Osoby:
Klára Schumannová
Josefína, její studentka a pomocnice v domácnosti
Místnost se stolkem a vázou, psacím stolem, třemi krabicemi dopisů; dále tam jsou dvě křesla, pohovka. V pozadí je klavír, otočený klaviaturou od nás. Jedny dveře vedou do vedlejší místnosti; druhé dveře vedou do předsíně, kde jsou ještě jiné místnosti a bytové dveře.
Mezi jednotlivými akty je chvíli šero a hraje klavír. Jak hudba doznívá, tak se scéna osvětluje.
I.
Je slyšet skřípění kol kočáru a nějaké hlasy, snad na ulici. Potom ještě bouchání dveří a po chvíli vběhne Josefína s náručí květů. Píská si nějaký motiv, patrně z nějaké skladby, která ten večer zněla na koncertu. Za ní vejde Klára v tmavých šatech. Sundává si klobouk z hlavy.
Josefína Paní Kláro, to byl koncert! Hrála jste jako bohyně, opravdu. A těch květů, co vám nosili. Pojďte si odpočinout. Musíte ale být unavená po takovém výkonu.
Klára Nepískej! Kolikrát jsem ti to říkala? No… teď honem vázu, Josefíno. A vodu do ní! Růže potřebují hodně pít. To je krása. A jak voní. Jsem úplně omámená. Kam stavíš tu vázu? Dávej přece pozor! A ty růže musíme upravit. Takhle přece! Au… a píchají. No ano… růže. Od toho mají trny. Ale ty moje prsty…
Starostlivě si prohmatává klouby na prstech, protřepává je.
Josefína (rovná růže na stole, upravuje je) Tak. Ale asi se do vázy všechny nevejdou. Budeme muset nějaké dát pryč.
Klára Jak to dát pryč? Kam pryč?
Josefína Ale jedna růže anebo deset růží, to je pořád stejná krása, ne? Dobře, necháme je tady všechny. Máte radost, že? Jé… a je tady mezi nimi dopis, psaníčko.
Klára Ukaž! (Jde s dopisem stranou, otevírá ho a čte)
Josefína Od pana Johannese, že? No jistě, pan Johannes. (Běží pro vázu a džbán s vodou) Růže potřebují pít. A vy byste zase potřebovala víc jíst a spát, to vám řeknu. Ale krásné jsou, jen co je pravda. Dal si s tím pan Johannes práci. Copak vám tím asi chce říct? (Chichotá se trochu potutelně) Odepíšete mu hned?
Klára Nebuď hubatá. A pro tebe je to pan Brahms! Utři ten stůl, Josefíno, je tu mokro. Nezapomínej na pořádek!
Josefína Ano, paní Kláro, ano, ano… dělám tady všelicos… i jako vaše žačka. (Je v tom cítit trochu ironie a nelibosti)
Klára (sedá si do křesla tak, aby viděla na růže) No však je dobře, Josefíno. Jsem ráda, že mi pomáháš v domácnosti. Je toho na mě teď nějak moc. Nestačila bych na všechno. Koncerty, domácnost, děti… Je toho tolik. A musím se pořád učit, má milá. Bojím se, že jednoho dne… že najednou zapomenu.
Josefína Co zapomenete? Já myslím, že toho zase není tolik. Děti? Jsou vlastně velké a tady u vás jsou stejně jen jako na návštěvě. Vaření a domácnost? Ale vždyť vy skoro nejíte! Nemám něco připravit?
Klára Ne, nemám hlad, děkuji.
Josefína Až si říkám, jak to můžete vydržet. To věčné cvičení, hraní, cestování po koncertech. Jednoho dne zapomenete, to ano, ale že vůbec žijete. Já mám, paní Kláro, hudbu moc ráda. Však proto jsem taky tady, ne? Ale nenajím se jí. Ani se od ní neohřeju.
Klára Ohřeješ, Josefíno, ohřeješ, jen poslouchej. (Vstane a jde si sednout ke klavíru a hraje) Slyšíš, cítíš? (Po chvíli přestane hrát) V hudbě je všechno, i to naše teplo. Já když hraju, tak žiju. To rozkvétám jako ty růžičky. Bože, jak jsou krásné. (Jde k růžím a zamyšleně a opatrně je hladí)
[…]
