Otázky moci v pařížských divadlech: teorie a praxe

(úryvek)

V zákulisí: triptych mocných

Pařížské Théâtre de la Ville, kde se Triptych moci uváděl letos v září a říjnu, je jednou z veřejných divadelních institucí, které s novou sezonou změnily ředitele. V tomto případě nastoupil po třiadvaceti letech na místo Gérarda Violette mladý Emmanuel Demarcy-Mota, který si jako hlavní ambici vytyčil udělat z Théâtre de la Ville scénu, která bude Paříži představovat divadelní aktualitu z celé Evropy (a tím trochu zasahovat do role Théâtre de l’Odéon, které nese jako druhé jméno Théâtre de l’Europe). Jeho první riskantní počin, pozvat do Paříže Guy Cassierse, se u veřejnosti setkal s obecně pozitivním ohlasem. Nový ředitel tedy vyhrál první partii svého mandátu. Ne tak tomu ale bylo v případě poslední partie francouzské ministryně kultury Christine Albanel. Její rozhodnutí, které spočívá v připojení jednoho z nejvýraznějších pařížských divadel, MC93 Bobigny, ke Comédie-Française, vyvolalo mohutnou mobilizaci široké (nejen) divadelní veřejnosti. Bylo totiž ožehavé hned v několika směrech a svým způsobem se stalo pověstnou poslední kapkou, kterou přetekl už tak plný pohár.

V obecném klimatu velké euforie a arogance, které zavládlo během prvních měsíců po zvolení Nicolase Sarkozyho hlavou francouzského státu, poslal novopečený prezident všem svým ministrům určení jejich mise. V oboru kultury, a přesněji v tom divadelním, se Sarkozyho neoliberální politika shrnuje jednoduše dvěma klíčovými výrazy: ‘výdělky’ a ‘úspory’. Se stejnými prostředky více inscenací a více diváků. K takto ohlášenému tuhému boji o státní peníze se přidalo několik problematických rozhodnutí Sarkozyho ministryně kultury, v jejichž důsledku se vztahy mezi divadelní veřejností (jak profesionální, tak laickou) a politiky ještě více napjaly, aniž by však vedly k obecné mobilizaci. První aféra propukla už na začátku září 2007, tedy záhy po jmenování Christine Albanel do funkce. Týkala se úvodníku, který ve své sezonní brožuře uveřejnil ředitel ne zrovna velkého, ovšem státem podporovaného divadla (Théâtre de Granit – Scène Nationale) v ne zrovna velkém, ovšem státem nezapomenutém východofrancouzském městečku Belfort. Inkriminovaný text měl formu otevřeného dopisu, který řediteli divadla Henri Taquetovi adresoval místní režisér Benoît Lambert. Ten v dopise humornou formou upozorňoval na „hluboké a pravděpodobně katastrofické následky“, které může na „běh našich životů“ mít zvolení Nicolase Sarkozyho prezidentem: „Zjistil jsem například, že můj soused, se kterým jsem se doposud bavil jen ze slušnosti, nevolil Sarkozyho. Nejenže se tím zjednodušily naše sousedské vztahy, ale jsem od nynějška také ochotný pohlídat mu psa, bude-li to potřebovat.“^[1] Okamžitá reakce z ministerstva vyvolala ve všech médiích ohnivé debaty na téma umělecké svobody a svobody slova. Albanel totiž Henri Taquetovi obratem poslala dopis, ve kterém jej plísnila za uveřejnění tak „nemístného“ textu: „Veřejnoprávní divadelní instituce, která je financovaná ze státních peněz, je vázána respektovat demokraticky vyjádřené názory a rozhodnutí. Vy jste tento respekt pošlapal tím, že jste napadl prezidenta republiky zvoleného na základě demokratické kampaně […]. Chtěla jsem Vám vyjádřit, do jaké míry je pro mne tento šok hluboký.“^[2]

Sotva mělo rozhořčení, které vzbudil dopis ministryně, čas opadnout, přišla Christine Albanel s novým kontroverzním rozhodnutím. Tentokrát se týkalo jednoho z pěti pařížských národních divadel – Théâtre National de Chaillot. Na konci října 2007 uveřejnilo totiž ministerstvo výnos, podle kterého připadne tato první scéna současné divadelní historie, jejíž jméno je neodmyslitelně spjaté s ‘otci’ novodobého francouzského divadla Jeanem Vilarem a Antoinem Vitezem, od června 2008 výhradně tanci. Toto oznámení nepobouřilo svou podstatou; naopak, fakt, že tanečnímu divadlu jako samostatné formě je třeba vyhradit potřebný prostor a rozpočet, nikdo nezpochybňoval. Jenže „se stejnými prostředky více divadla“: proč tanci nevytvořit novou instituci, proč mu obětovat již existující, zaběhlé a dobře fungující, nadto přímo legendární divadlo? Problém byl také ve způsobu, kterým bylo toto rozhodnutí uvedeno do praxe – suchým komuniké, které vylučovalo jakýkoliv dialog. Nejenže tehdejší ředitel Chaillot Ariel Goldenberg nebyl k jednání přizván; on o nich nebyl ani informován.

Tato riskantní rozhodnutí francouzské ministryně jsou překvapivá i proto, že Christine Albanel ví, že se pohybuje na velmi tenkém ledě, který se pod ní může každou chvíli prolomit. Mobilizace intermittentů si vyžádala hlavu jednoho z jejích předchůdců, Jean-Jacquese Aillagona (který Albanel ironií osudu vystřídal ve vedení muzea a zámku ve Versailles), a ona sama má na stole další dvě ožehavé složky: nový zákon o autorských právech, na kterém ne a ne se shodnout s Evropskou komisí, a zákon o zrušení reklam ve vysílání francouzské veřejnoprávní televize. Minimálně z finančního hlediska jsou oba zákony doslova výbušné…

O to nečekanější bylo oznámení, kterým Albanel na konci letošního září představila veřejnosti svůj úmysl proměnit jedno z nejvýraznějších pařížských divadel v další scénu Comédie-Française. Opět, rozhodnutí nepřekvapilo svou podstatou. O potřebě Comédie-Française (která ovšem v současné době působí již ve třech sálech – kromě historické budovy, Salle Richelieu, také v Théâtre du Vieux-Colombier a v malém Studiu v podzemních prostorách Louvru) mít k dispozici moderní sál s odpovídajícími technickými parametry a možnostmi se vědělo a mluvilo už dlouho. Ale opět: „se stejnými prostředky více divadla“… Na celé aféře nadto vyvolal obecné pobouření a mohutnou mobilizaci veřejnosti opět způsob, jakým bylo rozhodnutí prezentované, a volba divadla, které má být takto ‘obětované’.

Maison de la culture (MC) 93 v Bobigny je totiž jedno z hlavních pařížských divadel, přestože se nachází na (velmi blízkém) předměstí. Myšlenka delokalizovat francouzské ‘národní divadlo’ na předměstí je pro současnou situaci ve Francii symbolická – a to tím spíš, že Bobigny je jedna z nejproblematičtějších oblastí. MC93 si ale, minimálně od roku 2000, kdy do jejího vedení nastoupil Patrick Sommier, dokázala mezi množstvím příměstských scén vybudovat skutečnou estetickou i ideologickou identitu. Právě v těchto zdech mají pařížští diváci pravidelně možnost zhlédnout, kromě velkých francouzských produkcí, inscenace z celého světa, ať už se jedná o představení Pekingské opery, nebo o práci velkých současných evropských režisérů (Franka Castorfa, Lva Dodina, Christopha Marthalera, Arpáda Schillinga ad.). Ty Patrick Sommier zve především (ale ne výlučně) během mezinárodního festivalu Standard Idéal, který ve svém divadle pořádá od roku 2004. Volba této na výsost ‘etablované’ instituce zaráží také proto, že na stejném předměstí (Seine – Saint Denis) působí se stejným statutem ještě další dvě divadla, která zdaleka nemají tak vyhraněnou totožnost: Théâtre de la Commune v Aubervilliers a Théâtre Gérard-Philipe v Saint Denis. Zdá se ale, že Albanel zvolila MC93 právě z tohoto důvodu: její program je podle ní sice „vysoce kvalitní“, ale nepřitahuje dost široké spektrum publika… Patrick Sommier reaguje: „Je to filozofická i politická otázka. V panice, kterou v dnešních politicích probouzí problém předměstí, se od nás očekává, že budeme předkládat program jako ze slabikáře, jako bychom tu byli obklopeni samými negramotnými hlupáky.“^[3]

Stejně jako v případě přidělení Théâtre de Chaillot tanci se navíc veškerá rozhodnutí odehrála s vyloučením nejen veřejnosti, ale také některých hlavních zainteresovaných osob. Když 25. září vydalo ministerstvo kultury tiskovou zprávu, ve které Albanel oznamovala projekt (de iure), de facto ale spíš konečné rozhodnutí, že se v blízké době soubor Comédie-Française nastěhuje do MC93, bylo to překvapení nejen pro veřejnost, ale i pro samotného ředitele MC93 Patricka Sommiera, kterého o jednáních probíhajících už několik měsíců nikdo neinformoval. Zpráva se během několika hodin rozšířila v kulturních kruzích a uvedla do chodu mobilizaci, ke které se přidala řada evropských uměleckých osobností (Ariane Mnouchkine, Patrice Chéreau, bratři Dardennové, Frank Castorf ad.). V následujících dnech média pravidelně přinášela prohlášení jedněch i druhých. Christine Albanel a Muriel Mayette, administrátorka Comédie-Française, svorně opakovaly, že přece jde především o „otevření se novým obzorům a tím o naplnění mise veřejnoprávní instituce“.^[4] Do veřejné debaty se jako jednotný celek zapojil i soubor herců z Comédie-Française, kteří se postavili proti návrhu své vedoucí: „Do Bobigny nepůjdeme bez předchozí dohody s řediteli všech divadel v této oblasti […]. Odmítáme se usadit v této instituci navzdory těm, kteří ji řídí a dávají jí život. Odmítáme se chovat jako vzájemně si konkurující podniky.“^[5] Ariane Mnouchkine dokonce v souvislosti s celou aférou použila výraz ‘annexion’; abych jej převedla do našeho jazyka se všemi konotacemi, které ve francouzštině uvádí do pohybu, musela bych se uchýlit k hezkému českému slovu Anschluss…

V současné době (konec října 2008) se rozvířená hladina pomalu začíná klidnit. Christine Albanel i Muriel Mayette vydaly tisková prohlášení, ve kterých celý projekt prezentují s mnohem většími nuancemi: prozatím navrhují, aby Comédie-Française a MC93 „přemýšlely o spolupráci“, s časovým horizontem 2011–2012. „MC93 znovu potvrdila důležitost svého místa na francouzském kulturním obzoru. Její existenci, statut, totožnost, zaměstnance ani umělecké ambice nesmíme zpochybňovat,“ pokračuje Albanel.^[6] I Muriel Mayette už mluví pouze o „paralelním programu“ obou divadel, jenž pro ni představuje „politický projekt“, na který je „hrdá“.^[7] Díky mobilizaci, kterou celá aféra vyvolala, vychází z jednání prozatím jako největší vítěz Patrick Sommier.^[8] Ten se od začátku ukázal jako moudrý diplomat, který se dokázal oprostit od emocí a vyzývat k dialogu. Nabídku ministryně kultury přijal („ani spojení, ani delokalizace, […] ale společné úvahy“), a nadto využil aféru k tomu, aby důrazně upozornil na chronický nedostatek státních prostředků, kterým jeho divadlo trpí. „Když jsem se Muriel Mayette ptal, jaké jsou její úmysly s MC93, odpověděla: ‚Dělat to, co vy!‘ […] Může nám někdo vysvětlit, proč by Muriel Mayette měla dostat prostředky na to, aby dělala ‘to, co my’, zatímco nám jsou dlouhodobě odmítány? […] Zůstaňme více než kdy jindy mobilizovaní!“^[9]