Lidské chování je běžně vyjádřeno ve formě performance (výkonu, provedení), zatímco korespondující kompetence je postižitelná pouze kvantitativně. To znamená, že ji můžeme podrobit zkouškám a testům, avšak ani ty nezaručují, že kompetenci v její kompletní podobě by bylo možné objektivně posoudit. I když performance se projevuje v různých formách, její paradigmatické typy lze klasifikovat do dvou kategorií: teatrální a sportovní. Teatrální performance vykazuje především individuální charakteristické rysy a je aktivizována v rámci estetizujícího kontextu. Sportovní performance je převážně kolektivního rázu, protože její dominantní funkce je soutěžení mezi dvěma anebo více účastníky, a realizuje se v kontextu normativních pravidel, které je možné překročit jen za cenu trestu. V tom je také patrné, do jaké míry je sportovní performance spřízněna s právními zákony. Jak teatrální neboli dramatická, tak sportovní performance spočívají na základech vysoce symbolických systémů. Aktérem performancí pak nemůže být nikdo jiný než homo symbolicus, jak jej nazývá ve svém magistrálním díle Philosophie der symbolischen Formen Ernst Cassirer.
V komplexu překlenujících se anebo protínajících se symbolických systémů člověk odhaduje významy jevů a formuluje podmínky pravdivosti anebo jejího opaku, srovnává protikladné sémantické hodnoty a vytváří tak axiologický systém existenciálního smyslu. Tento unikátní pojem smyslu, který do sebe pojímá i význam performance, je možné pochopit jedině v kontextu jisté kultury a prostřednictvím jistého jazyka. Protože schopnost jazykového projevu je nosným elementem bytostné podstaty lidské existence. Jazyk tak – jako veškeré lidské chování, a tudíž i performance a jí odpovídající kompetence – má svůj původ v kognitivním procesu, v síti nejzáhadnějších komunikačních procesů, které sám jazyk dosud neumí pojmenovat. Jakkoliv mnohé oblasti kognitivní mapy jsou člověku ještě neznámé, jazykový projev a kulturní struktury byly dostatečně probádány, nebo aspoň probádány natolik, aby mohly poskytnout odpovědi na některé dílčí otázky, které jsou spjaté s lidskou performancí.
V poslední době se několik vědců znovu pokusilo definovat kognitivní vztah kultury a jazyka. Mezi nimi významné místo zaujímá Čijoko Kobajaši Franková. Pro další výzkum v oblasti kognitivní vědy a její aplikaci na jiné vědní obory vyzdvihuje Franková důležitost Whorfovy hypotézy (2010: 1). Etnolingvista Benjamin Lee Whorf (1897–1941), jehož učení se tradičně označuje jako jazykový relativismus, zdůraznil ve svých pracích, že mateřský jazyk má zásadní význam pro lidské chápání vnějšího světa. Takže nejen gramatický komplex a lexikon, ale také kultura, v níž jazyk působí jako hlavní komunikační činitel, mají zásadní význam pro lidské vnímání a pochopení skutečnosti (Sebeok 1994: 1161). To ovšem také znamená, že každý jazyk a jemu náležející kultura ovlivňují kognitivní schopnosti každého mluvčího. Jak tvrdí Earley, „uvažování a rozhodování jsou kulturně odlišné, a proto by bylo možné ze stylů uvažování a rozhodování vytvořit kulturní mapu jiných lidí“ (2003: 93).[1]
Koncept kulturní mapy lze převést do významového kontextu společenské interakce, v němž lidé žijí, pracují a hrají si (Sanfey 2009: 93). Ovšem pouze za předpokladu, že se všichni podílejí na společném kulturním bohatství a na jeho jazykovém rozvoji. V uměleckém pojetí to potom znamená, že každý umělecký projev v sobě obsahuje nejen univerzální charakteristické rysy, ale také a především idiosynkrazní varianty, které jsou podmíněny jistým jazykovým a kulturním kontextem. A právě tento variabilní kulturní kontext lze považovat za denotující aspekt umělecké typizace, jež přesahuje rámec ideologicko‑filozofických a žánrových periodizací. Proto můžeme hovořit o umění jako o etnickém produktu, který má specifické ztvárnění a estetickou náplň, i když vykazuje také univerzální významové rysy (např. japonské umění). Podobně i jiná než umělecká performance vykazuje etnické zvláštnosti (např. fotbal ve sportu), nehledě na to, že v obecné platnosti podléhá univerzálním pravidlům a zákonům.
Whitehead ve své knize Dobrodružství idejí (Adventures of Ideas) uvádí, že každé „umění je účelovou adaptací zdání k realitě“ (1967: 267) a má pouze jeden cíl: pravdivou krásu (Truthful Beauty).[2] Ponecháme‑li problematiku mimetické povahy umění stranou, Whiteheadova myšlenka o adaptaci umělecky ztvárněného zdání k realitě se nezdá představovat nic jiného než proces kognitivního managementu lidského myšlení, které je nutné považovat za jakousi extenzi, prodloužení funkce lidského mozku (Zeki 1998: 73). Protože proces symbolizace je především kognitivní povahy a „estetika, jako všechny ostatní lidské aktivity, se musí podrobit zákonům mozku, jehož aktivity je výsledkem“ (Zeki 1998: 99).[3]Jelikož ale „estetická zkušenost je jiný způsob sebedůkazního požitku“, jak Whitehead ve svém pojednání o estetice zdůrazňuje (1968: 60), můžeme transponovat Whiteheadovu myšlenku do sféry kognitivních konceptů, kde požitek a zkušenost požitku má svůj biologický zdroj v mechanismu mozkové amygdaly. To je univerzální, objektivní skutečnost. Avšak záhadou zůstává právě onen idiosynkrazní charakter estetického požitku, tedy požitku individuálního a koncepčně etnického. Právě tuto kognitivní variantu lze těžko postihnout v kvantitativní matrici kognitivního výzkumu.
[…][1] „Reasoning and decision making differ across cultures as well as reasoning and decision styles might be used to develop a cultural map of other people.“
[2] „Art is purposeful adaptation of Appearance to Reality.“
[3] „Aesthetics, like all other human activities, must obey the rules of the brain of whose activity it is a product.“
