(úryvek)
Francouzský divadelní systém se od toho našeho v mnohém liší. Většina institucí nemá stálý umělecký soubor a tím pádem ani střídavý repertoár. V jejich sálech je uváděna pokaždé jediná inscenace (podle divadel rámcově od jednoho do šesti týdnů) a program pak vypadá jako sled stagion, které se vzájemně nekryjí. Umělecké profese (herci, režisér, dramaturg, scénograf…) se sdružují buď do dlouhodobě spolupracujících souborů, nebo do relativně efemérních uskupení, jež vzniknou vždy pro jeden určitý projekt a s jeho derniérou také zaniknou. Ani v jednom případě však nejsou vázána na konkrétní instituci a objíždějí různá divadla s hotovými inscenacemi, které vznikají často v koprodukci několika scén. Navzdory občasné – a většinou dočasné – snaze některých režisérů ocitnuvších se v čele institucí o zavedení stálých hereckých souborů a o dlouhodobou spolupráci s neměnným uměleckým týmem je tento systém ve Francii pravidlem. Pokusy o jeho zvrácení jsou ojedinělé, ač se pravidelně objevují přibližně od 50. let 20. století (samozřejmě pod vlivem německého divadla v čele s Brechtem) a přestože většinou zanechají relativně výraznou stopu – pravděpodobně proto, že takové podmínky umožňují z uměleckého hlediska mnohem hlubší práci s větším dosahem. Ve svém důsledku francouzský systém znamená, že umělecká a ideologická identita jednotlivých scén se v porovnání s institucemi ‘německého typu’ jeví jako relativně roztříštěná a lze ji obtížněji definovat. Není dána dlouhodobým repertoárem ani konkrétním stylem či ideologií; mnohem volněji ji určuje obecnější estetika jednotlivých inscenací, jež daný ředitel zařadí do programu své sezony a které často vykazují alespoň široké společné rysy (některá divadla se zaměřují spíš na taneční nebo jinak pluridisciplinární tvorbu, jiná třeba na zahraniční inscenace atd.).
Ze statutárního hlediska se státní divadla dělí do tří kategorií. V čele této hierarchie stojí tzv. „národní divadla“, kterých je celkem pět: z toho čtyři v Paříži (Théâtre National de l’Odéon, Comédie Française, Théâtre National de la Colline a Théâtre National de Chaillot) a jedno ve Štrasburku (Théâtre National de Strasbourg). Jako šestá scéna s obdobným statutem se k nim řadí i pařížská Opera se svými dvěma scénami (Palais Garnier a Opéra Bastille). Národní divadla jsou instituce spravované výhradně státem a financované ze státních dotací. Coby umělečtí ředitelé jsou jmenováni téměř výhradně režiséři (eventuálně choreografové), kteří mají za úkol především produkovat a uvádět vlastní inscenace, ale také poskytovat prostor jiným. Každé z národních divadel má státem určenou specifickou misi. Odéon má uvádět zahraniční inscenace a přivést tak do Paříže to nejlepší z evropského divadla; v případě Comédie Française je to udržování stálého hereckého souboru (jako historická výjimka ve francouzské divadelní krajině, ke které se ještě vrátím); Colline se má věnovat především současné dramatice; Chaillot je určeno tanečnímu divadlu a specifikem štrasburského národního divadla je pod něj spadající škola, která jako jedna z mála ve Francii vzdělává téměř všechny umělecké divadelní profese (od herců přes režiséry, scénografy, dramaturgy a dramatiky po jevištní techniky, zvukaře atd.).
O stupeň níž stojí tzv. „národní“ nebo „oblastní dramatická centra“ (Centres Dramatiques Nationaux či Régionaux – CDN / CDR). Jejich statut vznikl v roce 1972 v rámci druhé vlny divadelní decentralizace (ta první probíhala od začátku 50. let) za účelem rovnoměrnějšího rozprostření divadelní aktivity, která se soustřeďovala především v Paříži, po celé Francii. V hlavním městě má tudíž tento statut jediná instituce (Théâtre Ouvert), ale hned celá čtvrtina (osm z celkových třiceti tří) jich je na blízké periferii Paříže a jsou tak plně k dispozici pařížským divákům. Tato divadla jsou organizována jako společnosti s ručením omezeným a financuje je jednak stát (větší měrou), jednak oblast či město (menším dílem). V jejich čele opět stojí umělecká osobnost (oproti národním divadlům to nejsou pouze režiséři, ale někdy i dramaturgové, dramatici či třeba scénografové) a obdobně jako národní divadla se věnují jak (ko)produkci vlastních projektů, tak uvádění inscenací vzniklých jinde – vzhledem k financím však na rozdíl od národních divadel v programech převažuje druhý typ produkce.
Nejnižší kategorii, co se výše dotací týče, tvoří tzv. „národní scény“, Scènes Nationales. Ty fungují od roku 1990 pod statutem veřejně prospěšných, neziskových organizací a jsou financovány především z oblastních či městských rozpočtů a v malé míře také státem. Navíc však mají možnost získávat jednorázové dotace na jednotlivé projekty, ať už z Evropské unie nebo od sponzorů či mecenášů všeho druhu. Jejich hlavním posláním je provozovat již vytvořené inscenace, ale díky rozšířeným možnostem dotací se nezřídka také podílejí na jejich produkci. Národní scény jsou tak pro stát a lokální orgány tou nejlevnější formou divadla, a není proto překvapivé, že jsou ve francouzských oblastech zastoupeny nejvíce – dohromady jich je po Francii rozeseto víc než sedmdesát. Taková situace je ovšem dvojsečná: z veřejných dotací divadlo pokryje pouze uvádění pozvaných inscenací; chce li se podílet na koprodukci projektů, musí si hledat jiné zdroje. Státu a lokálním uskupením se tak jakoby náhodou daří vysmeknout se z financování tvorby jako takové… Kromě způsobu financování spočívá rozdíl proti dvěma předchozím strukturám také v tom, že národní scény mají ve svém popisu práce pevně zakotvenou pluridisciplinaritu: ač hlavní těžiště spočívá v divadelním programu, mají za povinnost uvádět také taneční a hudební večery, nový cirkus atd. Tento typ institucí je jen málokdy svěřen do rukou praktikujícím divadelníkům a jejich ředitelé jsou spíše administrátoři, jakýsi typ kulturních podnikatelů, jejichž posláním není produkovat umělecká díla, ale uvádět a šířit již hotové inscenace. Přímo v Paříži nemá statut národní scény žádné divadlo, ale na blízké periferii je jich pařížskému publiku k dispozici hned osm, z nichž některá patří mezi umělecky nejvýraznější instituce metropole.
Paralelně s těmito třemi kategoriemi existuje v Paříži i celá řada soukromých divadel, která jsou samozřejmě také do větší či menší míry financována z veřejných prostředků. Některá z nich uvádějí obdobný program jako státní divadla a jsou zapojena do sítě společných turné a koprodukcí (třeba Théâtre de la Bastille), jiná se věnují opeře (Théâtre de Châtelet), další ‘inteligentnímu bulváru’ (Théâtre de la Madeleine, Théâtre Antoine, Théâtre de la Porte Saint Martin atd.).
Představit v následující stati úplný výčet všech pařížských scén je nemožné – v rámci městských zdí působí čtyřicet čtyři státem podporovaných divadel a na blízkém předměstí je jich na dalších padesát (o mohutném kontingentu soukromých divadel nemluvě). Nabízím zde proto portréty několika hlavních divadelních institucí ve městě samotném (vynechávám tedy jak operu, tak příměstské scény a bulvár). Tento výběr je tudíž třeba brát jako subjektivní. Jeho pořádající princip vychází ze snahy charakterizovat vybrané instituce a jejich vzájemné vztahy co nejblíže a v příslušných souvislostech, a zároveň co nejzřetelněji ukázat rozmanitost pařížské divadelní scény.
[…]
