Na pozoruhodném příkladu ‘výbuchu’ herecké tvořivosti bylo možné analyzovat vztah herce k různým režijním přístupům, různým souborům a k různým jevištním prostorům, s nimiž se Boris Rösner úspěšně vyrovnal v případě Molièrova Lakomce, Rostandova Cyrana a Schmittova Frédéricka.
