The High Line
Zmiňoval-li jsem se v pasáži věnované zahuštěnému manhattanskému teatrálnímu trsu rovněž o nebývalé kumulaci zdejších dopravních systémů, pak mezi nimi své nepřehlédnutelné místo měla především v první polovině 20. století také high line, nadzemní kolejová doprava v oblasti Chelsea–Neighborhood. Estakáda na robustní ocelové konstrukci procházela ve výši zhruba 10 metrů oblastí West Side, zejména hustě osídlenými průmyslovými částmi ostrova s obřími areály přístavišť, skladů a zejména známých konfekčních továren, kde v rozlehlých halách pracovaly na šicích strojích tisíce – velmi často ilegálně přistěhovalých – dělnic. Trať byla otevřena pro nákladní provoz v roce 1934 a sloužila dopravě zboží i surovin intenzivně přes dvacet let. Pak začal její význam, zejména vzhledem k mohutnému rozvoji jiných forem dopravy, upadat. Již v roce 1960 byla zbořena její jižní část a v roce 1980 po ní projel poslední nákladní vlak, který vezl mražené krocany. Zdálo by se, že dny zbytku trati jsou sečteny, neboť vlivná skupina developerů chystá její demolici. Tu vstupuje na scénu obyvatel Chelsea Peter Obletz, vášnivý železniční fanoušek a bojovník za zachování high line. Především díky jeho iniciativě a příkladu vzniká později občanské sdružení Přátelé High Line, které usiluje o zachování této technické památky a její proměnu ve veřejný park a korzo. V roce 2002 se sdružení skutečně podařilo získat podporu města i státní správy. Je vyhlášena architektonická soutěž na budoucí podobu high line, které se zúčastnilo neuvěřitelné množství 720 týmů z 36 zemí. V roce 2006 začínají záchranné stavební práce podle vítězného projektu James Corner Field Operations and Diller Scofidio + Renfro. V červnu letošního roku je slavnostně otevřena a veřejnosti předána první etapa – od Gansevoort Street po 20th Street. V roce 2010 by měla být zpřístupněna část mezi 20th a 30th Street.
Co je na high line tak pozoruhodného, že pro mne představuje vlastně nejsilnější scénický zážitek z celého pobytu v New Yorku? Především se i zde setkáváme s tím, čemu jsem se věnoval už ve svých předchozích textech pojednávajících o scéničnosti a identifikaci s místem, v němž člověk žije, jako o nezbytném a nepostradatelném elementárním prvku toho, co jsme si zvykli honosně nazývat občanská společnost. Jestliže předchozí texty reflektovaly malá a okrajová sídla (Starý Bohumín a Adamov) v České republice, pak nyní se pohybujeme na zcela opačném pólu – v jednom z největších a nejbohatších měst planety. V prostoru exponovaném a sledovaném. I zde se však objevují spontánní občanské aktivity identifikující se s místem, kde lidé žijí, s prostředím a stavbami, které je obklopují a které pro sebe považují za cenné a důležité. Je to tím vzácnější v případě původně ryze utilitární stavby, jakou je high line. Jejím prvotním cílem nebylo vybudovat esteticky působivý objekt, ale vytvořit v zahuštěné zástavbě podmínky pro bezpečný provoz rušné nákladní dopravy. Transformace nadzemní dráhy do současné podoby jakéhosi parkového korza je obdivuhodným společným dílem občanských aktivit, prvotřídních architektů a městské a státní správy. Tyto ‘visuté zahrady’ se po svém letošním otevření staly jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí New Yorku. V technickými vymoženostmi nabitém velkoměstě, nabízejícím nesčetné možnosti sofistikované zábavy, je fakt, že se lidé houfně hrnou na pouhou procházku po trávou zarostlém drážním tělese bývalé nákladní trati, zdánlivě překvapivý. Přitom jen potvrzuje nenahraditelnost a nezastupitelnost autentického prožitku konkrétního místa. I zde se nám totiž dostává, byť se ocitáme jen pár metrů nad zemí, onoho zážitku povznesení či vytržení: jsme skutečně po‑vzneseni nad úroveň ulice, toto pásmo je vyděleno, vyvýšeno nad její ruch, shon a neklid. Můžeme se jen tak procházet, odpočinout si na některé z výtvarně vytříbených minimalistických laviček, prohlížet si zachovalé zakonzervované zbytky trati, nově vysázenou pozoruhodnou zeleň, zvláště rozmanité druhy travin, zeleň, která tu však působí zcela organicky, jako by se na trati sama náletově zakořenila, či především stát se diváky jakéhosi urbánního divadla (termín scénografky a architektky Petry Kandusové). Lze namítnout, že těmi jsme přece po celou dobu naší procházky tímto zavěšeným parkem, ale přece je tu místo, kterému tento název přísluší naprosto bez diskusí.
Přímo nad křížením high line a 10th Avenue totiž v rámci současného projektu nově vzniklo regulérní divadelní hlediště s elevací; také zde nalezneme jakési – dokonce prosklené – portálové okno, provedené jako celá konstrukce trati v masivní nýtované oceli. Překvapivou pointou je tu však samotná scéna, kterou není nic jiného než právě 10th Avenue se vším svým rušným a živým provozem. Korzující diváci usedají do hlediště a pozorují toto nikdy nekončící a ani v jednom okamžiku se neopakující divadlo. Scénickým osvětlením je slunce a později za soumraku světla projíždějících vozidel a pouliční lampy. Toto zastavení, oficiálně zvané 10th Avenue Square, tak můžeme opět chápat ve smyslu náměstí, které od pradávna vždy představovalo nejvýznamnější veřejnou scénu daného města či čtvrti, místo shromažďování polis.
Jsem přesvědčen, že právě ona záměrně budovaná a komponovaná vizuální působivost veřejného prostoru v případě rekonverze newyorské nadzemní dráhy je nejen dostatečně dobrým důvodem pro její opětovné návštěvy, ale především významným podnětem pro další zkoumání stále se zvyšující míry nespecifické scéničnosti v našem každodenním životě, ve světě, který nás obklopuje. Ať už v Adamově, Bohumíně či na Manhattanu.
