(úryvek)
Víme, že se obyčejný (neškolený) promlouvající lidský hlas projevuje na škále od šepotu ke řvaní a že každá varianta mluvního aktu na této škále je v procesu vzájemného sdělování příznaková (na úrovni funkce, tvaru, obsahu, významu, důležitosti i přijetí sdělení). Mezi šepotem a řvaním je mnoho rozrůzněných artikulovaných projevů, jimž síla, barva, ladění a tón hlasu umožňují osobité vyznění. Toto vše si při čtení snažíme představit, v mluveném projevu oživit a při poslechu užít.
Příměr ‘hlas jako zvon’ použitý v názvu této stati nám bez dalšího prozradí jen to, že někdo má silný, zvučný hlas a že se patrně nejedná o hlas zvířecí ani ptačí, nýbrž o hlas lidský. Mnohem víc prostoru dostane při vyslechnutí tohoto příměru představivost člověka, který zná symboliku zvonu.[1] A ve chvíli, kdy ke zvonu přirovná ‘hlas’, přiřkne tím hlasu potenciál zvonu naplnit prostor a s kovovou silou „oznamovat pravdu, hlásat vesmírnou harmonii, zvěstovat dobré zprávy atd.“[2] Síla hlasu umocňuje zvěst, již hlas přináší, ať dobrou či zlou. Básníci dovedou tu sílu ‘vepsat’ do veršů.
Slyš
zazněl zvon
slyš
duní neobyčejný zvon
poslouchám, ano
vykročím
V tajemné báni nebe
zvuk zvonu rozléhá se
takový neznají ani kohouti ani pětice
dřevo, oheň, zem, kov, voda
Vykročím za oním snem
Kéž nemusím zvonu naslouchat s chvěním
až vykročím […]
(Mijoši Tacudži.[3] Zazněl zvon, 1943: 222)
Hlas zvonu je v tomto úryvku z Mijošiho básně voláním z neznáma i výzvou k cestě do neznáma. V závěru se hlas zvonu stává posledním pojítkem mezi někým odcházejícím a někým zůstávajícím a je řečeno, že jde o poslední rozloučení, odchod bez návratu. V čtenářově nitru má doznívání pomyslného zvonu melancholický nádech. Zde však nepůjde tolik o obsah Mijošiho sdělení ani o formální stránku jeho básnického jazyka. Půjde o zjišťování možností jazyka svědčit o světě a způsobech lidského bytí, žití a poznávání, o to, jak jsou zprávy o těchto způsobech zašifrovány v lidském vyjadřování se, především v mluvení.[4] Zcela konkrétně půjde o zjišťování, co nám jazyk jako médium vyjadřujících se a odpovídajících subjektů prozrazuje o hlasu i řeči, případně zda nás naše zjištění mohou posunout k novému pojetí fenoménu ‘mluva’.
[…]
„Hlas je zřejmě nejpodivuhodnější lidský orgán. Možná i smysl. Nejsoucí do okamžiku než vznikne,“ říká I. Vyskočil[5] a trochu si protiřečí. Pokud by hlas byl lidským orgánem, byl by vždy ‘vzniklý’, a tudíž jsoucí. Ve skutečnosti díky funkcím příslušných lidských orgánů vzniká jako fyzikální jev. Z hlediska smyslového vnímání je hlas podobný pohledu (v doméně zraku) nebo doteku (v doméně hmatu), jež se však s hlasem nemohou srovnávat co do energie vydané na jeho vznik. Vladimír Holan ve dvou různých básních vyjadřuje touhu „políbit“ a „vidět“ lidský hlas.[6] Básnický subjekt si žádá dotknout se nehmatatelného, vidět neviditelné, spatřit podobu (přiznávajícího se) lidského hlasu. Podoba hlasu však zůstává zraku utajená stejně, jako je neviditelná podoba pohledu, doteku, ducha (v doméně čichu), vkusu (v doméně chuti), nálady (v doméně sluchu) – nebo hlasu (v doméně?).
Jestliže je pohled projevem zraku a dotek projevem hmatu, klademe si otázku, který smysl se projevuje hlasem? Irena Vaňková říká s odkazem na báseň Františka Hrubína:[7] „Lidské smysly jsou v něm [rozuměj v Hrubínově textu, Z. Š.] pojaty jako ‘dary’ – včetně řeči. I řeč je tu ke smyslům připojena jako smysl sui generis.“[8] Také je známo, že stejně jako ‘patero smyslů’ má i ‘řeč’ v mozku svá centra. Jenomže slovo ‘řeč’ užíváme s odkazem na aktuální artikulovaný hlasový projev, který sice může být nahrán na všechny možné ‘nosiče’, ale po zmlknutí mluvčího končí jeho životnost spojená s živým hlasem živého člověka tady a teď. Pomyslně a dočasně může přežít jen dozníváním hlasu i poselství v nitru příjemce. Jakmile dívající se zavře oči, skončí životnost pohledu. Jakmile dotýkající se stáhne ruku, končí životnost doteku. Řeč, nerozlučně spjatá s hlasem, má tedy podobný charakter jako projevy ‘zraku’ a ‘hmatu’, a logicky tak sama nemůže být názvem ‘smyslu’ odkazujícím k dalšímu článku soustavy smyslového vnímání. Všichni víme, že slepý člověk má hlavní orientační oporu v hmatu, že člověk, který ztratil čich, většinou ztrácí i chuť a člověk hluchý bývá i němý, tedy nemluvící. Hluchoněmý stejně jako člověk bez čichu a chuti má poruchu dvou smyslů, neslyší ani nemluví – snad nás i toto opravňuje pojmenovat smysl, jehož projevem jsou hlas i řeč, novotvarem mluv. (Mimochodem, v situaci, kdy vůbec není jasné, zda se pojetí a označení ‘mluvu’ ujme, zda se s ním prostřednictvím svých uživatelů čeština sžije, musíme konstatovat, že začátkem 21. století ohlásili vědci objev dalšího smyslu, nazývaného ‘číselný’. Slyšme: „Podobně jako zvířata jsou i lidé nositeli poměrně nově objeveného ‘číselného smyslu’. Jeho výzkum kromě jiného dokládá, že některé rozměry například matematického myšlení jsou na systému řeči a jazyka nezávislé.“[9]
Mluv, zdá se, je z hlediska lidské zkušenosti zřetelnějším, věrohodnějším ‘šestým smyslem’ než tajemno, které bývá tímto výrazem označováno a které bychom si spíš mohli spojit s doménou čichu, k němuž patří nejasné příznaky, stopy, tušení, předtuchy a podobné. Pokud přiznáme mluvu pozici šestého smyslu a pokud se zřetelem na shora zmíněné poruchy smyslového vnímání budeme předpokládat, že toto vnímání není chaotické, že podléhá vnitřnímu řádu, dostaneme se k šestidílné soustavě:
zrak hmat čich chuť sluch mluv,
již lze, v tomto pořadí, chápat jako základní paradigma lidského modu vivendi. „Už dávno je jasné, že člověk nevnímá pomocí toho či onoho smyslu zvlášť, ale najednou všemi smysly, i když nemají na vnímání toho či onoho a tam či onde nebo tady či onehdy – tj. na vnímání v té či oné situaci – vždy stejný podíl.“[10] Zmíněné poruchy smyslového vnímání ukazují na funkční provázanost dvojic smyslů – zrak/hmat (zastupování zraku hmatem, dominance hmatu), čich/chuť (funkční/dysfunkční propojení), sluch/mluv (funkční/dysfunkční propojení). O funkční blízkosti uvedených dvojic svědčí i výrazy ‘zachytit pohledem’, ‘opájet se vůní’, ‘poznat po hlasu’. Jiné výrazy naznačují uvnitř komplexu smyslového vnímání další možnosti aktuální spoluúčastí smyslů: ‘jasná řeč’ (zrak/mluv), ‘dolehnout k uším’ (hmat/sluch),[11] ‘přičichnout k sladkému nicnedělání’ (čich/chuť). Označíme‑li jednotlivé smysly písmeny A, B, C, D, E, F, pak jsme uvedenými výrazy ilustrovali struktury [AB, CD, EF] a [AF, BE, CD]. Nejen čeština, všechny jazyky nabízejí bezpočet příkladů ilustrujících způsob, jak/že člověk žije smyslovým vnímáním. Normálního člověka přitom bezpočet jednotlivostí vnějšího i vnitřního světa nabízejících se alespoň k povšimnutí nezahltí. Dokáže si vybrat, něco přehlédnout, nad něčím přimhouřit oko, kolem jiného přejít bez povšimnutí a na něco jiného se soustředit. „K čemu by nám bylo vědomí, kdybychom neuměli zaměřit pozornost? Svět by se změnil v tříšť. Do vědomí by trvale vstupovalo nepřehledné množství informací, nedokázali bychom například odloučit momentálně podstatné od nepodstatných, což může stát život,“ říká neurolog František Koukolík.[12] Na rozdíl od neurologa, lingvista k mozku a dalším orgánům lidského těla přímý přístup nemá. Na odkazy k jejich fungování a zvláštnostem však při práci s jazykem naráží na každém kroku. Nejčastěji jsou to psychosomatické frazémy. V češtině například nad něčím ‘ohrnuji nos’ a člověka, který nafoukaně ohrnuje nos nade mnou, ‘mám plné zuby’, v japonštině mně takový člověk nepůjde ‘na nervy’, ale ‘(přilepí se mi) na nos’ (bude mi smrdět), takže ho – v češtině – nebudu ‘moci ani cítit’. Jednotlivé smysly mají svá sídla v orgánech lidského těla, mluv, samozřejmě, v mluvidlech, ale i na méně očekávaných místech: ‘odříká to zpaměti’, ‘byla to slova upřímná, ze srdce’, ‘co říkal, tryskalo z hloubi duše’ apod.[13] Moje slova se mohou dotknout něčích citů, někdo je nemůže vydýchat, jiný skousnout. Vidíme, že jednotlivé smysly mají své opory v celém mentálním prostoru a že působí prostřednictvím smyslových orgánů jak na rozhraní člověka a vnějšího světa, tak i směrem do nitra, kde má každý něco na srdci, něco cítí pod kůží, něco dalšího nemohl tušit, nebo v kombinaci hmatu a chuti pocítil slast, v doméně sluchu zůstal ve střehu a v doméně mluvu osvědčil svůj vtip. Paradigma smyslového vnímání (a smysluplného vyjadřování) bude pak na principu vnější/vnitřní vypadat následovně:
|
zrak |
hmat |
čich |
chuť |
sluch |
mluv |
|
pozornost |
cit |
tucha |
slast |
střeh |
vnitřní hlas |
Bohužel, sám termín ‘smyslové vnímání’ vede k omezenému chápání komplexní funkce ‘lidské smysly’, někdy se dokonce zdá, že je brán jako odkaz k něčemu ‘primitivnímu’ nebo přímo ‘nízkému’. Přitom jde o základ, na němž stavíme a kultivujeme všechen náš vnější i vnitřní svět. Především je zavádějící sám název ‘vnímání’ implikující jednosměrnou aktivitu ‘zvenčí dovnitř’. V souvislosti s argumentací, že ‘hlas’ není smysl, nýbrž projev mluvu, zmínili jsme se i o projevech dalších smyslů – pohled, dotek atd. Pouze u vědomí dvousměrnosti smyslového vnímání (příjem/výdej) jsme schopni obhájit definici mluvu jako šestého smyslu.[14] Jeho těžiště v projevu je protiváhou těžiště zraku v příjmu. Přesto je možné probodnout někoho pohledem a jiného umlčet hlasem.
[…]
[1] Mark O’Connel a Raje Airey o symbolice zvonu: „ZVON. Hlas, který oznamuje pravdu, zejména v buddhistické, hinduistické, islámské a křesťanské tradici. V Číně symbol poslušnosti a vesmírné harmonie. […] Označuje plynutí času, zvěstuje dobré zprávy, varuje před nebezpečím a oznamuje smrt“ (Znaky a symboly).
[2] Ibid.
[3] Mijoši Tacudži (1900–1964), japonský básník, rodák z Ósaky, absolvent Tokijské univerzity. Spoluzakladatel předválečného časopisu Šiki (Čtvero ročních dob), jehož editoři i přispěvatelé se hlásili k programu „harmonie citu a rozumu“.
[4] Takové zprávy jsou zajisté zašifrovány i v lidském zpívání, to však ponecháváme stranou s odkazem na poznatek, že „mozková centra pro řeč a zpěv jsou sice lokalizována v sousedství, ale přesto rozdílně, samostatně“, i když „z hlediska fyziologické akustiky má hlas při řeči i zpěvu shodné základní znaky […]“. Viz Slavíková, Marie. „Mluvní a zpěvní funkce hlasu – jednota a protiklad“, in Hlas, mluva, řeč: 43, 44.
[5] Vyskočil, I. „Nejpodivuhodnější lidský orgán“, in (kol.) Hlas, mluva, řeč: 7.
[6] Vaňková 2007: 176, 182.
[7] Když narodí se maličký, dar vidění má pod víčky, dar slyšení má v něžném oušku, dar doteku má v prstíčcích, dar chuti pozná v prvním doušku, dar vůně v jarních kytičkách. Maminko, ty k těm darům vkrátku dar řeči přidáš nemluvňátku. In Vaňková 2007: 225.
[8] Ibid.
[9] Koukolík 2005: 142.
[10] Vostrý 2012.
[11] Jak dobře známe, my starší, propojení hlasu a doteku v první sloce Vrchlického vánoční básně: „Hlas zvonů táhne nad závějí / kdes v dálce tiše zaniká / dnes všecky struny v srdci znějí / neb mladost se jich dotýká.
[12] Koukolík 2005: 143.
[13] Podívejme se, jak mnoho anglických slov potřeboval lexikograf vytvářející heslo kuči (‘ústa’) v japonsko‑anglickém slovníku k výkladu frazému: „Ústa jsou u kořene tvého neštěstí“ neboli „moc mluvíš“: „You look back at every mess you’ve got in and you’ll find that your tongue started it“. In: Masuda, K. Kenkyusha’s New Japanese‑English Dictionary, French & European Pubns 2003: 966.
[14] Připomeňme na tomto místě pro nás podstatnou část shora citovaného vyjádření C. Hagège: „Veškerým původním smyslem je jako jediná forma komunikace obdařen pouze mluvený styl“ (zvýraznila Z. Š.).
