(úryvek)
Miroslav Horníček a Miloš Kopecký se poprvé setkali v létě 1945 v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde sídlilo jejich tehdejší působiště, divadlo Větrník. Horníček měl za sebou již čtyřleté angažmá v Městském divadle v Plzni jako herec a režisér, Kopecký během okupace účinkoval v recitačním souboru Tvar a ke konci války byl z rasových důvodů internován v táboře nucených prací. V divadle Větrník Kopecký působil nejprve jako technický pracovník, později zde však začala jeho profesionální herecká dráha. Na konci první poválečné sezony Ústřední rada odborů z finančních důvodů rezignovala na provozování Větrníku, čímž se divadlo ocitlo v nejisté existenční situaci.
Kopecký s Horníčkem, Zázvorkovou, Brodským a dalšími odešli do Divadla satiry, organizovaného kolem původní pelhřimovské skupiny bratrů Lipských a Zbyňka Vavřína. Kopecký zde hrál ve všech představeních od Cirkusu plechového až po satirickou féerii Kde je Kuťák?, Horníček se uplatnil nejen jako herec, ale i jako autor a režisér (Cirkus Naděje, Svatba pod deštníky). Zatímco Kopecký z divadla po roce odešel a během následujících sedmi let vystřídal pět angažmá (mimo jiné v Honzlově Studiu Národního divadla či Burianově Armádním uměleckém divadle), Horníček byl věrný Divadlu satiry až do jeho konce v létě 1949. Po ukončení jeho činnosti následovalo šestileté Horníčkovo angažmá v Národním divadle, kde hrál převážně malé role v budovatelských hrách.
Jak je z předchozího výčtu patrné, po společných profesionálních divadelních začátcích se každý z herců ubíral jinou cestou. Ve stejném souboru se znovu sešli až v roce 1955, a to ve Werichově Divadle satiry, od roku 1957 přejmenovaném na Divadlo ABC. Horníček zde vystupoval zejména jako Werichův partner v obnovených hrách z Osvobozeného divadla Caesar (1955), Balada z hadrů (1957), Těžká Barbora (1958) a také v Bréalových Husarech (1956), které pro ně dva Werich upravil. Zároveň v divadle působil i jako režisér (Láska ke třem pomerančům, Milenci z kiosku, Návštěva staré dámy ad.). Po odchodu Jana Wericha také dočasně zastával funkci uměleckého vedoucího. Kopecký v Divadle satiry hrál například Horáce v Limonádovém Joeovi, velekněze Ratatu v Caesarovi, lva v Androklovi a lvu či Fadinarda ve hře Helenka je ráda, s Werichem alternoval v titulní roli satirické hry Byl Filip Filípek, nebo nebyl?, s Horníčkem v Jezinkách a bezinkách, spolu se také dělili o hlavní roli v zahajovacím představení nově vzniklého „divadla malých forem“ – v semaforském Člověku z půdy.
Teprve po pěti letech společného angažmá poprvé hráli jako jevištní partneři, a to ve hře Jaroslava Dietla Byli jednou dva (1960, režie Ján Roháč). Václav Havel inscenaci ve své tehdejší studii o Divadle ABC okomentoval: „I když je tato hra dosti špatná, […přináší] nové uplatnění pro Horníčka a Kopeckého, kteří tvoří ústřední dvojici a nahrazují přízemní Dietlův humor humorem kvalitnějším a tradici Divadla ABC bližším.“ Nová klaunská dvojice však vznikla dílem náhody. Dietl totiž hru původně psal pro jiné dva herce: Kopeckého a Rudolfa Deyla mladšího, kteří se již dříve setkali v několika inscenacích, například Helenka je ráda (1957, Kopecký – Fadinard, Deyl – Emil) či Čert nikdy nespí (1957). Deyl však ještě před uvedením hry z Divadla ABC odešel do Městských divadel pražských. Díky této náhodě vedle sebe stanuli Kopecký s Horníčkem, kteří si herecky výtečně porozuměli: „začali jsme zjišťovat, že můžeme dělat dokonce to, co nám odkázali Voskovec s Werichem, tj. improvizované a improvizující herectví na jevišti.“ S rostoucím úspěchem inscenace a především popularitou jejích protagonistů se někteří herci Divadla ABC začali děsit představy, že by byli opět sborem kolem jedné ústřední dvojice, jako tomu bylo dříve v případě spolupráce Wericha a Horníčka, a začaly vznikat spory. Horníček ve svých vzpomínkách nejednou připomněl hysterickou reakci jedné z hereček, jejíž jméno gentlemansky neuváděl, na různé délky představení závislé na množství improvizací hlavní dvojice.
Aby rozpory nenarůstaly, rozhodli se Horníček s Kopeckým z Divadla ABC koncem roku 1961 odejít: „Odešli jsme z divadla ABC ve chvíli, kdy jsme jaksi rozpoznali svou chuť, potřebu i možnost dělat spolu divadlo.“ Oba herci se tak ocitli ‘na volné noze’, slovy Miloše Kopeckého ‘na dlažbě’. Přesto či právě proto začali pracovat na nové inscenaci: „Měli jsme jedinou chuť: napsat hru pro dva lidi. Hledali jsme takovou věc, protože jsme si chtěli spolu zahrát – tedy ověřit si určité možnosti, které jako dvojice máme, a četli jsme v rámci hledání i Beckettovo Čekání na Godota, ale posléze vznikl Tvrďák.“
[…]
