Japonský tradiční dům a problematika scénického prostoru (nejen v Japonsku)

(úryvek)

Scénologie japonského domu a symbolické souvislosti prostoru k obývání

Všude na světě se ke stavbě domů odjakživa používaly materiály, které byly v daném místě široce dostupné. V Evropě se tak stal základním stavebním materiálem kámen, v Japonsku, které je zemí lesů, se přirozeně začalo stavět ze dřeva; kámen zde posloužil jen jako doplňkový materiál – volně položené kameny například chránily střechy proti větru, v buddhistické architektuře pak kameny tvořily základ sloupů a zhotovovala se z nich schodiště.^[1] Důležitým materiálem byla ale také hlína, z níž se stavěly zdi, tvořila udusávaná podlaha a vyráběly střešní tašky. K výstuze hliněných stěn a ke splétání plotů se využíval bambus.

Konstrukce tvořená jen pružnými dřevěnými pilíři a trámy neměla nosné zdi – stěny vytvářely jen výplň dřevěné kostry –, což se v Japonsku sužovaném tajfuny a zemětřeseními ukázalo být nanejvýš praktické: stavba se dala v případě poškození rychle opravit a absence nosných zdí umožnila i vytvoření velmi variabilních vnitřních prostor – tradiční dům je vlastně jen jedna velká místnost rozdělená na jednotlivé části. Kostra vytvořená sloupy a břevny přetrvala i v dalších obdobích a stala se typickým prvkem japonské tradiční architektury – přední architekt 20. století Le Corbusier tvrdil, že historie evropské architektury je historie boje s okny, současný japonský architekt Acuši Ueda jeho slova parafrázuje, když říká, že historie tradiční japonské architektury je historie boje se sloupy.

Už od nejstarších dob se v Japonsku stavělo hlavně z pevného a ušlechtilého dřeva japonského cypřiše hinoki či z tvrdého dřeva stromu kejaki vhodného ke zhotovování nosných trámů, později (přibližně od 17. století) se začalo využívat i dřeva kryptomerie sugi. Ke dřevu se přitom odjakživa přistupovalo s velkou úctou a pokorou, neboť podle původního náboženského kultu šintó (dosl. ‘cesta bohů’)^[2] sídlila často ve stromech božstva kami.

Božstva kami ovšem mohla stejně dobře sídlit i v sopkách, ve vodopádech či na soutoku řek; to ostatně souvisí s náhledem Japonců na postavení člověka v přírodě, která mu není podřízena, ale pojímá ho do sebe jako kteréhokoli jiného tvora, a on má tedy úkol – na rozdíl od Evropana, kterého v rámci boje s přírodou chrání stavby před její ničivou silou –, se do přírody začlenit tak, aby jí neublížil. Právě místa, kde sídlila božstva kami, se postupem času také stala základem šintoistické architektury: zpočátku se označovala provazy z rýžové slámy (šimenawa), později se u nich objevuje brána torii jako označení hranice posvátného okrsku, a nakonec vzniká svatyně zasvěcená božstvu kami coby samostatná stavba.

Japonská architektura je tak od dávných dob i díky použitému dřevu v plném souladu s přírodním prostředím a odpovídajícími božskými silami. Jednoduché konstrukce tvořené z pilířů a příčných trámů se z kontinentální Asie do Japonska dostaly dlouho před rozšířením buddhismu a jeho architektury, používaly se již v období Džómon (cca do r. 300 př. Kr.). Stejné prvky se pak po různých úpravách staly základem buddhistických chrámových konstrukcí, které vycházely z architektury čínských paláců.

Od počátku období Heian do poloviny období Tokugawa (tedy od konce 8. do poloviny 18. století) dochází k postupnému vývoji architektonických stylů, které nezbytně ovlivnily i interiér domu v jednotlivých obdobích. Obydlí dvorské šlechty v období Heian (794–1185) byla stavěna ve stylu šinden zukuri (tzv. ‘ložnicový sloh’), který v podstatě kopíroval haly tehdejších buddhistických chrámů.^[3] Hlavní budova obrácená k jihu měla obdélníkový půdorys a s ostatními otevřenými budovami ji propojovaly zastřešené cestičky, můstky a schůdky, na jižní straně bývalo jezírko s několika ostrůvky. Střed hlavní stavby obklopovaly dvě sady sloupů a vnitřní prostor rozdělovaly přenosné zástěny a závěsy.^[4] Podlahu ještě nepokrývaly rohože, ty byly v tomto období přenosné a používalo se jich podle potřeby k sezení či ke spaní. Kolem stavby se táhla ochozová chodba (veranda) s obvyklým výhledem do zahrady.

V této souvislosti se nabízí pohled na přírodu jako na krajinu obsahující ‘ducha’, o níž mluví i Josef Valenta (2008: 35): „Krajině tedy můžeme přiznat ‘osobnost’. To je kategorie po výtce psychologická a běžně se s ní operuje jen u živých tvorů. V jakémsi ‘vlastním’ slova smyslu zejména u člověka. Absolutně vzato je na krajinu neaplikovatelná. Nicméně je to příměr, který nás upozorňuje, ‘co lze vidět v krajině jiného, než co krajina jest’.“ Krajina, stejně jako člověk, žije, dýchá, proměňuje se.