Kultivovanost, tradice, hodnoty (O působivosti tvaru, provedení a textu hry nó)

 
[…] „Když jsem byl malý chlapec, učil jsem se zpívat texty her nó. Nemusím snad ani dodávat, že hodiny, které jsem si platil, nakonec k ničemu nevedly, něco se mi však vrylo do paměti – obraz učitele na začátku každé hodiny, sedící postava muže s dokonale vzpřímenými zády, jenž zvučným hlasem zpívá úryvky jókjoku. Své žáky přímo vybízel k přesnému napodobování. Lépe řečeno, provokoval je k zoufalému, trapnému úsilí vyrovnat se řevu tygra a vydávat přitom něco jako kočičí mňoukání. Žákovské držení těla nebylo špatné – žákovské hlasy rvaly uši. Hlas učitele zněl mocně, a byť jej žáci napodobovali z plných plic, brzy jim došel dech, a závěrečné fráze odeznívaly sotva slyšitelně do ztracena. Když se ze zoufalství uchýlili k řevu, jejich hlasy se okamžitě zlomily, melodie se zbortila a výsledný efekt byl příšerný. Ječivé vytí s patetickými gesty, zkrátka groteska“ (japonský spisovatel Išikawa Džun).
Mezi řádky citované pasáže čteme mimo jiné i zprávu o tom, co je podstatou působivosti ‘zpěvně modulovaných’ textů jókjoku. Je to celoživotně kultivovaný ‘zvučný hlas’ herce prostoupeného prostřednictvím psané předlohy duchem příběhu a potažmo i bohaté kulturní tradice, již tyto texty uchovávají. Išikawa Džun na jiném místě říká: „Dokonce malé dítě, které sotva začalo papouškovat melodie her nó, se může nečekaně ocitnout v sále, kde zkoušejí nějakou hru a kde bezprostředně vytuší přítomnost Zeamiho, velkého učitele z dávných dob. Takové podivuhodné spojení je mimo možnosti nějakých současných rychlých snah. Je to výsledek pečlivě udržované tradice“. V této souvislosti si musíme uvědomit, že už v době před šesti sty lety, kdy se texty jókjoku a jejich jevištní podoby rodily, mohli se tvůrci opřít o „pečlivě udržované tradice“. Vytvářeli sice ve své době novou, jedinečnou dramatickou formu, v ní však uchopili starý příběh. Vzniklo představení, v jehož tvaru spatřujeme po šesti stoletích umění pozdního japonského středověku, zatímco jeho obsah nám přináší fragmenty života a umění japonského dávnověku, starověku a raného středověku. Jinými slovy, hra nó nebyla v době svého vzniku bezprostředním obrazem žhavé skutečnosti. Přinášela divákovi starý známý příběh, v němž se objevovaly nejen postavy známé z minulosti, ale v četných odkazech a v důležité roli i umění známé z minulosti, především poezie. Jakkoli se tvůrci textů jókjoku nezabývali současnými tématy, výběrem starých příběhů a způsobem jejich ztvárnění reprezentovali sami sebe, své názory, myšlenky a jejich prostřednictvím svou dobu. Nemohli jinak a patrně netušili, že ještě po šesti stoletích si lidé budou nad jejich texty lámat hlavu, ani že se velkou dějinnou oklikou určitý text stane zašifrovanou zprávou o středověké autorské osobnosti, o jejím pojetí lidství a jejím umění oživit fragmenty představ, snů, prožitků, myšlenek, víry a poezie legendárních postav, zachytit signály, vytušit ducha a rozpoznat stopy dávné doby utkvělé v kulturní paměti. Dnešní divák a kritik má s velkým časovým odstupem možnost podívat se na divadlo nó z mnoha různých stran. Může posoudit způsob dramatizace starých příběhů, může zkoumat příčiny dlouhověkosti této jevištní formy a také se může ptát, v čem spočívá její trvalá hodnota.
[…]