(úryvek)
[…]V Českých Budějovicích hrají o současném zacházení člověka s člověkem a hrají o něm tak, že vzbuzují i různé (a někdy i dost nepříjemné) myšlenky. Například vrátíme-li se k partě kolem mladého Muže sedmi sester: neexistuje dokonce jistá paralela mezi touto partou vzniklou kvůli zábavě a různými u nás dnes tak rozšířenými partami a mafiemi sestavovanými a fungujícími kvůli získávání peněz a moci? Žádnou takovou paralelu nám ovšem samo divadlo nepředvádí; spíše je to tak, že existence zmíněných mafií, nad kterými jako by už bylo dnes u nás dokonce zbytečné se rozčilovat, umožňuje přijmout příběh hry Muž sedmi sester jako naprosto uvěřitelný. To, co bylo kdysi groteskní nadsázkou a co vyžadovalo expresionistické či aspoň krajně expresivní výrazové prostředky, se stalo logickou součástí dnešního způsobu života: proto je nejenom možné, ale dokonce nutné hrát například příběh Muže sedmi sester nikoli ve stylu bláznivé burlesky, ale v zásadě ‘realisticky’: to znamená v duchu realismu naší dnešní doby s tvrdostí skrývající nejistotu bezmoci.
Že i tak nepůsobí inscenace Muže sedmi sester ani inscenace McDonagha či Hamptona moralisticky nebo depresivně či dokonce cynicky, ale jistým způsobem osvobodivě, za to může schopnost inscenátorů umně zužitkovat vitální síly skryté v herecké tvořivosti. Ano, například příběh hry Šubrtové a Glasera je založený na groteskním spojení sil života a sil smrti, ale jeho divadelní verze se zásadně liší od reálných příběhů, ve kterých všeumrtvující síly jako by v rámci nové zvrácené normalizace nabývaly vrch nad normálním životem s jeho přirozenými potřebami včetně lásky; mimochodem, tyto potřeby jako by bylo zase třeba zapírat, aby se člověk neocitl ‘mimo’ (opak naivní ‘listopadové’ vize vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí). Síly, které tyto reálné příběhy živí, prohrávají v analyzovaném divadelním případě s ansámblovým herectvím, protože se v něm spojuje komediální vitalita s porozuměním (včetně porozumění režiséra s herci a herců a hereček mezi sebou). Právě toto porozumění pomáhá totiž herci či herečce vtělit se do druhé bytosti a rozvinout její fiktivní jednání tak, aby to umožňovalo třeba se jí (i sobě samému či sobě samé) a vůbec tomuto světu vysmát či si nad ní (a sebou samou či sebou samým) hořce povzdechnout – aniž by to ale mělo něco společného se zatracením. Takové divadlo dává naději už tím, že kupodivu pořád existuje. Srdečný dík patří každému, kdo se o to jakýmkoli způsobem zasloužil.
