[…]
Mýty, ságy a pohádky jsou zhuštěnou zkušeností lidstva. Obrážejí kritické okamžiky a jejich řešení. Podobnou myšlenku můžeme najít v Jungových konceptech archetypů. Mytologická archetypičnost je velmi bohatá a při troše snahy v ní můžeme objevit i pravzory psychologických reakcí, ale i uměleckého ztvárňování světa, a dokonce i terapeutických intervencí. Mohli bychom se tedy oprávněně ptát, jestli bychom při setkání s uměním neměli mít pocit, že jsme to již v nějaké podobě někde viděli, slyšeli, vnímali, anebo tušili?[1]
Kolik asi příběhů v dramatickém umění vychází z takové zkušenosti? Jistě nespočet. Celé Shakespearovo dílo by mohlo být bráno jako most mezi pradávným a tím, co žijeme i my dnes. O antických dramatech jistě není třeba pochybovat ani v nejmenším. Jsou stálou výzvou a jejich opakované inscenování má význam nejen obecně kulturní a vzdělávací. Hluboké, řekněme až archetypální kořeny obsažené v těchto příbězích a v nich obsažených všelidských tématech jsou jakousi živou vodou udržující naše bytostné kořeny ve svěžesti. To není jen květnatá proklamace: jde doslova o náš život, o jeho kvalitu a o psychické zdraví, jakkoliv to může znít nadneseně.
Archetypy jsou všem společné identické psychické struktury, představující dohromady to, co bychom mohli prohlásit za archaické dědictví lidstva.[2] Jsou to organizující síly nevědomí. Nevědomí není pro Junga „odpadkovým košem“, jak to viděl Freud, ale zcela naopak. Ratio je takovým košem, kam padají jen zlomky obrovského oceánu nevědomí. Nevědomí je, obrazně řečeno, ponorná řeka a naše zahrada života s ní nesmí ztratit kontakt, musí jí být zavlažovaná. Archetypy vystupují hlavně v mezních situacích, často v podobě symbolů, něčeho, co přesahuje i danou kulturu. Může to být v podobě jevů déjà vu, déjà vécu.[3]
Archetyp není zděděná představa, ale spíše zděděný modus fungování. Jde o ‘vzorec chování’. Archetypická, zděděná je predispozice mít jistou zkušenost, a nikoliv tato zkušenost sama.
Podívejme se krátce na to, co (mimo jiné) znamená umělecké zpracování, resp. ztvárnění, jak se často a vhodně říká. Již vícekrát jsme se odvolávali na myšlenky Jiřího Frejky (Šípek 2008), který je mimořádně inspirativní právě ve vytváření představy, co to ‘umělecké ztvárňování’ znamená.
Při cestě životem člověk nejdříve plní úkoly vůči společnosti, učí se rolím, tvoří své ego a pracuje na tzv. personě (sociální archetyp, archetyp konformity). S tvořením ega se ale také tvoří Stín. To je negativní, odvrácená strana naší osobnosti, dluh, nenaplněnost. Stín je určován osobním příběhem, ale i typem kultury. Stínu se lidé chtějí zbavit, vyrovnat se s ním, tak ho nezřídka promítají ven, na jiné osoby, na jiné skupiny (židé, čarodějnice apod.). Jung vidí ve Stínu příležitost uvědomit si, že i toto jsem já, tedy vtáhnout tu energii do sebe, stát se celistvějším. Kdo to udělá, udělá hodně pro sebe i pro svět.
Každým svým duševním hnutím vytváříme jakousi ‘nerovnováhu’, a tedy také potenciální ‘stín’, resp. protistranu, doplňující, ‘jiný’ prostor, jinou možnou, potenciální ‘jinou sérii’, řečeno s Jiřím Frejkou. Nemusíme se o to již dále starat, nemusíme si klást otázku, kdo jsme, jaké jsou naše skutky a jaká napětí jimi vyvoláváme. Potom je ale patrně jen otázkou času, kdy nám to bude předloženo k proplacení nebo kdy se s tím ‘stínem’ setkáme zpětným ‘protipohybem’. Řešení můžeme hledat stálým kladením si otázky co jsme, a to také skrze umění. To může nastavovat zrcadlo našim skutkům a jejich důsledkům. Umění nám může nabídnout jiná ztvárnění témat naší každodennosti, její opaky, doplňky apod., a tak vyvolat prostor napětí a jeho prožitek. V jungiánském duchu vlastně jde o vstřebávání ‘stínu’.
Celou lidskou historii je možné podle Junga vidět jako snahu nevědomých obsahů stát se vědomými. S jungiánskými dimenzemi se můžeme setkat i v nečekaných chvílích. Například v románech Gustava Meyrinka, Jungova o trochu staršího současníka. Hledání sebe sama, využívání snu s jeho transcendujícími obsahy jako způsob komunikace s podvědomím, cesta uličkou alchymistů až k domu U poslední lucerny jako místu, resp. stavu, v němž přenášíme sami sebe na druhou stranu bytí, to je opakované jungovsko-meyrinkovské téma. V něm platí, že dialog s archetypálním světem se stává hlavní strategií v lidském přežití a zdraví člověka (Dourley 1995, Nunez-Molina 1996).
Umění, především umění scénické, je vlastně podobně bdělým snem nabízejícím nám přesahy každodenního, běžného života. Tento vztah každodennosti a ‘jinakosti’ nabízí jeden pohled na podstatu působení umění. Na jedné straně je každodennost se svými poměrně fixními významy, se svým systémem znakovosti, a naproti tomu jakoby její stínová podoba potenciality v umění, nabízející záměrně ‘zjinačené’ formy a vytvářející tak prostor pro prožitek.[4]
Jsme tedy u neurčitosti, mnohoznačnosti jako principu, se kterým se v běžném životě i v umění snažíme vyrovnat. Neurčitost je původní provokací pro uchopování světa, jeho výklad a ztvárňování, jak to dělá umění, ale současně zůstává i charakteristikou výsledného díla. Vytvořené umělecké dílo již tvar má, i když více či méně provokující a využívající naše každodenní témata. Stále se ještě otevírá výkladům, je víceznačné a ne vždy to moderní člověk prožívá příjemně. Důvodem je převládající výcvik v diskurzivním myšlení. Řekněme to tak, že dnešní člověk se dosti vzdálil oblastem nevědomí a mýty právě z tohoto podhoubí čerpají. S postupem doby jako by se zmíněný kontrast stále více prohluboval.[5]
[…]
[1] Tato zdánlivě nevinná poznámka otevírá rozsáhlou oblast. Zde bychom mohli uvažovat o potřebě mít dostatek zkušeností z běžného života, abychom mohli v umění rozeznávat standardy, jak o nich píše Jiří Frejka (1929, 2004). Mohli bychom také vzpomenout Alberta Banduru s jeho teorií kognitivních schémat, která jsme si zkušeností vytvořili a která, když se s nimi později setkáme ve svém okolí, v nás rezonují, aktivují se a mají tendenci se realizovat v našem chování (tedy opakovat to, co např. vidíme). A mohli bychom také připomenout zajímavou teorii tzv. zrcadlových neuronů (viz i studii J. Vostrého v tomto čísle Disku) jako nabídku hlubšího chápání toho, co Otakar Zich postuloval ve svém konceptu vnitřně hmatového vnímání. To všechno je rozsáhlá oblast, kterou necháváme na samostatnou diskusi na stránkách Disku i jinde.
[2] Poetická podoba takových a podobných výrazů neznamená, že archetypy jsou nutně jen jakýmsi básnickým příměrem. Jung sám předpokládal, že archetypy mají své neuronální základy v mozku. Na jejich vznik a vývoj se tak pravděpodobně vztahuje princip evoluce stejně, jak je tomu u všech ostatních jevů v přírodě. Snad nás čekají nové neuroanatomické objevy, které se k tomu vyjádří a potvrdí po generace děděné struktury, podobně jako je tomu u výše zmíněných zrcadlových neuronů pomáhajících tvořit percepčně‑motorické vzorce v rámci ontogeneze.
[3] Prožitky již viděného a již zažitého. K tomu se vztahuje výše položená otázka, jestli bychom při setkáních s uměním neměli, alespoň občas, zažívat něco obdobného.
[4] Tedy prožitek, který se nerovná nějaké více či méně složité emoci, ale prožitek ve smyslu propojení kognice, emoce, ale i motorických vjemů, viz poznámka č. 1. Snad nepůsobí příliš odvážně myšlenka, že uměním nabízená potencialita je výzvou k chápání světa a sebe sama v něm, chápání světa jako otevřeného systému, světa, který jako takový, i my v něm, může, resp. můžeme, být i jinak. Umění v tomto smyslu je zcela zásadním kultivačním nástrojem nabízejícím stálé obnovování naší lidské podstaty, pokud ji chápeme jako stálou otevřenost různým možnostem, způsobům, modům bytí. S fantaziemi, sny, otevřenými možnostmi, ale i s nabídkami umění si ovšem ne vždy víme rady.
[5] S dělením na myšlení diskurzivní a imaginativní pracuje také Vostrý 1997.
