(úryvek)
Na konci 19. století (od druhé poloviny 80. let) se v české dramatické literatuře a na českých jevištích událo cosi pozoruhodného. Na scénu vstoupily podivné ženské bytosti, divoké vetřelkyně, rozvracející odvěký řád patriarchálního světa. Dramaticky se mění ženské postavy, herečky hledají nové vyjadřovací prostředky a dramatici se obdivovanými herečkami inspirují: jejich výkony na jevišti i soukromými osudy.
Jak vypadal obraz české ženy před touto proměnou?
Víme, že tehdejší profesionální české divadlo mělo velmi krátkou historii, neustále násilně přerušovanou. Nejen pod tlakem vnějších omezení ze strany rakouských úřadů: ve snaze dohnat vývoj evropské divadelní kultury popírá každá další generace tu předchozí ještě dřív, než ta dřívější stačila dozrát. Nedočkaví začátečníci snadno přehlédnou, jaké divy jejich předchůdci dokázali a vzhlížejí k cizím vzorům.
Takový osud neminul ani Josefa Kajetána Tyla (4. 2. 1808 – 11. 7. 1856) v polovině 19. století, na vrcholu jeho divadelní dráhy. Z Prahy byl vyhnán nejen z politických důvodů. Nastupující generace J. J. Kolára Tylovo dílo zcela odmítla. Přesto se Tylovy hry na scénu vrátily a staly se jedním z nesporných základů české dramatiky. Kdo se chce zabývat proměnou ženství v českém divadle 19. století, nemůže přehlédnout ženské postavy Tylovy, protože navzdory všemu popírání a podceňování založily jistou tradici, ze které čerpaly i ty další.
Velké osobnosti z počátků českého divadla byly zároveň hrdinové národního obrození; samotné divadlo sehrálo v probouzení národa významnou roli. Tyl možná proslul víc jako obrozenec než jako divadelník. Již za svého života získal titul „miláček národu“. Byl také v nejlepším slova smyslu angažovaný, svému národu opravdu sloužil: budoval všemi prostředky českou kulturu. Tvořil všechno, co z jeho pohledu této kultuře chybělo. Divadlo, krásnou literaturu i žurnalistiku, organizoval plesy a jiné společenské akce. Přispěl také významně k prvním změnám postavení ženy ve společnosti – právě on přinesl mezi národní buditele myšlenku, že je třeba zapojit do obrození české ženy – protože ty potom vychovají české děti. Pochopil, že ryze mužské obrození zůstává jen zvláštností skupinky intelektuálů. Psal články přímo pro ženy, aby je poučil a probouzel v nich lásku k národu, hledal a povzbuzoval začínající spisovatelky i básnířky a v neposlední řadě vytvářel ve svém díle obraz nového ideálu ženy. V divadle se přímo nutkavě zabýval ženskými postavami a s herečkami ho pojily osudové vztahy.
Tylovy divadelní Múzy byly čtyři: dvě Magdalény a dvě Anny. Dvě hrály matky a dvě (tehdejším výrazem) naivní, tedy dívky. Matky patřily Magdaléně Forchheimové‑Skalné (12. 4. 1803 – 18. 2. 1870) a Magdaléně Nikolaiové‑Hynkové (8. 3. 1815 – 9. 4. 1883), dívky Anně Forchheimové‑Rajské (16. 2. / 8. 4. 1822 – 3. 12. 1903) a Anně Kolárové‑Manetínské (27. 11. 1817 – 10. 7. 1882). Zatímco s Hynkovou a Kolárovou měl Tyl profesionální vztahy, byť si tyto herečky sám vyhlédl a pečoval o jejich vývoj, k sestrám Forchheimovým ho poutal vztah osobní, citový: byly to jeho celoživotní partnerky. Jaké postavy Tyl vytvořil pro tyto čtyři různé herečky? Co si jeho postavy braly ze svých představitelek? Jaký obraz ženství z nich lze poskládat?
Zaměřím se na krátké období let 1845–1849, kdy Josef Kajetán Tyl napsal všechny své vrcholné hry. Měl za sebou 16 let divadelní praxe: začínal jako herec kočovné společnosti, ale brzy se stal hnací silou veškerého českého úsilí o vybudování profesionálního národního divadla. Založil a vedl divadlo v Kajetánském domě (Kajetánské divadlo 1834–1837), pracoval ve Stavovském divadle, neúnavně hledal a upravoval hry, psal, režíroval, hrál a vychovával nové herecké talenty.
[…]
