(úryvek)
Diví lidé? Málokdo o nich slyšel. Bůh je zapomněl stvořit, a přesto se stále ještě pohybují mezi námi. Jejich děti si hrají nejen mezi fiálami a svorníky pražské katedrály, ale i na žižkovské televizní věži. Oni i jejich otcové a matky mají nejen lidskou podobu, ale i lidské potřeby, starosti a radosti. První zpráva o zarostlém divém muži, který prožil mládí na polích se zvířaty, aniž by věděl o lidské civilizaci, je v babylónském eposu o Gilgamešovi. Blízký východ byl rodnou půdou i dionýsovského mýtu, který se přes Frygii dostal do Řecka. Dionýsovi jako dítěti lásky mezi prvním z bohů Diem a krásnou Semelé ztrpčovala život zneuctěná Diova manželka Héra. Aby synka uchránil před jejím zuřivým hněvem, Zeus proměnil Dionýsa v kůzle a svěřil ho v ochranu vládci lesů Silénovi, který se stal z jeho učitele věrným přítelem a průvodcem při tažení jeho bujaré družiny přes Egypt a Indii do Frygie, Thrákie a bůhví ještě kam.
Silénos byl zprvu zobrazován jako starší muž s dlouhým vousem, koňskýma ušima a někdy též s kopyty. Později se z něho stal tlustý ožrala s odulými rty a s nezbytnou vinnou révou. K Dionýsově družině dále náleželi satyrové, fauni, nymfy a bakchantky, které byly společnicemi jeho pořímštěné obdoby Bakcha. Všichni tito napůl démoni, napůl lesní lidé (silvani) nebyli jen výtvory bájí. V Řecku ožívali čtyřikrát ročně při dionýsovských slavnostech, nejbujněji pak na konci března. Vždy ovšem jen v maškarních převlecích herců a účastníků. Tyto antické divadelní a jiné travestie občas nacházely i ve středověku své napodobitele při iniciačních studentských rituálech anebo na dvorech velmožů.
Vraťme se ještě na skok zpátky do starověku. Dionýsos nebyl jen milovníkem vína. Řekové ho uctívali jako boha všeho, co v přírodě rostlo, byl pro ně ochráncem ovocných stromů i plodin, ale také věštcem, znalcem léčivých prostředků, podněcovatelem lásky a nositelem inspirace. K tomu potřeboval četné pomocníky, právě tak jako jeho římský protějšek Bakchus. Satyrové, jejich přátelé a společníci se lišili jen vzhledem, nikoli povahou. Původně mívali kozlí nohy, uši a růžky, zadní končetiny časem změnili za lidské. Tito lesní démoni byli vždy veselí, drzí a dotěrní, a protože nejvíce ze všeho je zajímaly ženy, snažili si je získat hrou na flétny, píšťaly a bubínky. Ve volných chvílích v lese honili nymfy, rádi také děsili lidi. Jejich ztopořené mohutné údy naznačovaly plodnou sílu, ale i nebezpečí pro ženy. Se Silénem a satyry byl blízkým příbuzným Pan, vynálezce šalmaje neboli Panovy flétny, jeho římským protějškem byl Faun, původně bůh ochránce polí a stád, zejména proti vlkům. Všichni tři, Silénos, satyr i Faun, byli až do naší doby zobrazováni shodně, většinou s napůl lidským a napůl kozlím tělem s rohy a kopýtky.
Pradávné kořeny měl i typus divých lidí jako praobyvatel země v dobách primitivních počátků, kdy ještě nevinnost neustoupila násilí. Touha po ztraceném ‘zlatém věku’ či ‘ráji’ je s lidstvem spojena tak pevně, že ji nalezneme jak v sumerských dokumentech, tak v dnešních útěcích do nekultivované přírody. Mýtus o šťastném divochovi si lidé sice podle Mircea Eliada vymysleli v 16. až 18. století, tím však nově zhodnotili mnohem starší, zcela ‘odposvátněný’ mýtus o pozemském ráji a jeho obyvatelích za bájných časů, jež předcházely dějinám. Na závažnosti této formulace nic nemění, že náběhy k tomu nalezneme již v pozdním středověku, neboť i tehdy šlo o adaptaci starších představ s pomocí soudobých morálních, společenských a politických předsudků.[1]
Povědomí o faunech, nymfách, satyrech, Silénovi i Bakchovi s příchodem středověku nezaniklo. Tančí a zpívají nejen v Carmina burana, ale i v kresbách Andrey Mantegni nebo Albrechta Dürera. Snad i proto, že v bibli mají diví lidé pouze podobu nočních děsů, zbylo ve středověké fantazii místo i pro postavy antických mýtů a jejich středověké následovníky. Mezi ně náleželi různí „lesní“ či „zelení“ lidé volně a svobodně žijící v hlubokých listnatých lesích. Pokud se jejich podoby dochovaly na stránkách iluminovaných rukopisů nebo v plastické výzdobě církevní i světské architektury, pak je snadno poznáme, neboť byli vesměs nazí, pokryti hustými chlupy a ozdobeni zelenými věnci kolem boků i hlavy.
Do lidské společnosti se divým lidem podařilo proniknout až v druhé polovině 14. století (obr. 1).[2] Dříve neměli naději ani na domestikaci, ani na účast v maškarních radovánkách nebo v alegorických hrách. Diví muži dále zůstávali pouhými symboly nespoutané přírodní síly, častěji však nyní musili sloužit mocným jako strážci jejich erbů.
V patnáctém století diví lidé již zabydlili takřka celou Evropu, která je přejala do svého pomyslného společenství. Tehdy už také nešlo jen o divé či lesní či zelené muže, nýbrž i o jejich družky a děti. Zatímco dříve byl jejich život skryt v neprostupných lesích, nyní se pohybují v blízkosti lidských sídlišť. Co více: měšťané i šlechtici k nim chodí na návštěvy, všichni společně obdělávají pole, loví divou zvěř a pak se baví a stolují. Alespoň tomu tak je na mnoha obrazových textilních závěsech hornorýnských dílen. Z hrůzostrašných bytostí, hrubých únosců žen a nepřístupných strážců emblémů se na konci středověku stali přátelští tvorové, kteří vytvářeli jakési alter ego svých lidských souputníků. Ti se za ně začali převlékat, dokonce je vtahovali do výzdoby svých příbytků a obrazně řečeno hráli s nimi i karty, na nichž byli diví lidé zobrazeni s atributy vyšších figur.[3]
[…]
[1] Eliade, M. „Mýtus o šťastném divochovi aneb kouzlo počátku“, in (týž) Mýty, sny a mystéria, Praha 1998: 26–39.
[2] Ranou ukázkou z českého prostředí je divý muž v dolní drolerii tzv. Liber viaticus Jana ze Středy; rukopis Knihovny Národního muzea XIII. A. 12, fol. 69v (dig. Manuscriptorium novum).
[3] Stěžejní prací zůstává monografie Richarda Bernheimera, Wild men in the Middle Ages, A Study in Art, Sentiment, and Demonology, Cambridge Mass. 1952, přetisk New York 1979. Neméně cennou pomůckou jsou dva katalogy: Die Wilden Leute des Mittelalters. Katalog zur Ausstellung vom 6. September bis zum 30. Oktober 1963, Museum für Kunst und Gewerbe Hamburg, Hamburg 1963; The Wild Men: Medieval Myth and Symbolism. Exhibition at the Colisters, The Metropolitan Museum of Art, from October 9, 1980, to January 1, 1981. Ed. Timothy Husband with the assistance of Gloria Gilmore‑House, New York 1980. Pro první orientaci poslouží i přehledná stať autora této studie: „Diví muži, lesní lidé a urození divoši v imaginaci českého středověku. Prolegomena k širšímu tématu“, in Semotanová, E. (usp.) Cestou dějin. K poctě prof. PhDr. Svatavy Rakové, CSc., sv. 2. Praha 2007: 409–429.
