disk

Konec dobrý, všechno špatně

„Rozhlasová televizní hra“

Januš (polohlasem, jako vnitřní monolog) Pardon, promiňte prosím, takhle to vůbec nemělo začínat. Nejdřív se měl ozvat úplně jiný hlas, hlas myslitele Fortunáta Aufa, který právě přednáší svou kosmogonii. Přál bych vám ho slyšet, i sobě bych to přál, ale nemůžu si pomoct, nedovedu se

Druhé mládí Kašpara Junga

Rozhlasová hra o třech stadiích.

První stadium: večer po návratu

Spojené symfonické orchestry hrají směs českých národních hudebních básní. Nesmí chybět Má vlast, O rodné zemi, Praga, může se ozvat i Ta naše písnička česká, ale v dostatečně ambiciózním pojetí – s velkým počtem smyčců. Střihy by měly

Sedmero svědectví textu

Úvaha překladatelky nad Zeamiho hrou Komači od kláštera Sekidera.

Začátek 15. století. V Zeamiho spisu O hlasových modulacích je uveden jako jeden z příkladů určité modulace nápěv ze hry Komači touží a vzpomíná. Tato zmínka je považována za jediný soudobý odkaz na hru Komači od kláštera Sekidera. Za

Komači od kláštera Sekidera

Český překlad další slavné hry nó s komentářem Zdenky Švarcové.
[…]

Saši (souzvuk tlumených hlasů)

mniši (přibližují se k chýši)

                           Čechrá češe čechrá češe

                           chladivý vítr

                           prořídlé vlasy

                           podzim se hlásí

                           tak najednou

                           tak náhle je tu

                           podvečer sedmého dne

                           sedmého měsíce

mnich (čelem k publiku)

                           Je svátek

Otomar Krejča herec (2. V Národním divadle a ve filmu)

2. část studie o herecké tvorbě významného českého divadelníka 20. století.

[…] II. V Národním divadle
Do Národního divadla opakovaně zval Otomara Krejču několik let Jindřich Honzl. „Ale vždyť tady má dobrý živobytí, ne? Zůstal tady a půjdeme tam spolu,“ smál se prý vždycky na Vinohradech Frejka, když

Zvuk varhan; symbióza akustiky a umění

O základních aspektech zvuku varhan, které jsou nejenom příčinou jejich výjimečnosti, ale které mají bezpochyby mnohem širší a obecnější platnost v oblasti tvůrčí práce se zvukem vůbec.

Píšťalové varhany zaujímají mezi hudebními nástroji zcela výjimečné postavení. Jsou totiž nezastupitelným představitelem své doby jak po stránce technické a výtvarně

Zdánlivé snění osamělého génia

O vztahu vědomého elementu tvorby k nevědomému, o bezprostředním prožitku a jeho interpretaci na příkladu tvorby G. Chirica.

„…Gratulovali mi k mým obrazům.
Říkali, že jsou velmi dekorativní a scénografické
a že bych mohl být dobrým jevištním výtvarníkem.
Pochopil jsem tedy, že nepochopili vůbec nic…“
Giorgio de Chirico

Rorschachův test jako možný nástroj výzkumu ve scénologii

„Z prvních výsledků našeho předběžného výzkumu se zdá, že zkušení umělci skutečně ‘oscilují’ ve svém psychickém prostoru výrazněji než ostatní. Zjevně častěji využívají nadhled, ‘dívají se’ na sebe a na své výtvory, opět ‘sestupují’ a pokračují v produkci atd. Je to jako by si častěji než ostatní kladli …

Scénologie krajiny 2

Hledání scénického, potažmo dramatického a divadelního potenciálu krajiny.

Letní prázdninová škola v Kokořínském dole, někdy v 80. letech. Teplá srpnová noc. Jedna skupina účastníků měla za úkol připravit pro ostatní noční prožitkový projekt vycházející z estetiky zdejší krajiny. Rozhodli se pro divadlo. Byl jsem tam tehdy jedním z

Tanec sv. Víta aneb Teatralita, performativita, nebo scéničnost?

Kniha Tracy C. Davisové a Thomase Postlewaita Theatricality inspirovala autora k úvaze o problematice všeobecné scénovanosti či teatralizovanosti dnešního světa.

V názvu článku se nemoc nazývaná tanec sv. Víta nebo častěji padoucnice vyskytuje samozřejmě zcela záměrně. Zajímavé je, že tuto nemoc doprovázejí příznaky obsažené v obou názvech. Nejdříve

Scénologie Ostravaru: od sebescénování k mimezi

O některých příznačných tendencích současného českého divadla, jak je ukázala i letošní přehlídka inscenací ostravských divadel.

[…] Z hlediska této problematiky zasluhují pozornost především ty inscenace Národního divadla moravskoslezkého, které souvisejí se zřetelnou tendencí k divadelnímu využití oněch fenoménů apriorní scénovanosti, které se zdají spoluurčovat současný (jakoby předem

Disk 20 (červen 2007)

Toto číslo otevíráme statí „Scénologie Ostravaru: od sebescénování k mimezi“, v níž se Jaroslav Vostrý zabývá některými příznačnými tendencemi současného českého divadla, jak je ukázala i letošní přehlídka inscenací ostravských divadel nazvaná Ostravar. Jde zejména o využívání některých typických mediálních způsobů sebescénování. O přebírání těchto způsobů se ale