(úryvek)
V londýnském Victoria and Albert Museu probíhala od 24. září minulého roku do 15. ledna tohoto roku výstava: Postmodernism: Style and Subversion 1970–1990. Jak z podtitulu a z katalogu výstavy vyplývá, kurátoři vymezili postmodernismu konkrétní období a z odstupu dneška ho prezentovali a hodnotili. Je jistě už kvůli přesvědčivé kvalitě samotné výstavy podnětné zkoumat tuto dobu existence postmoderny i s tím vědomím, že to nemusí být ani její začátek, ani konec.
V teorii panuje totiž i nadále právě ve vztahu k modernismu a postmodernismu nápadná nejednotnost, která se vztahuje i na jejich přesné vymezení. Proto je symbolicky vnímán například 20. únor 1909, kdy Filippo Tomasso Marinetti zveřejnil v Le Figaro svůj „Manifest futurismu“, a tak jako by zahájil nejen začátek tohoto hnutí, ale i celé epochy modernismu. Neškodí připomenout, že už v roce 1886 publikoval ve Figaru Jean Moreás „Manifeste du symbolism“ a sám Marinetti svůj manifest futurismu četl v roce 1908 přátelům v literárním salonu Corso Venezia a text pak vyšel v plném znění už 5. února 1909 v boloňských novinách La Gazzetta dell’Emilia. Mezitím Pablo Picasso namaloval roku 1907 jako nedeklarovaný manifest ‘nové estetiky’ svůj obraz Slečny z Avignonu, který ovšem zhlédlo zpočátku jenom několik návštěvníků ateliéru v Bateau Lavoir, a Georges Braque vystavil roku 1908 v Salon d’Automne šest obrazů, kritikou zcela odmítnutých. A je dobré nezapomínat ani na to, že slovní spojení akční umění není záležitost druhé poloviny 20. století, ale zaklínací formulka futurismu, který se ve svých počátcích rozhodoval mezi názvy futurismus a dynamismus. Takhle bychom mohli pokračovat u většiny uměleckých období a přísné datování brát jako důkaz lidské potřeby orientovat se i za cenu zjednodušení, ale i jako důkaz snahy o mytizaci.
Nezřídka se přece setkáváme i s takovými ‘kultovními daty’, jako bylo například uvedení Beckettovy hry Čekání na Godota (1949) v americké věznici Saint Quentin v roce 1957 nebo vydání knihy Martina Esslina Absurdní divadlo v roce 1960, která se považují za počátek nebo spouštěcí okamžik absurdního divadla… Podobné je to v i případě postmoderní architektury: Někteří autoři považují za stěžejní datum pro veřejnou manifestaci postmoderních stylů v architektuře 27. červenec 1980. Tehdy se na Biennale v Benátkách uskutečnila I. mezinárodní výstava architektury s názvem Presence of the Past (Přítomnost minulosti). Z devíti sekcí, do kterých byla výstava rozdělena, se stala tou nejdůležitější Strada Novissima (obr. 1) – umělá ulice vytvořená z různých fasád od dvaceti architektů z devíti zemí a s pokračováním do dalšího prostoru, jakéhosi mezaninu, ve kterém padesát pět mladých architektů vystavovalo své kresby a modely. Podle Adamsona a Pavittové to byla „kontroverzní inaugurace ideje postmodernismu jako stylu supermarketu“ (Adamson / Pavitt 2010: 133); mysleli tím zřejmě prezentaci postmo-dernismu jako sloučení ‘vysokého’ a ‘nízkého’ umění.
Ve všech těchto případech jde vždy spíše o stěžejní události na cestě při formování či prosazování stylu než o jeho zahájení či ukončení. Konec stylu se přitom rozhodně neurčuje o nic snadněji než začátek. Jeho dohořívání je někdy pomalejší, než se příznivcům nově vznikajícího stylu jeví, pokud nejde o násilné přerušení jako v případě Bauhausu, kdy se jednalo o nacistickou intervenci, nebo v případě nové české divadelní a filmové vlny, kdy šlo o zásah v podobě tzv. normalizace. V podobných případech lze sice vlivem datovaných razantních mocenských zákroků jednodušeji určit časové rozmezí, to ovšem nemusí znamenat definitivní konec hnutí, které může pokračovat ojedinělými ‘dozvuky’ nebo se připomenout v jiné podobě.
[…]
