Harmonická koexistence zdánlivě neslučitelných způsobů chování aneb Scénologické dimenze „Hapgoodové“

Drama Toma Stopparda Hapgoodová vyšlo u nás v překladu Jaroslava Kořána v roce 1989, tedy hned rok po jeho vydání v Anglii, což lze jistě považovat za dobrou vizitku pružnosti překladatele i vydavatele (DILIA). Kdykoliv se k tomuto dramatu vracím, kladu si otázku, proč tato pružnost nezasáhla také české divadelníky, především ty, kteří mají vliv na uvádění her, a tento text u nich nenašel žádnou odezvu. Pokud mi je známo, Hapgoodová nebyla u nás dosud uvedena, na rozdíl od pozdější Arkádie (1993), která se na jevištích českých divadel ujala a hraje málem pravidelně. Takový osud nepotkal ovšem Hapgoodovou v zahraničí. Stačí lehké brouzdání po internetu, abychom zjistili, že tam se uvádí hojně. Mým úmyslem však není přesvědčovat dotované divadelní ‘producenty’, aby uváděli co nejvíc her zahraniční provenience, včetně Hapgoodové. Dělají to totiž sami od sebe, ovšem v přesvědčení, že (a většinou také tam, kde) na rozdíl od uvádění domácích autorů nic neriskují. V určitém smyslu jim dávám za pravdu. Dlouholetým ovlivňováním divácké obce, že to původní, domácí nikdy nemůže dosáhnout zahraniční úrovně a současnost je v podání domácích autorů vlastně nudná, dosáhli kýženého výsledku. Publikum mají na své straně. V rámci této nijak zvlášť promyšlené strategie se jaksi zapomínají zmínit (že by to snad ani nevěděli?), co producenti a ředitelé divadel v zahraničí podnikají, a diváci s jistou mírou tolerance protrpí, aby nakonec původní texty získaly svou tvář a mohly sklízet úspěchy doma i ve světě. Uvědomuji si, že to po těchto kritických větách může vypadat, jako bych si předsevzal, že vyřeším paradoxní zadání – na příkladu anglického dramatu Toma Stopparda Hapgoodová ukázat důvod přehlížení dramat domácí provenience českými režiséry. To ovšem není můj hlavní záměr. V rámci tohoto pojednání mne přece jenom víc zajímá samotné zmiňované drama, i když (řekl bych příznačné) důvody jeho přehlížení v domácím prostředí bych přece jenom nerad nechal nepovšimnuté. Předpokládám však, že určité paralely mezi strukturou hry a její neoblíbeností mezi domácími divadelníky se při dalším zkoumání přece jen vynoří. […]