(úryvek)
„Tohle všechno, co tady vidíte, to je vlastně jenom jako. Proč bychom měli složitě chytat lidi, kterým se nelíbí naše lidově demokratické zřízení, někde v Německu nebo v Rakousku. Tak jsme si postavili falešnou hranici a lidi za náma choděj sami […] No řekněte, není to dobrý nápad?“(říká fiktivní americký major/reálně důstojník StB ve filmu Swingtime)
„Akce Kameny byla podle mne nejzrůdnější věc, kterou si bolševik vymyslel…“ (A. Rázek, vyšetřovatel ÚDVZK [1])
Režimy všeho druhu využívají lidské schopnosti vytvářet vlastním chováním a jednáním iluzi něčeho, co jako skutečnost vypadá (ba i ‘tváří se’), ale skutečností to není. Režimy všeho druhu, přesněji řečeno lidé tyto režimy reprezentující, vesměs využívají elementů scéničnosti či dokonce divadelnosti proto, aby někoho podvedly (tedy obvykle i v kontextu dosti dramatickém). Oním ‘někým’ jsou v konečném důsledku občané. Není divu – mezi hybateli režimů všeho druhu nalezneme hojně deprivantů, kteří se neštítí využít oné přirozené lidské schopnosti ‘inscenovat’ a současně stejně přirozené neschopnosti člověka/lidí tyto inscenované fikce či polofikce plně prohlédnout a identifikovat je jako simulakra, klamy, podvody, divadýlka a tak podobně. Takové využití schopnosti tvořit fikci je tedy velmi často v rozporu s dobrými mravy. Jeho cílem je (víc než často) něco utajit, k čemuž se používají dvě základní cesty; zde jsou jejich krajní podoby:
– něco skrýt, tedy utajit (např. nelegální konto nějaké strany), a tím vytvořit iluzi, že tato strana má jen legální konta (a tedy je i vzorem strany společensky zodpovědné a fungující na etických principech);
– naopak ukázat lidem jako existující něco, co ve skutečnosti neexistuje, a vytvořit tak iluzi, která zakryje to, co nemá být vidět.[2] A právě k tomuto druhému případu se vztahuje ona naše evolučně kódovaná neschopnost spolehlivě prokouknout, že něco je jen ‘jako‑by’ (Koukolík 1999: 75; Valenta 2008: 121).
Používáme‑li výše plurál ‘režimy’, pak tím skutečně myslíme i režimy, které se označují jako demokratické. Vytváření ‘divadýlek’ je nadrežimní záležitost, i když formy těchto iluzí konkrétní typ režimu přece jen ohraničuje. Již vlivný americký intelektuál, sociolingvista N. Chomsky,[3] nás opakovaně upozorňoval na „vytváření obrazu skutečnosti“ s využitím médií spjatých s mocí (Chomsky 2004). Ano, technické prostředky zvyšují potenciál politiků a novinářů dezinformovat, manipulovat, klamat atd.
V současnosti nás zase stránky http://www.leadingtowar.com upozorňují na to, jak byla Američanům administrativou G. Bushe jr. servírována iluze nutnosti vést válku proti Iráku. Na stránkách se přímo hovoří o kontrastu „mythic reality“ a „actual reality“ a najdeme tu tvrzení:
„Vláda konstruovala smyšlené historky o teroristickém nebezpečí, aby stimulovala strach občanů z ohrožení; Bushova vláda pomocí velmi pečlivě volených slov systematicky manipulovala s fakty, vytvářela pocit strachu a zmatku a zjednodušovala problémy v souladu se svou agendou. Vytvářela falešné souvislosti, když na otázky novinářů odpovídala vágním a zavádějícím způsobem; Bushova vláda dávala najevo, že si je absolutně jista správností informací, které o Iráku zveřejňuje. Sama sebe prezentovala jako autoritu, jejíž výroky jsou mimo veškerou pochybnost. Většina informací se ovšem v tajných službách zuřivě diskutovala a nakonec se ukázaly jako nepravdivé; Bushova vláda používala verbální triky, aby dezinterpretovala fakta. Posluchače vedla ke špatnému dojmu a nesprávným závěrům; používání nadsázky a zevšeobecňování zjednodušovalo komplexní realitu.“[4]
Ostatně i u nás bylo možné zhlédnout film režiséra Levinsona Wag the Dog (Vrtěti psem), v němž se americký prezident před volbami snaží zakrýt svůj sexuální skandál fiktivní válkou s Albánií. Tu pomůže mediálně zpracovat hollywoodský producent (již jen tato nejjednodušší úroveň symboliky filmu je dostatečně výmluvná).
Totalitní režimy si ‘mohou dovolit’ často mnohem přímočařejší či též primitivnější scénické eskapády. Vídáme je i dnes, např. v televizních šotech ukazujících severokorejské zpravodajství. Jeho obsah i forma mohou vyloudit na našich tvářích smutný úsměv pamětníků…
Velkými inscenacemi minulého režimu byly některé politické procesy 50. let 20. století. Snad se neprohřešíme, když tu slovo ‘inscenace’ skutečně použijeme. Režim se zbavoval svých protivníků či alespoň lidí nedostatečně loajálních (ale za oběť represí padli i lidé, kteří vůči režimu prakticky nevystupovali). A tato reálná ‘očista’ společnosti byla – samozřejmě – náležitě propagandisticky a edukačně využita. A zvláště v případech procesů s osobnostmi společensky významnými organizována jako zvrhlé teatrum pro celý národ.
Nemůže se nám nevybavit proces se skupinou, v níž byla Milada Horáková. Ten sice není naším hlavním tématem, ale chceme mu věnovat alespoň dílčí pozornost.
[…]
[1] Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Zdroj: http://www.radio.cz/cz/clanek/37026.
[2] Podrobněji ke scénovaným formám zakrývání skutečnosti viz Valenta 2009a; 2009b.
[3] Profesor slavného Massachusettského technologického institutu.
[4] Obsah stránek přeložil P. Valenta.
