(úryvek)
Jan Bor (vlastním jménem Jan Jaroslav Strejček), narozený v Praze 16. února 1886, pocházel po otci ze starého lhotického selského rodu, jehož předkové měli grunt mezi Hlubokou a Českými Budějovicemi už od roku 1470. Otec Matěj Strejček byl středoškolským profesorem kreslení. Po něm zdědil Jan výtvarný talent, který se mu později hodil jako režisérovi a scénografovi. Po matce, která se narodila v pražské úřednické rodině, získal naproti tomu patrně uměleckou vznětlivost a sklon k bohémství.[1]
Bor navštěvoval gymnázium v Žitné ulici, kde učil též Alois Jirásek[2] a kde byl jeho spolužákem Karel Bakule, známý později jako režisér Karel Hugo Hilar (1885–1935). Oba mladíci, kteří se pak přátelili i na filozofické fakultě, inklinovali už za studií k divadlu, zkoušeli psát hry a začínali jako divadelní kritici. Hilar se dostal do Městského divadla na Královských Vinohradech jako lektor roku 1910 a v roce 1911 zde zahájil úspěšně režijní dráhu. Bor vydal během svých studií slavistiky a dějin světových literatur roku 1907 první naši monografii o Vojanovi.[3] Cena tohoto pokusu, jehož nedostatky se zabývala tehdejší kritika, spočívá pro dnešek v tom, že Bor vycházel z rozhovorů s Vojanem, který mu zpřístupnil i svou knihovnu, a že psal o jeho výkonech z vlastní zkušenosti.[4] Jako divadelní kritik Samostatnosti a za studií v Berlíně a Mnichově se Bor seznámil s inscenacemi režiséra Maxe Reinhardta, který působil tehdy i na Kvapila, Hilara, Čapka, Dostala či Zavřela.[5]
První Borův sňatek s členkou Národního divadla, operní pěvkyní Olgou Valouškovou (1912), prohloubil Borův vztah k hudbě. Ačkoliv operu později režíroval pouze jednou (Janáček: Její pastorkyňa, Národní divadlo, premiéra 27. 2. 1941), plánoval – podobně jako Zavřel – inscenace Smetanových oper. S Františkem Zavřelem jsou spjaté také první Borovy pokusy o režii: roku 1914 byl Zavřelovým asistentem při inscenaci Wedekindovy Lulu u Morávkovy kočovné společnosti v Chrudimi a sám pak podle Zavřelovy režijní knihy inscenoval tutéž hru u Blažkovy společnosti v Nymburce.[6] Chrudimská inscenace byla zvlášť významná, protože při zkouškách na ni se Bor setkal poprvé s mladým Zdeňkem Štěpánkem, který zde hrál prince Escernyho. Štěpánka tehdy nejvíc překvapila pevná fixace replik a aranžmá (Zavřel: „Uděláte tři kroky a řeknete tuto větu. Pak uděláte dva kroky, řeknete druhou větu, další krok – pauza – vezmete do ruky pudřenku a řeknete třetí větu“).[7]
28. 7. 1914 vypukla 1. světová válka. Štěpánka zavedla jako hulána, zajatce a pak legionáře do Ruska. Nepřestal tu hrát ani sledovat divadlo. Bor sloužil jako důstojník u vozatajstva v Haliči a na Podkarpatské Rusi, kde se rovněž sblížil s ruskou kulturou. Po válce působil Bor jako výbojný režisér i scénograf ve Švandově divadle na Smíchově (1919–1924). Bor tu roku 1920 nastudoval znovu Lulu i s druhým dílem Pandořina skříňka, zakázaném původně cenzurou, ve kterém hrdinku v Londýně zavraždí Jack Rozparovač. Hra se hrála v letech 1920–1922 ve dvou večerech se senzačním úspěchem celkem 140x. Alvu hrál František Smolík, paní Švandová hrála titulní hrdinku dvacetkrát, po jejím úrazu a nemoci v roli hostovaly Božena Durasová a po ní Anna Steimarová.[8] Když se přišel Štěpánek po návratu domů Borovi připomenout,[9] zahrál mu na zkoušku monolog Romea a úryvek z Vrchlického Soudu lásky. Přijatý ale nebyl: zřejmě mu po návratu ze zajetí a z legií vadil ruský přízvuk, kterého se musel postupně zbavit.[10]
Roku 1921 se Bor pokusil o získání místa na Státní konzervatoři, ale neúspěšně.[11] Spolužák Hilar, který se stal mezitím po své slavné vinohradské éře šéfem činohry Národního divadla, pozval Bora, aby roku 1922 pohostinsky režíroval ve Stavovském divadle Molièrovy aktovky. Konkurovaly molièrovskému večeru na Vinohradech v režii Karla Čapka, kde dominoval Bohuš Zakopal.[12]
V té době zapůsobilo na české divadlo inspirativně druhé hostování Moskevského uměleckého divadla – nejprve Kačalovovy skupiny (1921) a pak (1921/22) celého souboru v čele se Stanislavským. Hrálo sérii představení v Městském divadle na Královských Vinohradech, ve Švandově divadle a v Plzni. Bor tak mohl zblízka sledovat jejich práci. Moskevští hráli i dvě ruské dramatizace Dostojevského: Bratry Karamazovy a Zločin a trest. Roku 1922 uvádí Bor ve Švandově divadle první vlastní pokus o dramatizaci Dostojevského – Idiota s Emou Švandovou v roli Nastasji Filipovny, Rudolfem Kadlecem jako Myškinem a Antonínem Fenclem v roli Rogožina. Byla to první česká dramatizace Dostojevského rozložená do dvou večerů.[13]
Štěpánek byl po hostování na Vinohradech a krátkém působení v Kladně 1920/21 roku 1921 angažován zpět na Vinohrady, kde rostl zejména zásluhou šéfa činohry Jaroslava Kvapila (šéfoval zde v letech 1921–1928). Kvapil na něm stavěl do značné míry repertoár jako předtím na Vojanovi a ovlivnil jeho herectví. Bor přešel jako režisér na Vinohrady roku 1924 a působil zde do roku 1939 (roku 1928 se zde stal šéfrežisérem a v letech 1930–1936 byl uměleckým šéfem souboru). V prosinci 1929 získal jako pobočnou scénu ještě Komorní divadlo v Hybernské ulici – prací ve dvou tak odlišných prostorech následoval Reinhardtův berlínský příklad.
Štěpánek se stal Borovým protagonistou a spřátelil se i s jeho dvěma syny, budoucím režisérem Janem Strejčkem a hudebním kritikem Vladimírem Borem. Ze spolupráce a přátelství Jana Bora a Zdeňka Štěpánka vzešla první závažná studie o tomto herci (1927), v níž se režisér vyznal ze svého obdivu, pojmenoval hercovy hlavní prostředky a zdroje, ale upozornil ho zároveň na nutnost další práce na sobě i na některá možná úskalí jeho tvorby. Sám si přál podílet se na Štěpánkově budoucnosti, což se pak i po novém setkání obou v Národním divadle splnilo.[14]
[…][1] „Za zemřelým šéfem činohry“ in S maskou i bez masky. Ročenka Sirotčího spolku členů Národního divadla v Praze 1944, s. 56.
[2] Srv. Bor, J. „Jirásek dramatik“, Samostatnost 1911, č. 156.
[3] Bor 1907; kniha, kterou Bor dopsal za pobytu v Berlíně, obsahuje věnování dr. V. Tillemu. Hilarova opožděná recenze viz Divadlo (vyd. B. Kavka) 1908, s. 226–229.
[4] Bor napsal o Vojanovi též články „Vojanův Hamlet“, Národní listy 25. 12. 1907; „Vojanův a Kainzův Mefisto“, Divadlo (vyd. B. Kavka) 1907: 162 an.; „Eduard Vojan“, Samostatnost 1913, č. 174. V knize Cestou k jevišti z roku 1927 popsal mimoto na s. 132–134 Vojanova Othella, který mu byl při dvojím nastudování této hry se Zdeňkem Štěpánkem (MDV 1930, ND 1940) vzorem pro plnokrevnou druhou verzi – srv. Müller 1957: 105. Roku 1950 Štěpánek natočil celou hru v režii M. Jareše v Čs. rozhlase, DF10070-2.
[5] Bor 1913: 394–402; v cit. článku píše o inscenacích Sofoklova Krále Oidipa a Tolstého Živé mrtvoly. Srv. Hilar, K. H. „Pro Reinhardta“, Divadlo (vyd. B. Kavka) 1912, s. 5 an., 33 an. Viz též „Max Reinhardt. Příklad tvůrce a prostředí“, in Hilar 1915: 99 an.; Čapek 1968: 41–42. Bor sám byl Reinhardtem ovlivněn nejvíc v inscenacích Aristofanovy Lysistraty (MDV, prem. 2. 2. 1926 a nově 14. 6. 1935) či Shakespearova Zkrocení zlé ženy (tamtéž, prem. 29. 1. 1932). V druhém případě ho M. Rutte dokonce obvinil z plagiátu; čestný soud (jehož členy byli K. Čapek, F. Langer, F. Götz, J. Sajíc a J. Löwenbach) konstatoval šalamounsky, že Bor sice neokopíroval Reinhardtovu slavnou inscenaci z roku 1909, ale „dobře ji znal“. Ve Zkrocení zlé ženy Borovi hráli Petruchia a Katušku Z. Štěpánek a M. Glázrová. Glázrová roli nahrála roku 1952 v Bezdíčkově rozhlasové inscenaci s J. Dohnalem jako partnerem, DF 10077-9.
[6] Zavřelova a Fischerova úprava vyšla jako režijní kniha: Wedekind, F. Lulu, Praha 1914. Srv. Bor, J. „Frank Wedekind“ (1916), přetisk in Bor 1927: 313–390.
[7] Štěpánek 1957: 46–47. Srv. týž 1970: 61–65.
[8] Jeviště 1920, č. 2, s. 26 (O. Fischer) a č. 3, s. 29 (J. Vodák). Srv. Procházka 1922: 191–195; Scheinpflugová 1988: 56–57; Spalová 1978: 326–327.
[9] Viz Štěpánek 1964: 51.
[10] Štěpánek 1964: 51–53.
[11] Učil zde však ve školním roce 1923/24.
[12] Srv. „Zrcadlo kritiků a kritik: Molière“, Jeviště 1922, č. 4, s. 59–60, a Václav Tille tamtéž, č. 3, s. 33–34.
[13] Jeviště 1922, č. 16, s. 245 a č. 17–18, s. 268–269. V Národním divadle se sice hráli Bratři Karamazovi (prem. 4. 5. 1922, režie Jaroslav Hurt), ale to byla francouzská dramatizace, jejímiž autory byli Jacques Copeau a Jean Croué.
[14] Bor, J. „Zdeněk Štěpánek. Skizza k portrétu“, in Bor 1927: 137–182. Srv. Kopáčová 1968: 94–95; autorka se ovšem mýlí, tvrdí-li, že Bor byl obviněn z plagiátu režiséra Jessnera místo Reinhardta (viz pozn. 5).
