Letní prázdninová škola v Kokořínském dole, někdy v 80. letech. Teplá srpnová noc. Jedna skupina účastníků měla za úkol připravit pro ostatní noční prožitkový projekt vycházející z estetiky zdejší krajiny. Rozhodli se pro divadlo. Byl jsem tam tehdy jedním z lektorů a oni mne vzali do hry. Oděného do mnišské kutny a opásaného provazem čekala mne epizodní role božího služebníka v napůl improvizovaném dramatu o lásce a nenávisti a tak dále. Mnich měl – na dané znamení – pár slov na začátku a pár na samém konci.
Volba padla na místo u rybníka na Harasově. Celý Harasov je jeden velký amfiteátr. A v místě, kde se skály na břehu rozestupují, byl (a je) pak ještě ‘amfiteátr’ malý. Hrát můžete kdekoliv – na rovince u břehu nebo na šikmě stoupající do skal či přímo na skalách. Tenkrát se hrálo všude.
Odříkal jsem své první promluvy a pak stál na kraji jeviště… a začal ztrácet nit… Světlo svíček tvořilo na reliéfech skal bizarní stíny a z průrvy za mnou mi do zad dýchalo zneklidňující plesnivé vlhko mechu a pískovce. Vlevo se na hladině rybníka prohýbal obraz měsíce, zatímco originál chladně přihlížel z pěšiny vysoko na temeni hradby skalisek na druhém břehu. Nad hladinou o kus dál ležela asi metrová vrstva bílé mlhy, která úžila dech, a na jejím pozadí se přízračně rýsovalo pár pobřežních keřů. Vzdálené noční zvířecí zvuky, jinak budící v člověku reflexy ohaře, zněly po horkém dnu jakoby ze spánku. A nad tím vším ta obloha…Velebná noc, velebné místo, velebný prožitek. A úžasná jevištní výprava…
Po chvíli obluzení místem jsem se ‘vrátil’ duchem do hry. Ale cítil jsem neklid a uviděl jsem jiný příběh, než jaký hráli. Viděl jsem jiné postavy a slyšel jiné hlasy. A zachytával neúplné útržky úplně jiného příběhu.
Naštěstí jsem stihl zareagovat na dané znamení, říct svá slova a hra skončila. Ale vím, že tohle představení pro mne skončilo už mnohem dřív.
Tehdy, když mi krajina sama nabídla své vlastní téma…
[…]
Scénologie krajiny 2
Hledání scénického, potažmo dramatického a divadelního potenciálu krajiny.
