(úryvek)
Je to zvláštní druh architektury. Druh s jepičím životem. Dům se staví minimálně na desetiletí (než se změní potřeby a prodělá úpravy), interiér obchodu na roky, scénografie umírá spolu se svou inscenací. Architekturu pro filmový festival v Jihlavě jsem si začal nazývat architekturou efemérní. Její životní běh vypadá asi takto: za přibližně 2 měsíce vše vymyslet a připravit, za 4 dny vlastnoručně postavit, 5 dní nechat žít a užít, a nakonec za jediný den zbourat. Už třikrát jsme s kolegou Vítem Šimkem měli příležitost tento cyklus vytvořit a prožít: podíleli jsme se v letech 2009–2011 na 13. až 15. ročníku MFDF Jihlava. [1]
To, že každý festival musí mít vlastní grafický vizuální styl, se již považuje za samozřejmost (autorem těch jihlavských je stabilně ilustrátor a grafik Juraj Horváth). Každý ročník musí být v grafické podobě plakátů, pozvánek, programů, katalogů jasně identifikovatelný. Grafický design slouží a zároveň svou výtvarnou kvalitou přináší přidanou hodnotu. Vytváří ‘image’, (re)prezentuje. Projeví se to jasně, zaplníte‑li polici své knihovničky festivalovými katalogy či zhlédnete‑li výstavu souboru festivalových plakátů. S architektonickou podobou festivalu už to tak jednoduché není. Nejenže její promyšlená přítomnost není samozřejmá, její angažmá v Jihlavě je spíše zcela ojedinělý jev. Za architektonickou podobu festivalu samozřejmě nelze považovat úpravy prostoru pomocí stavebnicových výstavních systémů a nábytku z fundusů produkčních firem, které obdobné akce (komerční výstavy a prezentace, konference a sjezdy, módní přehlídky a spektákly všeho druhu) zajišťují.
Architektura pro festival není dekorací. Má polohu služebnou: uspokojit pragmatickou potřebu upravit v jednotném duchu prostory festivalového centra, festivalových kaváren atp., zkrátka všechny provozy, které k festivalu vedle samotných projekcí v kinosálech patří: zimprovizovat ‘scénografii’ festivalu v prostorách běžně určených k jinému účelu. Architektura pro festival v našem pojetí má ale navíc jinou polohu, méně utilitární až idealistickou, pro festival nikoli nezbytnou, a tím přirozeně diskutabilní. I když z našeho pohledu jde o polohu neméně funkční, než jakou představuje podoba festivalových interiérů. Snažíme se, aby festival dal svoji přítomnost ve městě znát nejen plakátováním a klasickou inzercí a reklamou. Snažíme se o intervenci ve veřejném prostoru. Pravidelným festivalovým divákům a hostům můžeme pomocí prožitku fyzického prostoru přispět k identifikaci (k zapamatování si) konkrétního ročníku; obyvatele města a náhodné návštěvníky se snažíme upozornit, že se něco děje, že město opět žije festivalem. A všechny dohromady se pokoušíme vytrhnout z všednodennosti a snad i vyprovokovat k zamyšlení nad obsahy, jejichž nositeli se architektonické intervence ve veřejném prostoru snaží být.
Vlastně netuším, nakolik je snaha jihlavského festivalu o koncepční přístup ke své architektonické podobě ojedinělá. Nejsem příliš aktivní a zkušený festivalový turista. Snad v zahraničí nejde o něco příliš výjimečného. Vzhledem k tomu, že u nás kultura živoří, a festivaly jsou tedy chudé popelky (snad kromě těch několika prominentně hýčkaných), které nikdy nemají jistotu, že přežijí do dalšího ročníku, není divu, že se soustředí především na samotnou podstatu svého zájmu a na ‘šaty’ už nezbývá. Platí to také pro jihlavský festival. Každý rok za svou existenci vděčí spíš odhodlání organizačního štábu než státní péči o kulturu. Poslední roky, kdy se rozhodl o svou architektonickou podobu začít důsledněji pečovat, navíc čelí snižujícímu se rozpočtu. A to je největším a nejvýznamnějším festivalem svého druhu v regionu střední a východní Evropy! Titěrný rozpočet je velkou výzvou. Každý ročník byl pro nás řešením rébusu, jak zahrát co nejvíce muziky za co nejméně peněz.
Nutno říci, že by to vůbec nebylo možné, kdybychom nepřistoupili na značně atypický – poněkud partyzánský postup, pro architekty ne zcela obvyklý. Celou architektonickou podobu festivalu totiž nejen navrhujeme, ale s pomocí několika brigádníků také kompletně realizujeme a následně deinstalujeme. Je zřejmé, že dané podmínky do jisté míry předurčují charakter výsledku. Ten bude za daných podmínek vždy ‘nízkonákladový’ a odpovídající nutnosti pracovat v maximální míře také se zapůjčitelnými nebo sponzorsky či se slevou získatelnými materiály. Toto ‘know‑how’ tvoří nemalou část tvůrčího autorského výkonu.
Jak vypadal v jednotlivých ročnících?
[…]
[1] Architektonická podoba 13. až 15. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě (www.dokument‑festival.cz): ECHTarchitektura (www.echtarchitektura.cz), Josef Čančík, Vít Šimek.
