Web 2.0 aneb lehké šimrání počítačovou gramotností pro neregistrované

„…po svých počítačovou gramotností jen lehce pošimraných rodičích nemůžu chtít nějaká registrování do systému, který navíc hovoří pro ně zcela cizí řečí, takže mi zbývá jen veřejný přístup.“

Petr Staníček[1]

O uvedený citát se chci se čtenářem podělit jednak proto, že mě opakovaně rozesmává, jednak mi připomíná zkušenost rodičů, kteří se sice svízelně, ale s velkým odhodláním učí jazyk země, do které emigrovali, a když mají pocit, že jsou na tom dobře, jejich děti nasadí akcent a slang místní školy a oni si najednou připadají jako trubci. Do takové generace se bloger trefuje a může to být pro ni pocit zcizující až tragický. Staré je na ústupu, nové je nepoddajné a lze ho obsáhnout jenom zčásti, a i to s těžkostmi. Grotesknost situace je také ve vážnosti, s jakou je citát formulovaný. Kombinace hovorových výrazů a technických termínů představuje jakousi novořeč, související se sebevědomým přesvědčením, že kdo není schopný ‘registrace v systému’, je vlastně pologramotný, protože se nedokáže ani pořádně naučit jazyk země, ve které se rozhodl žít. V kontextu internetu jde o jazyk nikoliv země, ale spíše světa – virtuálního prostoru, který se simultánně tvoří vedle světa generace rodičů, k níž, i když neregistrovaný, se hlásím. Pozoruhodné mi připadá blogerovo konstatování, že mu zbývá jen veřejný přístup. Jako by to bylo jediné řešení, vzniklé pod tlakem okolností, když soukromí nebo privátní prostor selhává. Takový projev sice lze brát jako hlasité volání po užším vzájemném porozumění blogera a rodičů, ale vzhledem ke generačním rozdílům a s tím související touhou povídat si především s vrstevníky, by mu ani ‘registrovaní’ rodiče veřejný přístup nenahradili. V současnosti se totiž internet stává novým prostorem, platformou socializace vzdálené generaci rodičů, ale tak blízké mladým lidem.[2] Součástí blogování je vyhledávání přátel, v němž hraje roli schopnost je zaujmout doporučovanou hudbou, kterou poslouchají, fotografiemi, na které upozorňují, odkazy na tagy, které sdílejí. Blogováním nebo pouhým chatováním se vytváří pocit sounáležitosti k webové komunitě. Ve virtuálním internetu tak probíhá to, co doposud známe jenom z reálného života. Dochází ke společenským procesům, k identifikaci s hodnotami ‘party’ zviditelňováním se ve skupině a k tomu, co směřuje k vytváření identity. Pro generaci rodičů by bylo ošidné tento nový jev nevidět, zlehčovat nebo ho odmítat jako nedůležitý. Stačí připomenout skutečnost, že v průběhu jednoho roku, tj. od založení nejpopulárnější domény YouTube (únor 2005 až srpen 2006) vzrostl počet uživatelů ze dvou milionů osmi set tisíc na sedmdesát dva miliony[3] a za posledních pět měsíců vzrostl tento počet o padesát procent. Pokud jde o webové komunity,[4] tzn. registrované uživatele určité domény, kteří se spolčují na základě svých zájmů, jde řádově o sta tisíce členů. Co asi způsobilo tento boom? Proč se v souvislosti s novými doménami mění způsob ‘pohybu-surfování’ na internetu? Přinesli malí poskytovatelé, jako například YouTube, MySpace, Facebook, del.icio.us,  flickr, last.fm, u nás Bloguje.cz,  jagg.cz, linkuj.cz nebo klub.cz,[5] svými službami něco, co tu doposud nebylo?