Tanec sv. Víta aneb Teatralita, performativita, nebo scéničnost?

V názvu článku se nemoc nazývaná tanec sv. Víta nebo častěji padoucnice vyskytuje samozřejmě zcela záměrně. Zajímavé je, že tuto nemoc doprovázejí příznaky obsažené v obou názvech. Nejdříve nemocný upadne do bezvědomí, zmítaný pohyby, které mohou připomínat jistý druh extatického tance. Tento název je poetičtější, je v něm více obsažený pohyb, jímž je nemoc doprovázená, a přece je používanější označení padoucnice. Zřejmě pro charakteristické padání (reálné padání i upadání do bezvědomí), kterým záchvat začíná. Ten nám také zřetelně ukazuje, že jde o nemoc. Takže i člověk, který o této nemoci moc neví, při slově padoucnice spíše asociuje nemoc než taneční projev. Vše záměrně přeháním, abych se pokusil ukázat vztah a rozdíly mezi skutečností, hrou-divadlem, performancí, vtažením i odstupem, teatralitou a scéničností.
Pro tuto příležitost nabízím představu performera, který předvádí příznaky zmíněné nemoci na ulici v rámci své performance s úmyslem vtáhnout kolemjdoucí do akce. Pokud jde o různé reakce zúčastněných diváků, lze předpokládat, že nejautentičtější zážitek budou mít ti z nich, kteří z různých důvodů nepostřehnou, že jde o hru, vezmou projevy performera doslova a budou věřit, že jde o záchvat. To samozřejmě jen do okamžiku, kdy zjistí, jak to opravdu je. Zatímco ti, co hned rozpoznali, že jde o performanční akci, a zúčastnili se jí buď v pozici pozorovatelů, nebo se aktivně přidali k extatickým pohybům, si udrželi odstup. Tato jejich distance je sice obrala o pocit ‘autentičnosti’ zážitku, ale zato je přiblížila k tomu, co bychom mohli nazvat záměrem performance – k prožitku s odstupem. Neprošli také prozřením, tj. vývojem od okamžiku uvěření ‘autentické’ skutečnosti až k uvědomění si, že to, co považovali za realitu, byl přelud, klam či pouze hra. Prozření těch, kteří uvěřili, že jde o skutečnost, tak bylo spojené se zklamáním vyplývajícím z poznání, že o skutečný záchvat nejde.
Jaké místo ve svém hodnotovém žebříčku vymezí tito účastníci podobným aktivitám příště, je zcela individuální, ale určitý podíl na tom bude jistě mít jejich prožitek, vycházející z poměru mezi autentickým zážitkem a zklamáním: právě vzhledem k tomu tuto formu performance přijmou, nebo odmítnou. Přitom u těchto účastníků nejde jenom o ‘autentický’ prožitek ve vztahu k performanci, ale také o nutnost smíření/vyrovnání se ztrátou účelnosti, které jednání v rámci performance na rozdíl od jednání v reálné situaci postrádá. Když modernisti v souvislosti s prožitkem mluví o čisté přítomnosti a postmodernisti o setrvávání v presentness, nejde vlastně o úsilí dosáhnout stejný (‘autentický’) prožitek?A nevymezuje se divadlu v souvislosti s teatralitou negativní pozice právě proto, že o něco takového neusiluje? A kdyby o to divadlo i usilovalo, má vůbec nějakou naději toho dosáhnout? Není právě distance účastníka podmínkou, bez které se ani performance nemůže realizovat?
[…]