Podle nejnovějších výzkumů je v Japonsku doloženo kolem tří tisíc textů‑libret ke středověkým hrám sarugaku (později nó). „Z tohto počtu sa v repertoári […] objavujú hry z ustáleného komplexu len zhruba 240 hier ‘vnútorneho okruhu’ (genko‑kjoku‚ ‘v súčasnosti hrané hry’).“[1] Do tohoto „vnitřního okruhu“ patří i pět her, v nichž autoři ztvárnili úryvky několika legend kolujících přibližně od 10. století o básnířce Ono no Komači.[2]
Původní legenda, jak ji znal Zeami Motokijo (?1363–?1443), autor hry Komači papouškuje (Ómu Komači), vypráví o zvědavosti dvorních dam, které se zabývají a baví poezií, pravděpodobně také pořizují opisy veršů proslulých básníků, a při té příležitosti vzpomínají na básnířku Ono no Komači. Časově patří tato legenda někam před polovinu 10. století, kdy se objevovaly zvěsti, že básnířka je dosud naživu, že skončila jako žebračka a žije nuzně v jakési chýši poblíž kláštera Sekidera v kraji Ómi (poblíž jezera Biwa nedaleko od Kjóta). Údajně je jí už sto let, avšak stále ještě píše básně. Dvorní dámy napadne, že by bylo dobré vyslat na to místo posla, aby zvěděl, co je na kolujících řečech pravdy. Paní Komači měla být doručena báseň vyžadující odpověď rovněž formou básně (obojí pětiverší tanka), podle níž se poté v Paláci[3] pozná, zda je básnířčina tvorba stále vynikající, nebo zda chátrá jako její tělo. Pro středověkého dramatika[4] nebylo z několika důvodů možné uvést na strohou scénu divadla nó početnější skupinu upovídaných dvorních dam. Před začátkem každého představení nó obsadí zadní část jeviště (čelem k divákům) tři až čtyři hudebníci a pravou část (bokem k divákům) čtyři až deset členů sboru, takže místa není nazbyt a větší počet postav by zabíral prostor pro taneční a krokové variace protagonistů. Především ale je tu kánon tohoto žánru, který ukládá, že text recituje a zpívá jen omezený počet osob – hlavní postava šite (vystupuje v masce), protihráč waki (někdy s doprovodem waki cure), vedlejší postava cure a dětská postava (kogata). Vstupuje‑li do děje větší počet osob, symbolizuje jejich přítomnost skupinka několika dalších herců (tačišú), kteří zpívají svůj part většinou společně. Repliky v dialogu mají předepsanou zpěvnou intonaci, nepřekrývají se, herci si neskáčou do řeči, a ani vzájemné překřikování či dohadování více osob k žánru nó nepatří. V nedávno vydané obsáhlé publikaci o divadle nó k tomu I. Rumánek říká: „Dôležitou charakteristikou nó je, že ide o ongakugeki – hudobné divadlo. Hudobná stránka v nej zohráva dôležitú súčasť predstavenia a zdá sa, že pôvodne bola hudobne zaujímavejšia než dnes.“[5] I dnešní představení působí velebně v souladu s estetickým principem júgen (‘tajuplnost’), který vykrystalizoval v japonské poetice právě v souvislosti s touto jevištní formou jako základní nárok na provedení a vyznění textových předloh jókjoku. Nepřekvapí nás proto, že autor (zpěvo)hry Komači papouškuje, maje na paměti minimalistické pojetí inscenace, vyloučil z příběhu upovídané dvorní dámy a vytvořil jiného ‘strůjce zápletky’. Je jím na výsost důležitá osobnost, sám ‘ex‑císař’, který sice není jednou z herecky ztvárněných postav, ale jeho úloha má pro hru zásadní význam.
[…]
[1] Rumánek 2010: 15.
[2] Činná kolem poloviny 9. století. Hry Komači od kláštera Sekidera (Disk 20, červen 2007: 119–134) a Komači papouškuje (v tomto čísle) vycházejí z legendy o údajné dlouhověkosti básnířky, o jejím básnickém umění a o „Cestě japonské poezie“, hry Stúpa a paní Komači (Disk 9, září 2004: 100–117) a Cesty za paní Komači (Disk 15, březen 2006: 95–109) vycházejí z legendy o usmíření ducha básnířčina zhrzeného nápadníka a jejich libreta byla napsána v duchu tzv. kamakurského buddhismu. Děj páté hry ze skupiny, tzv. Komačimono (Komači smývá tuš), se odehrává v době, kdy se mladá básnířka účastní básnické soutěže v „nadoblačném“ císařském paláci (překlad vyjde v některém z dalších čísel Disku).
[3] Název „Nadoblačné sídlo“ byl v době básnířky Ono no Komači již zažitým eufemismem pro císařský palác.
[4] Hra mohla vzniknout počátkem 15. století.
[5] Rumánek 2010: 212.
