Otomar Krejča herec

I. Začátky – U Emila Františka Buriana – S Jiřím Frejkou
V devatenácti letech (píše se rok 1940) nastoupí Krejča k Nádherově společnosti, jejíž členové se vzápětí připojí k nově vznikajícímu Horáckému divadlu v Jihlavě, ředitelovanému Ludvíkem Žáčkem. Za necelé dva roky tu odehraje více než čtyřicet rolí rozmanitého charakteru. Na jedné straně Pickering (!) v Shawově Pygmalionu, na druhé Princ v Kvapilově Pampelišce a další milovníci: Lionato (Zeyerova Staráhistorie) a Tiberge (Nezvalova Manon Lescaut); Čapkův Loupežník. Ale také Kreon v Kuršově inscenaci Sofoklovy Antigony a arcibiskup v Noci na Karlštejně Jaroslava Vrchlického.
Výkon v Kreontovi způsobí, že se v sezoně 1942–1943 ocitá v Městském divadle na Kladně. Stihne tu zahrát pětadvacet postav, především v inscenacích Jaroslava Novotného: Samka v Gazdině robě Gabriely Preissové, tentokrát Karla IV. v již zmiňované Noci na Karlštejně, Francka v Maryše bratří Mrštíků atd.
13. ledna 1942 vystoupí v titulní roli Sofoklova Krále Oidipa. Krejča vzpomíná, že Oidipus ho poznamenal na celý život: „Budíval mě svíravou tísní, zdávalo se mi o něm. Stojím, ne, tyčím se na obrovském meandrovitém balvanu na jevišti kladenského divadla. A plním se, v mysli i ve svalech, v dýchání i pohybu se napínám tím gigantickým, po pravdě posedlým, sebeničivým komplexem pravdy.“
Podle monografie Jindřicha Černého z roku 1964 v této roli zaznamenává mimořádný úspěch:[1] Karel Palouš s Janem Škodou ho pozvou do pražského Nezávislého divadla. Po sedmi měsících, od jara 1944, nacházíme však Krejčovo jméno znovu v programech kladenské scény: do září téhož roku, než jsou všechna divadla zavřena, stačí tu ještě hrát titulní role v Gygově prstenu (Hebbel) a Císařově mimovi (Václav Renč), po květnové revoluci 1945 pak i Jiráskova Gera a Komtura ve Vzbouření na vsi Lope de Vegy.
Ale to už se mu plní sen, o němž píše ve vzpomínce na své začátky v časopise Divadlo, kde se vyznává ze studentského okouzlení předválečnými inscenacemi E. F. Buriana. Podepíše sice smlouvu Škodovi do Nezávislého, ale ten ji prý velkoryse roztrhá, aby mohl herec jít, „kam ho srdce táhne“.
V obnoveném ‘Déčku’ však vydrží jedinou sezonu (1945–1946): odehraje opět tři hlavní role, ale procitne ze studentského snu a odchází k Jiřímu Frejkovi do Městského divadla na Vinohradech. Stává se oporou Frejkova programu, hraje velké dramatické charaktery, milovníky i komediální role. Když je Frejka vyhnán, zůstává ještě sezonu v nově vzniklém Divadle čs. armády, ale od roku 1951 odchází do činohry Národního divadla. I tady se situace rozvíjí podobně jako v předešlých angažmá: na herce čekají velké úkoly. Brzy začíná i režírovat, v květnu roku 1956 přebírá od Zdeňka Štěpánka šéfovství činohry. Pět let intenzivně šéfuje, režíruje, hraje – do chvíle, než na protest proti odvolání svých dramaturgů, které je důsledkem politické a ideologické kritiky uměleckého programu (nejstručněji charakterizovaného jako odmítnutí ideologizace umění a návrat imaginace na české jeviště) a směřování činohry ND pod jeho vedením, složí vedoucí funkci. Zůstává jako režisér a herec. Poslední rolí je již vzpomínaný Malvolio v Pleskotově inscenaci Cokoli chcete (1963). To už má Krejča za sebou pohostinskou režii v Divadle Na zábradlí a k další se chystá. Režíruje v zahraničí, zakládá Divadlo za branou. K herecké práci se vrací už jen jako alternant – zahraje si Čebutykina ve vlastní inscenaci Čechovových Tří sester… […]