, že za jasu slunečního „ve tmě“ jsme hráli, měla veliký účinek.
[…]
