(úryvek)
„Centrum Brna se teď počítá od Kounicovy 22,“ hlásá sebevědomý slogan nově vzniklého brněnského kulturního centra, primárně ovšem centra divadelního, jehož název navazuje na sokolskou tradici tohoto prostoru: Stadion. Přesněji řečeno „Multikulturák Stadion“, ale nikdo jej nenazve jinak než Stadec. Toto „kolbiště uměleckých utkání ve volném stylu“, jak se píše na webových stranách stadec.cz, vzniklo v září 2010 s cílem „poskytnout prostor nezávislým profesionálním divadlům a umělcům ‘bez střechy nad hlavou’, kteří přesto vytrvale tvoří a přispívají ke kulturnímu dění v jihomoravské metropoli, […] a zároveň je vyjádřením sportovní solidarity s těmi, kteří s nadšením a minimálními prostředky tvoří nevšední podívanou“. I když se tedy citovaný slogan nepochybně jevil na první pohled jako hyperbola, ve skutečnosti – jak lze snadno zjistit letmým pohledem do webové sekce Účastníci i do hlediště – se jedná o prozaický popis daného stavu: Kulturní centrum Stadion je kulturním centrem Brna – alespoň pro určitý okruh lidí (který se ovšem v souladu s plánem jeho managementu a dramaturgie patřičně rozšiřuje). Pro jaký okruh? Na straně diváků jej tvoří zájemci o divadlo, kterým nestačí či nevyhovuje nabídka brněnského Národního divadla, Městského divadla Brno, Husy na provázku či HaDivadla (abychom jmenovali alespoň hlavní a největší z profesionálních brněnských scén zaměřujících se primárně na dospělého diváka), na straně tvůrců pak stojí hned 17 výše zmíněných Účastníků – subjektů profesionálních i amatérských, které společně pokryjí svými produkcemi většinu dní v měsíci. Pro úplnost dodejme, že majitel (resp. pronajímatel), iniciátor, zakladatel a šéf celého podniku Tomáš Kadlec spolu se svým ‘uměleckým protipólem’, dramaturgyní Stadecu Hanou Mikoláškovou, zde konají i pohostinská divadelní vystoupení umělců odjinud, dále koncerty a výstavy, plánují přednáškové cykly věnované různým druhům umění, umělecké kurzy, workshopy i příměstské tábory; coby režisérka pak Hana Mikolášková připravuje i vlastní inscenace pod hlavičkou Stadion, o. s. (naposledy evropská premiéra nejnovější divadelní hry Cormaca McCarthyho Expres na západ v lednu 2011). A protože se jim proklamovaný cíl „zaplnit díru na kulturním trhu“ zatím uskutečňovat daří, je třeba konstatovat nový brněnský kulturní fenomén.
„Divadlo pro normální lidi“: to je zase slogan mladého (ačkoli již 7 let existujícího), akčního a dynamického divadla, přesněji řečeno divadelního souboru s podivným názvem Buranteatr, který Brňané familiárně krátí na Burani. Proč Buranteatr? Chce snad Buranteatr naznačit, že je divadlem pro burany, a tím anarchisticky urážet ‘normální lidi’, tedy svého diváka, jak hlásá ve svém sloganu?
Původ názvu je jiný, i když s jeho provokativní dvojznačností soubor počítá, stejně jako s jejím prostřednictvím probuzenou touhou zjistit, co se za ním skrývá doopravdy; a to jak pokud jde o název, tak o samotný soubor a jeho tvorbu. O názvu se můžeme na webových stránkách buranteatr.cz dozvědět, že není odvozen od „vidláka a křupana, jak se obecně myslí, ale od názvu silného stepního větru vanoucího si bez ohledu na okolí“ neboli „je to vítr, který má profouknout Brno,“ jak dodává šéf souboru Michal Zetel a zdůrazňuje tak vůli zainteresovaných dělat si věci po svém, ať si kdokoli říká cokoli. Na adresu druhého možného etymologického výkladu pak uvádí: „Koneckonců naše divadlo bylo vždy ‘buranské’ – syrové, přímočaré, neotesané, neuhlazené.“ Soubor vytvořil dosud 23 inscenací (z toho 19 pod hlavičkou Buranteatr – viz vysvětlení níže), z nichž je v současné době na repertoáru deset, a do konce sezony přibudou další dvě. Navštívit je není leckdy snadné, paradoxně zejména pro studenty uměleckých škol, rozhodnou‑li se spoléhat na poslední zbylá místa v hledišti za symbolické vstupné. Burani totiž mívají plno; a hned dodejme, že pohled do publika odhaluje věkovou pestrost, byť mládí převažuje. Je to generační divadlo, ale nikoli divadlo jen pro vlastní generaci – zjevně oslovuje ‘normální lidi’ v celé jejich rozmanitosti. Svědčí o tom i letošní nominace na Ceny Alfréda Radoka, kde se Buranteatr umístil v kategorii Divadlo roku hned za polovinou první desítky.
Stadion vznikl v září 2010, Buranteatr v září 2003. Co mají společného? Typicky divadelní ‘tady a teď’: jejich cesty se protnuly na Kounicově 22, v objektu funkcionalistické památky, kde sídlilo posledních patnáct let G‑studio Petra Gazdíka – nahrávací společnost a malá soudobá hudební scéna, tehdy stagnující. Sokol Brno, majitel prostoru věrný svým stanovám podporovat nejen tělovýchovnou, ale i kulturní činnost brněnské mládeže, se proto rozhodl navrhnout Buranteatru jeho pronájem; poté, co brněnské zpravodajství přineslo informaci o ztrátě dosavadního působiště, která pozoruhodný mladý soubor postihla. V té době již Tomáš Kadlec s Buranteatrem produkčně spolupracoval, a protože bylo zřejmé, že Buranteatr nechce a vzhledem ke svým principům ani nemůže chtít ovládnout celý časoprostor budovy sám, vytvořil Kadlec originální koncept jakési specifické stagiony: pozval sem zmíněný zástup brněnských divadel, kterým poskytl stálý prostor pro hraní i zkoušení, včetně produkčního zázemí občanského sdružení Stadion, a zprovoznil nezbytný elektronický rezervační systém. Především však společně s Burany provedl rekonstrukci prostoru (plán na zdejší obnovu legendárního Růžičkova Divadla v 7 a půl se navzdory jednáním nezdařil) a jejich společným úsilím vznikl – v těsném sousedství klíčové restaurace sportovních fanoušků Kometa Brno – variabilní divadelní sál o kapacitě 50 až 70 míst s potřebným zázemím, přilehlý bar funkcionalistického espritu s názvem Šalingrad a vlastní pobočnou dramaturgií (mimochodem první stálý přilehlý bar za dobu celé historie Buranteatru), dále šatna a foyer. Zatímco se Kadlecova poměrně utopická vize realizuje, vylaďují se normy a pravidla této realizace, což s sebou při uvedeném množství subjektů – jejichž postavení v rámci celku není a ani nemůže být rovnoprávné – nese provozní obtíže, které vzájemným vztahům všech zainteresovaných stejně jako geniu loci neprospívají. Nadšení, ale především snad přesvědčení o smysluplnosti věci překlenuje ovšem překážky i dělá zázraky, například když se při hostování pražské La Putyky podařilo k překvapení samotných provozovatelů nafouknout běžnou kapacitu hlediště na 450 míst k sezení; ozkoušeno je už i 600 míst ke stání při koncertu, přičemž maximum je údajně 800.
Tomáš Kadlec je vynikající manažer, který se s klidem profesionálního hráče pokeru vrhá do riskantních činů s přesvědčením, že se podaří. Není se čemu divit – Kadlec je skutečně bývalým profesionálním hráčem pokeru. Jeho divadelní dráha začala, když se v jistém okamžiku před dvěma lety rozhodl před turnajem v Las Vegas upřednostnit hraní divadla na Baťově kanálu s Matějem T. Růžičkou; Růžička jej ‘propojil’ s Buranteatrem, kde pohostinsky režíroval, a Kadlec tak nalezl divadlo svého srdce, jehož složitou existenci se rozhodl usnadnit. Vložil tedy do projektu Stadion všechen svůj majetek. „Neberu to jako dar, ale jako investici,“ říká. A dodává: „A taky nechci nikdy přestat opakovat: Já jsem to říkal – jde to!!“ Kadlecova idea je geniálně jednoduchá: Zařídit vše tak, aby komerční akce dotovaly ty nezávislé, přičemž v situaci stále rostoucího zájmu o pohostinskou spolupráci se Stadionem a ve snaze udržet jeho úroveň se řídí základní premisou: „Můžeš u nás hrát, přineseš‑li myšlenku, nebo peníze.“ Pro domácí soubory platí výše zmíněný komfort – s tím, že nevyhovuje‑li například danému subjektu noční zkoušení, když jiný termín v tomto okamžiku není, pak tedy není zkoušení žádné. Pro některé soubory se tento přístup ukazuje jako motivující (ostatně realizace všech složek – od umělecké v jednotlivých souborech po finanční v celém Stadionu – je oproti předpokladům lepší), pro některé je však smrtelný, protože funguje jako katalyzátor: urychluje nezdravé procesy (viz zánik vlastního Kadlecova Absolutního divadla, které by se podle jeho slov ještě tři roky potácelo na hranici existence, zatímco na Stadionu se během tří náročných měsíců ukázalo, že jeho existence ve stávající podobě nemá smysl). Současnou situaci si Tomáš Kadlec pochvaluje: „Funguje to. Lépe a lépe. Lidi nám věří, naše příjmy pokrývají pohledávky.“ Na adresu dotací ze strany města, kraje, státu apod. pak dodává: „Vždy se honosíme tím, že je nepotřebujeme. Ano, nepotřebujeme. Ale kdyby byly, bylo by více peněz na výplatu hercům, na klimatizaci, na lepší topení… Ostatně si myslím, že nás město podpoří, protože jsme mu vytrhli trn z paty; nikdo nebude protestovat, proč jsme dostali peníze zrovna my, protože všichni, kteří by mohli protestovat, jsou u nás.“
Setkáním Tomáše Kadlece a Buranteatru vzniklo fenomenální partnerství, díky kterému vznikl Stadion. První přinesl manažerský talent, finanční zajištění, vizi a neohroženost, druhý umělecký talent, diváckou základnu, vizi a neohroženost. Důležitým rysem jejich vztahu vypovídajícím o vzájemné důvěře, která je pro obě strany tak důležitá a neodmyslitelně spjatá s jakoukoli konstruktivní prací a tvorbou, je skutečnost, že mezi sebou uzavírají dohody pouze ‘na dobré slovo’. „Nikdo si je nedovolí porušit,“ shodují se Kadlec se Zetelem, „tohle je dáno.“ Zřejmě není třeba dodávat, že se členové Buranteatru podíleli na rekonstrukci a současné podobě Stadionu doslova vlastníma rukama; dodejme však, že to pro ně nebylo nic nového – vlastníma rukama si už vybudovali dvě divadla. A pak o ně přišli.
[…]
