(úryvek)
Kavárna.
Stolek, dvě křesílka.
U stolku sedí Helenka.
Je starší, unavenější a neklidná.
Helenka Hrůza.
Hrůza jde z toho.
Bolí to…
Ale bereme to.
To jsme si řekly.
Tři…
Dva…
Ne!
To už musí být nejméně tři roky.
Určitě… bydlela jsem u kláštera.
Ne v klášteře… u kláštera.
A dostala jsem nápad podívat se domů… na zahradu.
Zastesklo se mi po zahradě.
Co jsme si v ní hrály, sbíraly ořechy, schovávaly se v růžích.
Že mi to udělá radost, když se tam podívám.
A potom… ty.
A myslely jsme si, že to máme za sebou, že stačí jenom ještě vyjít z toho sklepa.
Že všechno už bude dobré.
Dlouho jsme šly po schodech… on ten sklep byl taky hluboko…
Dlouho jsme šly, ale zastavily jsme se až přede dveřmi.
Tys je otevřela.
Čekala jsem nějaké světlo, modré nebe, slunce.
A ona obyčejná mlha.
Trochu nás to překvapilo, že?
Dostaly jsme se tou mlhou ke mně domů.
Něco se tenkrát dělo, ty mlhy trvaly ještě skoro měsíc.
Z oken nebylo na co koukat, když se šlo nakoupit, vynořovaly se kolem vás postavy z ničeho nic, záludně a vystrašeně.
Nejlépe bylo zůstat doma.
Nejdříve jsme si to užívaly.
Vařily jsme kakao, četly pohádky a plánovaly, kde budeme žít.
Pár nápadů jsme měly, ale vždycky se čekalo s rozhodnutím, až to dopíšu.
Až to dopíšu.
Tu hru přeci.
Novou.
A potom, najednou, jednoho rána ta mlha už nebyla.
Za okny vyrostl strom a po ulicích začaly chodit ženy v různých barvách a k nám přišel smutek.
Ano.
Myslím, že k nám přišel smutek.
Nevím za čím, proč, koho to smutek byl, ale zabydlel se i v kakau a pohádkách.
Nevím?
Opravdu nevím?
Co když to nebyl smutek?
Spíš strach.
Byl mezi námi smutek a strach?
Z čeho?
Nevím.
Nemluvily jsme o tom.
Já čekala, až to dopíšu, a tys prostě jednoho rána nebyla.
Nebyla jsi ani v posteli, ani v koupelně, ani jsi nepřišla z nákupu…
Odešlas.
Proč?
Vždyť bych šla taky…
Mně taky bylo smutno!
Taky jsem se začala bát.
Potřebovala jsem jenom ještě pár dnů, abych to dopsala…
Tos nemohla tu chvíli počkat?
Když já mohla pro tebe jet až k nám, vytáhnout tě z tý díry, od toho tvého brnkání…
Jenom pár dnů jsem potřebovala, nic víc.
Zmizela jsi.
A mně se všechno rozpadlo.
Že jsem špatná, když už ani ty se mnou nemůžeš.
Že ve mně musí být něco odporného, že to vidíš, že, jak naši říkali, že se mnou nikdo nevydrží… tak opravdu.
Opravdu se mnou nikdo nevydrží.
Tři roky.
Tři roky ses neozvala.
Víš jaký jsem měla strach?
Ještě půl roku jsem tě hledala.
Hledala… kde jsem tě měla hledat?
Až ke mně přišla zpráva, že žiješ, že tě viděli… ale že bys aspoň lísteček napsala… neměj o mě strach.
Kdybys napsala, co jsem ti udělala…
Vím, strašně tě štvalo, jak sedím pořád u toho počítače, že nejsem s tebou, že se nebavíme… ale to nejde, víš!
Psaní je psaní.
To nemůžeš nic jiného, to musíš být jenom pro to.
[…]
