Divadlo v přírodním prostoru — Edice DISK
Autor se zabývá nejenom proslulým otáčivým hledištěm divadla v českokrumlovském parku, ale také kontextem, do kterého patří, v perspektivě mířící od starořeckého divadla až k současným produkcím pašijových her.
Samotný fenomén otáčivého hlediště nebyl posledním výrazným pokusem J. Brehmse, jak řešit „divadelní prostor dramatický a dynamický, ne dekorativní. Divadelní prostor jako jeden nerozdělený prostor s možností velké proměnlivosti a variabilnosti v průběhu představení“. J. Brehms si jistě uvědomoval jistý handicap otáčivého hlediště v plenéru. Ztratil se totiž intimní prostor. Také interiérový výjev tu musí být zasazený do přírody, kde je konfrontovaný s reálnými rozměry stromů i výškou nebe, a ztrácí tak velkou část předpokládané intimity. Můžeme se snažit ji vyvolat světlem, náznakem zákoutí, ale pořád vnímáme neohraničenost prostoru přírody. To provokovalo Brehmse k dalšímu hledání.
Mezistupeň lze spatřovat ve vytvoření kyvadlového dvojsměrného zařízení na nádvoří hradu Karlštejn v roce 1968 pro inscenaci Noci na Karlštejně J. Vrchlického v režii G. Císaře. Hlediště bylo rozdělené na dvě části plošinou tak, že bylo možné hrát před hledištěm uspořádaným v jediný celek, nebo (po zvednutí spodní části a otočení sedících diváků o 180°) na plošině oddělující od sebe oba hledištní segmenty. V prvém případě byla scénografie tvořena reálným prostředím hradu, v druhém případě jsme se dostali do neutrálního scénického prostoru.
Vrcholem Brehmsovy snahy je vytvoření projektu polydimenzionálního divadelního zařízení, pro který získal v roce 1979 patent. Tento projekt řeší stávající nedostatek otáčivého hlediště v Českém Krumlově, v původním provedení znemožňujícího vytvoření intimního hracího prostoru. Výhody polydimenzionálního prostoru jsou zcela patrné. Spojuje se zde jak princip otáčivého hlediště v Českém Krumlově, tak i princip proměny vyzkoušený na hradě Karlštejn (obr. x a y).Návrat k antickému divadelnímu prostoru je prokazatelný.
Tvůrčí potenciál nového jevištního prostoru je obrovský. Otočením vnitřní části hlediště proti vnější vzniká malý, intimní prostor uprostřed, který je vlastně opakem plenérového prostoru. Herec je obklopený diváky, je jim velmi blízko, prostor je vyňatý z reálu… K této diametrální proměně, která s sebou nese proměnu nejen praktickou, ale především estetickou, je možné dospět během 30 vteřin. Vzniká tak velmi zajímavé napětí při scénování dramatických situací v naprosto odlišných prostorech s odlišnými podmínkami pro vnímání diváků.
Bylo by velmi zajímavé ověřit tyto možnosti, neboť předpokládají zatím nerealizované způsoby scénování: máme k dispozici prostor plenérového divadla v přírodě, které je vybavené ‘vlastní scénografií’ se specifickými nároky na techniku hereckého projevu při budování jednotlivých situací, ale během několika desítek vteřin jsme schopni se přenést do neutrálního prostoru ‘uzavřeného’ divadla s atributy studiového prostředí, které zcela zákonitě vznáší naprosto odlišné požadavky. Sjednocujícím prvkem obou prostorů by zůstával kosmos.
Brehmsův projekt polydimenzionálního divadla jen dotvrzuje, že v osobě divadelního architekta a scénografa Joana Brehmse mělo české divadlo co dělat s významnou osobností evropského rozměru. Je příznačné, že tato osobnost zůstala stranou zájmu odborné veřejnosti. Snad z důvodu jeho celoživotního sepětí s regionální scénou, snad z důvodu nepochopení jeho snahy o uchopení divadelního prostoru jako prostoru celistvého, ‘totálního’, a to nejenom v prostředí přírodního divadla. […]
