Chceme-li při zkoumání nespecifických scénických a dramatických kvalit města Ostravy postoupit od výmluvných a názorných jednotlivostí, jakými jsou sochy v architektuře, divadelní budovy či zábavní podniky a kavárny, k větším částem této pozoruhodné sídelní struktury, měli bychom se dotknout zdejšího v mnoha směrech ojedinělého urbanismu.
Začít ovšem musíme slovem aglomerace. Tento termín je pro Ostravu a její charakter klíčový. Dnešní více než třistatisícové velkoměsto skutečně představuje v našich podmínkách přímo čítankový příklad tohoto pojmu nejen ve smyslu geograficko-sociologickém. Ono seskupení, nahromadění vzájemně blízkých sídel, kde jedno sídlo dominujevelikostí i významem, jak zní zkráceně encyklopedická definice, zde odkazuje netoliko ke vzniku tzv. Velké Ostravy v roce 1924, kdy vládní komisař a starosta Jan Prokeš alespoň částečně realizoval svou velkorysou vizi sloučením Moravské Ostravy, Přívozu, Mariánských Hor, Nové Vsi, Hrabůvky, Vítkovic a Zábřehu do jediného, tehdy stotisícového města. Svůj nepominutelný metaforický půvab má zejména v souvislosti se zdejším mohutným hutním průmyslem i další, řekněme metalurgický význam slova ‘aglomerace’: spékání – souhrn fyzikálních, tepelných a chemických dějů. Směs aglomerační rudy, jemnozrnného koncentrátu, přísad a paliva (koks) se před spékáním promíchává, vlhčí a ve sbalovacím bubnu přepeletizovává. […] Roztavením jemnozrnných částic a natavením povrchu větších částic vzniká tavenina zabezpečující spojení do pórovitého spečence, aglomerátu.
Ostrava jako ‘městská aglomerace’ se skutečně zcela zásadně liší od našich dalších dvou velkoměst – Prahy a Brna. Nemám teď na mysli pouze onen dramatickyexplozivní a překotný vývoj posledních zhruba sto padesáti let, o němž již byla řeč dříve. Nejde zdaleka jen o ono prudké spečení původně 34 samostatných měst, městeček a vesnic do nynějšího celku. Jde tu také o nepřehlédnutelné kontrasty ve struktuře výsledného aglomerátu. Již v onom roce 1924 se totiž spojovaly obce tak radikálně rozdílné, jako byla města Moravská Ostrava se 42 000 obyvateli či průmyslové Vítkovice s 16 000 zaměstnanci stejnojmenných hutí a strojíren, s idylickými a nefalšovanými zemědělskými vesničkami, jakou byla pouze třítisícová Hrabůvka a ještě o tisícovku menší Nová Ves. Při pohledu na dobové fotografie se zdá, že tyto části spojeného města nedělí pouhých několik kilometrů, ale propasti staletí a kultury.
Dalším výjimečným rysem zdejší dramatické městské tkáně je fragmentárnost a rozvolněnost. Zatímco Praha a Brno jsou zhruba na stejné ploše pevně semknutými městskými útvary, jejichž koncentrace přirozeně klesá od jasně čitelného centra směrem k okrajovým čtvrtím a předměstím, pak pouhý pohled na plán Ostravy vás ujistí, že zde je všechno jinak. Nejenže budete obtížně a možná i mylně určovat centrum, jádro, ohnisko, ale stejné potíže na vás čekají při identifikaci předměstí. Co je zde vůbec předměstím? Je jím více než stotisícová Poruba, zdánlivě jakoby zcela odtržená od zbytku města? Je jím přibližně stejně lidnatý městský obvod Ostrava – Jih? Jistěže ne. […]
