Podněty z Mnichova

Bavorská Státní opera se řadí mezi nejprestižnější a zároveň nejprogresivnější operní domy Evropy. Nadcházející období, které následuje po bezesporu úspěšném třináctiletém působení intendanta Sira Petera Jonase, slibuje velké změny, protože uměleckým a hudebním ředitelem se tu stává dirigentská špička současného operního světa Kent Nagano.
Barokní opera představuje za českými hranicemi velice aktuální téma. Dokáže být silným podnětem pro bdělé dramaturgy, kteří se snaží barokní operu představit jako hudební drama s platnými hodnotami pro současnou ‘konzumní’ společnost (v Mnichově se stala za končícího intendanta pravidelnou součástí dramaturgie každé sezony). Z českých produkcí lze s politováním uvést pouze provedení Purcellovy opery Dido a Aeneas v roce 1999 (obr. 1)! Plzeňská opera pod vedením Petra Kofroně se jako jediná odvážila barokní operu nahlížet současným pohledem ve velmi zdařilé a poetické inscenaci J. A. Pitínského. Ostatní pokusy se u nás zatím přibližují pasivnímu a bezduchému podání, které vychází z pouhého napodobování barokních gest a barokní výpravnosti bez jakékoliv interpretace. Dramaturgická pasivita českých operních domů je na pováženou, ale pevně věřím v její brzké obrození. […]
[…] Vztah Junony a Kallisto rozehrává Alden do absurdních scén, například ve třetím jednání rozzuřená Junona vyrve Kallistě v porodních bolestech z lůna Jovův plod – zkrvavenou panenku. I Junona má své slabé chvilky a její milostnou obětí se stává Endymion, kterého uspí do věčného spánku, protože jedině tak se s ním jako bohyně může sexuálně sblížit. I zde Alden zachází do intimních poloh, panic Endymion ‘onanuje’ přímo na scéně a Junona mu v tom očividně pomáhá, domnívajíc se, že je v hlubokém spánku a nevidí ji. Dva smrtelníci jsou zde tedy obětí rozmarů bohů. Celková výpověď inscenace může působit jako skvěle vymyšlená a provedená fantasmagorie, jejímuž vyznění různé rádoby erotické a perverzní scény spíš vadí. Ale těžko posuzovat, protože v hledišti se očividně všichni bavili: měl jsem pocit, že jsem spíše na exkluzivní módní show, kterou diváci živě z hlediště komentují a zjevně si ji užívají.
Dirigent Ivor Bolton vedl orchestr mazlivými gesty, přesto jsem v něm postrádal výraznější proměny, které by byly bližší velice expresivnímu Aldenovu pojetí. Hvězdou večera byla anglická sopranistka Sally Matthews v roli Kallisto (obr. 4) a tenorista Guy de Mey v ženské roli Linfey, který předvedl kvalitní transvestickou show. Umberto Chiummo v roli Jova však nepřesvědčil pěvecky, což poznamenalo celkové vyznění koncepčně promyšleného díla. V programu představení nacházíme mnohé inspirační zdroje inscenace, od dobových vyobrazení mytických postav přes fotografie Kathariny Bosse a neznámých autorů. To nás vede k zamyšlení nad problematikou jevištní kompozice, která může být sofistikovanou skladbou mnoha inspiračních zdrojů (obr. 5). […]
[…] Mnichovská inscenace Parsifala je proto ojedinělým příkladem jednoty hudebního dramatu, vycházející z jasné myšlenkové koncepce inscenátorů. Hledání svatého grálu je tu cestou k odhalování tajemství, stejně jako v Magrittových obrazech. Je to očistná cesta pro všechny zúčastněné, kteří se vracejí k čemusi prvopočátečnímu – ke stromu života, jehož míza lidským hříchem postupně vysychá. Proto Konwitschny s Leiackerem umisťují svatý grál do kmene obrovského stromu, který symbolizuje počáteční hřích a zároveň cestu k vysvobození skrze jeho životní mízu – je třeba se k ní ale vrátit ve vší prostotě a čistotě, a toho je schopný pouze jediný člověk bez předsudků, ale s otevřeným srdcem, vyvolený čistý bloud Parsifal.
Společným jmenovatelem pro všechny složky je zde čas, tedy pohyb – život díla. Vrátíme‑li se k fotografiím padlých a vzpínajících se kmenů Jana Meyera‑Roggeho, vidíme geniální práci umělce s časem a pohybem: kmen stromu zachycený na lanech navozuje neustálý pocit pádu, který se však nikdy doopravdy neuskuteční. Vzepnutý kmen, který je znovu vyzdvižený pomocí napnutých lan, pevně uchycených v zemi, nám navozuje pocit čehosi mrtvého, avšak zároveň nabýváme pocit, že těžký kmen je vyzdvižením vysvobozený ze své tíhy stejně jako člověk ze své ‘životní těžkosti’. […]