Improvizované úvahy velkého francouzského herce o vztahu k režiséru Otomaru Krejčovi, k dramatikům i partnerům na jevišti.
[…]Měli jsme tři týdny, něco málo přes tři týdny, abychom nazkoušeli hru. Zkoušeli jsme v jedné místnosti, kde byly postaveny dekorace, v jedné takové velké hale zrušené továrny, nebo v něčem takovém, už si přesně nevzpomínám. Přišli jsme tam a Krejča nám řekl, no tak, jdeme na to, říkejte text atd. A neurčil nám žádné místo, jen řekl, tam je strom a vy přijďte s křeslem, se skládací stoličkou a hotovo, mluvte text atd. Neurčil nám žádné místo, a proto jsme doslova tápali, ale pokračovali jsme ve zkoušení, neustále v tomto stavu, ve velmi nepříjemném stavu, kdy jsme nevěděli, kam se postavit. Ale nakonec mi to po dvou, po třech týdnech došlo. Ve chvíli napjaté atmosféry k prasknutí, kdy už jsme chtěli protestovat, že takhle přece nemůžeme jít za několik dní do Dvora slávy, a kdy jsme to už chtěli vzdát, tak v této chvíli jsme si uvědomili, že nás dostal do rolí. Protože právě tato úzkost muset odříkávat text bez jakékoli pomocné ruky, bez jakékoliv možnosti vědět předem, jak to bude vypadat, že právě tento stav vnitřní úzkosti, chcete-li, nás přivedl k tomu, abychom porozuměli tomu, co je nevyslovitelné a na čem je založena samotná hra, tj. osamění, stav naprosté závislosti na nicotě, stav absolutní prázdnoty a stav totální nejistoty, v němž se ocitají postavy hry. V posledních dnech nám pak určil přesné aranžmá podle svého plánu atd. I on sám tedy prošel touto zkouškou nicoty, a pak to najednou dal všechno dohromady. To už pak bylo skvělé, protože to podstatné se už předtím udělalo. Ten, kdo to umí, kdo takto riskuje, je skutečným mistrem, a musím říct, že je to odvážné od umělce, který dokáže pracovat jen tak bez plánu, pracovat jen tak… […]
