Už potřetí se autor (viz jeho studie ve 14. a 15. čísle Disku) vrací k otázce gesta, prostoru a vztahu digitální technologie k mýtu odtělesnění v prostředí nových médií.
[…] Prostoru-scéně s technologii T-zahrady se v oblasti nových/interaktivních médií říká dynamické prostředí. Zdůrazňuje se, že kromě zmiňovaných možností umožňuje tzv. viditelná gesta. Předpokládám, že je to způsobené především tím, že každý pohyb-gesto je doprovázené zvukem a grafickou trajektorií. Těm, kteří mají zkušenosti s fotografií, to může připomínat proces, při kterém nějaký objekt zachycujeme dlouhou expozicí. Všechny změny pohybu jsou formou trajektorií zachyceny také na snímku. V případě T-zahrady jde samozřejmě o proces přímý a inter-aktivní, nebo alespoň o hodně aktivnější. Tanečník je schopný vidět probíhající změnu svého pohybu, proto zřejmě také Bolter a Gromalová zdůrazňují, že „hra rozpouští hranice mezi aktérem a divákem“. Opět se tady nabízí několik podobných otázek jako v případě hmotné hudby nebo ztělesnění prostoru. Například jestli v tomto dynamickém prostoru se skutečné stírají hranice mezi aktérem a divákem tím, že aktér může pozorovat vlastní pohyb, poslouchat hudbu, kterou vytvořil, a dívat se na grafické obrazy, které po sobě svým pohybem zanechává. Psát text, komponovat hudbu nebo malovat obraz vyžaduje velice podobný přístup. Nejdříve něco napíšeme, zkomponujeme, namalujeme a pak to po sobě ‘přečteme’ a doplňujeme, opravujeme, proměňujeme, a přece se přitom nezdůrazňuje rozpouštění hranic a proměna aktéra v diváka. V případě herectví to nazýváme rozehrávání, ovšem u nových médií jakoby tento proces zůstával zcela nepovšimnut. Zřejmě právě proto některé formulace opakovaně vyvolávají pochybnosti a z nich pramenící otázky. Například: proč se v souvislosti s novými/interaktivními médií zdůrazňuje právě tato ‘proměna’ aktéra v diváka, když daný proces má povahu přirozeného tvůrčího procesu, tj. je vynaložena tvůrčí aktivita následovaná hodnocením? Nezdůrazňuje se tato proměna rolí proto, aby se podtrhla tzv. interaktivita? A nestává se tato interaktivita jakýmsi ideologickým zázemím nových médií, které prosakuje do slov, jako jsou hmatatelná konstrukce hudby, pohyb těla, které ztělesňuje prostor a nabízené možnosti účastníka být aktérem i divákem zároveň? Proč je gesto, které zanechává za sebou grafické siločáry, viditelnější než gesto stylizované? Hledání odpovědí se však nemůže zaměřit jenom na prostor nových médií, ale na proces umělecké tvorby obecně. Zkušenosti z divadla jsou v tomto kontextu přímo nenahraditelné. […]
