[…]
Když Karel Čapek nastupoval na podzim 1921 na popud nového uměleckého šéfa Jaroslava Kvapila do Vinohradského divadla jako dramaturg, jistě sám netušil, že na této scéně vytvoří během svého nedlouhého působení také osm nikoli bezvýznamných režií. Je známo, že se o tomto rozšíření pole své působnosti vyjadřoval jako o „pouhém nedopatření“. Bylo to opravdu tak? V textu psaném pro sborník Čtvrtstoletí Městského divadla na Královských Vinohradech Čapek mimo jiné uvádí:
„První dramaturgický úkol, který na mne padl, byl vybrat něco ze Zeyera k jakémusi jubileu. Pročetl jsem celého dramatického Zeyera s intenzívním pocitem, že se to nedá hrát. Například tahle Stará historie: jak si to autor představuje, že se má hrát současně ve dvou místnostech, nebo před domem a v domě zároveň? Podnes nevím, jak si to Zeyer představoval; ale když jsem sklapl knížku, napadlo mě, že by to šlo, kdyby se dům otvíral a zavíral jako knížka. Hrál jsem si s tou představou, až z toho bylo cosi jako scénické řešení. Jenže, rozumí se, to své řešení bych nemohl vnucovat žádnému režisérovi. Nezbylo mi než navrhnout, že bych Starou historii režíroval sám. Nikdy předtím jsem na režii nemyslil a neměl jsem ponětí, jak se to dělá; teprve během práce jsem s hrůzou shledával, že se kus musí také obsadit, že herci žádají od režiséra, aby jim řekl, mají‑li přijít zprava nebo zleva, že existují záhadné a důležité osoby jako divadelní mistr, rekvizitář, krejčí, parukář, nábytkář, čalouník, osvětlovač a oponář, jimž všem je třeba něco nařizovat nebo je brát technicky v potaz; že mám rozhodovat, na kterém tahu má viset nebe, má‑li svítit čtyrka nahoře, reflektor nebo koryto, má‑li pan Štěpánek dostat paruku ze Zimní pohádky nebo z Jana Výravy, má‑li se dát dělat nová vařečka, a tady ta lajsna je v cestě, a to křeslo se sem nehodí, a pane režisére, ať mi dají jiné fousy, a pane režisére, já mám chřipku, a pane režisére, máte jít k telefonu, a pane režisére, máte udělat korekturu cedule. Byla to zkušenost tak hrozná, jako kdybych měl z ničeho nic řídit stavbu zdymadla, které musí být do zítřka hotovo, nebo pronést spatra švédskou přednášku o racionální výrobě toluolu. Jak to dopadlo, je jiná kapitola; ale facit je, že jsem se stal režisérem ne sice bez své viny, ale pouhým nedopatřením a z naprosté neznalosti toho, jak složitá a těžká mašina je režie“ (viz též Čapek 1968: 13–14).
V nástupní smlouvě, kterou Čapek podepsal 1. září 1921, jsou vyjmenovány povinnosti spojené s jeho funkcí dramaturga: jedná se v první řadě o výběr repertoáru a tím pádem i o jednání s autory či sledování domácí i zahraniční divadelní produkce, ale je zmíněno také dohlížení na přesné zachovávání textu při představeních, tisková propagace divadla – a konečně povinnost poslední, „dle dohody ujímati se režie některých her“.[1] Je tedy zřejmé, že správa divadla s jeho příležitostnými režiemi od začátku počítala – a co se týče Čapka samotného, vzhledem k jeho nátuře bylo jen přirozené, že se do nové oblasti lidského působení, divadla, ponořil intenzivně a cele. Podle Olgy Scheinpflugové jej jako dramatika lákalo „zkusit na svou vlastní pěst a celkovou odpovědnost postavit hru před oči a sluch diváka. Chtěl zase poznat a zase se naučit, jak se to dělá, jak se divadlo uvádí na scénu“ (Scheinpflugová 1997: 64).
Hned po svém nástupu se proto Čapek začal intenzivně zajímat i o praktickou přípravu inscenací. „Vždycky si našel chvilku, aby vypadl ze své pracovny dolů na jeviště a sledoval zkoušku, práci herců a režiséra. Bylo zřejmé, že ho to neobyčejně zajímá a baví. Jednoho dne nás překvapil zprávou: Budu režírovat!“[2] „Začal poradami s technikou, aby se seznámil s dekorací a osvětlením, a když i tady pochopil, jak se to dělá, dal se teprve do umělecké práce“ (Scheinpflugová 1997: 64).
Ke své první režii si tedy vybral Starou historii Julia Zeyera, komedii čerpající z tradice commedie dell’arte, která byla Čapkovi blízká.[3] Jak i on rekapituluje v článku do programu k představení, hra při svém prvním uvedení v roce 1882 neměla valný úspěch a od té doby takřka upadla v zapomnění; jej, nakloněného myšlence „lidového“, a tedy především komediálního divadla, však díky tomuto žánrovému ladění inspirovala: „Oživiti starou commedii dell’arte, toť především oživiti komedii a komediantství ve starém slova smyslu, se vším situačním šprýmařstvím a drastickou nehorázností, bez historických ohledů k době a k místu“ (Čapek 1968: 186).
Inscenace měla premiéru 7. 11. 1921 – je tedy zřejmé, jak málo času na seznámení s divadelní prací si ponechal, než se vrhl na novou oblast své činnosti. Přes tuto nezkušenost přistoupil k úkolu s obrovskou energií, která se podepsala na velkém úspěchu inscenace, a podle vzpomínek herců bylo i samotné zkoušení neobyčejným zážitkem. „První zkouška: Čapek přijde na jeviště, na první pohled bylo vidět, že je jaksi nesvůj, že má trochu trému. Jeho nejistota netrvala dlouho, zmizela okamžitě, jen začal mluvit o svém inscenačním plánu, jak bude tu hru režírovat a co na nás žádá. Mluvil stále pevněji, jeho řeč byla slovo od slova nadšenější a přitom stále hravější, veselejší a hlavně vtipnější a omamnější. […] Sršel nápady, režíroval, jako by si s námi hrál.“[4] Jisté obavy z nové odpovědnosti zřejmě pociťoval, v dopise Olze Scheinpflugové se kriticky svěřuje, že „zkoušky jdou dost mizerně“ (Čapek 1971: 93), ale při samotné práci je jistě neprojevoval. „Pracovat s Karlem Čapkem bylo pro herce opravdové potěšení.“[5]
Čapkův režijní debut se setkal s nebývalým úspěchem – jednak u publika, soudě podle tehdy nadprůměrného počtu 21 repríz (který z jeho dalších režií překoná jen světová premiéra Věci Makropulos), ale především u odborné veřejnosti. Kritika Čapka svorně chválí za znovuobjevení Zeyerova textu: „Vytáhnouti dávno odložený starý kus, oprášiti jej s prachu zapomenutí a vdechnouti mu důmyslnou režií a výpravou nový život – dovede jen zkušený divadelník. Není tudíž malou chválou pro nového dramaturga vinohradského divadla, že představil se nám hned na poprvé s takovýmto výkonem.“[6] Recenzenti líčí lehkost Čapkova hravého pojetí a množství jeho vtipných režijních nápadů – například neotřelé zpracování soubojů, pantomimické vložky, „druhý obličej“ klauna vzniklý nošením masky zezadu hlavy či scénu, ve které po zvolání „valí se lid“ přicupitalo na jeviště malé dítě. Konstatují zrození nového režijního talentu.
[…]
[1] Celý text smlouvy viz Scheinpflug, K. Můj švagr Karel Čapek, Hradec Králové 1991: 44–45.
[2] Štěpánek, Z. „Duch velkého člověka“, in Vacina, L. (ed.) Jeden i druhý, Hradec Králové 1988: 85.
[3] Sám již dříve spolu se svým bratrem Josefem napsal, inspirovaný tradicí tohoto žánru, aktovku Lásky hra osudná.
[4] Štěpánek, Z. „Duch velkého člověka“, in Vacina, L. (ed.) Jeden i druhý, Hradec Králové 1988: 86.
[5] Kovářík, F. Kudy všudy za divadlem, Praha 1982: 196.
[6] nv. „Julius Zeyer: Stará historie“, Právo lidu 9. 11. 1921.
