Kolínská inscenace Schillerovy pětiaktové ‘shakespeariány’ trvá hodinu a čtyřicet pět minut bez přestávky. Časové úspornosti dosáhli inscenátoři důsledným odstraněním epických popisů scenerií a lyrických monologických pasáží v textu. Tímto způsobem vytvořil režisér inscenaci podobnou něčemu, co bychom snad nejvýstižněji přirovnali k rentgenovému snímku Schillerova textu. Stejně tak, jako nám rentgen umožňuje vidět leccos z toho, co je původně neviditelné, protože eliminuje z obrazu vše, co je pro určení diagnózy nadbytečné, tak i tato inscenace je zbavena všeho iluzivního, aby vynikl diagramčigraf zaznamenávající pouze vzájemné rozestavení postav a naznačující směřování jejich akcí. Z ornamentálního těla Schillerova dramatu tak režisér vyjmul holou kostru dramatických situací, aniž by však potlačil romantický námět dramatické předlohy. Pařízek odhalil v Schillerově dramatu romantické revolty dnes aktuální téma transgrese. V inscenaci jsme svědky toho, jak postavy dramatu prozkoumávají hranice svých sociálních i psychologických teritorií, odkrývají vnitřní a vnější principy, které je definují, a vlastní možnosti a morální oprávněnost překročit je a tím vlastně překročit i své osobní limity.
Směřování k abstrakcia ke zdůraznění konstrukce dramatických situací umocňuje v rovině hmotného jazyka scénograf Olaf Altmann. Scéna není světem lesů a paláců, ani jejich jakoukoliv aktualizovanou podobou.Rentgenový obraz to vše odstranil, vymazal. Jevištní výtvarník rezignoval na hloubku prostoru scény a na přední části jeviště vytvořil masivní geometrický reliéf, tvořený třemi na sebe naskládanými rovinami a zaplňující přední linii rozložitého jeviště až po strop. Vzniklá frontální hradba působí svou monumentalitou až agresivním dojmem. Toto vertikální, téměř dvoudimenzionální řešení prostoru scény umožnilo převést původně epizující drama do jediného prostoru paralelně přítomných kontextů, vzájemně k sobě odkazujících nebo se protínajících rovin, které mohou nabývat stále další a jiné významy. Z jedné situace nebo jednoho místa na druhé nás přenášejí ostré střihy prudkého světla reflektorů (light design Johan Delaere) nebo akustická gesta (hudba Roman Zach). K tomu, abychom se ocitli v sídle rodiny Moorů nebo mezi bandou zločinců, stačí jediný krok a někdy jen natažení ruky. […]
