Aktuální téma: prostor!

[…]Vracím-li se na počátek svého uvažování o prostoru v hudebnědramatickém díle, činím tak proto, že je právě toto uvažování pro mne stále aktuálnější, dalo by se říci, že bylo a je hlavním tématem mé tvůrčí práce. Všechno začalo první návštěvou klasického operního představení v Plzni, kdy jsem jako student operního zpěvu pozoroval scénickou podobu díla, která v mé bujné představivosti vyvolávala velký rozpor. Problematika klasického a moderního inscenování opery zdaleka neřešila problém, který jsem v té době tak silně pociťoval a ještě neuměl pojmenovat. Vnitřní vizualizace hudby mě stále silněji přitahovala, až nakonec předstihla mou touhu stát se operním pěvcem a já jsem byl na druhý pokus přijatý do studia operní režie na pražské HAMU.
To, co mě fascinovalo a zároveň velice trápilo, bylo hledání cesty, která by spojila vnitřní svět mých představ s realitou operního divadla. Ten pocit bych přirovnal ke stavu před explozí, ve kterém není dovoleno explodovat. Byl jsem totiž vedený k tomu, že operní divadlo má svá daná pravidla, která by se neměla porušovat. Problém výuky operní režie a přístupu k ní jako k uměleckému oboru podle mého názoru pramení z možností výkladu hudební řeči, která je slovem často nepostihnutelná, ale i nekonečně otevřená. Jak řekl Peter Brook: „Hudebník má co dělat s matérií, která je mezní lidskou možností vyjádřit neviditelné.“ V operní režii se pohybujeme do velké míry v niterné až abstraktní rovině hudby, kterou se snažíme vizualizovat a zároveň dramatizovat. Neviditelné činíme viditelným. Z mé dosavadní zkušenosti jsem dospěl k závěru, že jakákoli stanovená pravidla inscenování opery jsou pouze limitujícím činitelem. Stejně tak rozlišování klasické a moderní režie.
Původ svého rozporného přístupu k inscenování hudebnědramatických děl jsem začal objevovat a pojmenovávat po velice silném zážitku při lekci improvizace v milánském Piccolo Teatro. Byl jsem v té době stipendistou na tamní škole, když při jedné lekci mě vyzvali k aktivní účasti na prostorové a pohybové improvizaci. Dodnes si vzpomínám na onen blok, který jsem cítil, když jsem měl předstoupit před početnou třídu již zkušených herců a měl jsem s nimi začít živě komunikovat prostřednictvím improvizace. Živě si pamatuji na ono rozhodnutí: „Dokážeš to teď, nebo nikdy.“ V mém nitru se cosi otřáslo a zcela otevřeně bez jakékoliv předešlé zkušenosti jsem se odevzdal improvizaci. Uvědomil jsem si, že šlo o komunikaci v prostoru a čase, kterou jsem vnímal tak intenzivně, jako nikdy předtím. Komunikace prostřednictvím hlasu a pohybu s plným vědomím prostoru a času byla řešením onoho rozporu, který jsem pociťoval v operních inscenacích: toto umění živé komunikace jsem v nich postrádal. Především pak vztah tvůrců a interpretů k prostoru a času. […] […] Fascinace prostorem mě vedla k založení občanského sdružení in spe. V náročném divadelním provozu jsem postrádal smysl pro exaktní kreativní práci, mnoho tvůrčích nápadů jsem nemohl realizovat kvůli nedostatku času (vzhledem k provozu divadla to zcela chápu) a také (a především) se mé úvahy o současném hudebním divadle začaly značně proměňovat. V rámci problematiky transmise hudebního díla do prostoru jsem se začal vážně zabývat tím, jak může hudebnědramatické dílo komunikovat s nedivadelním prostorem.
Domnívám se, že aktuální ‘netradiční’ prostor má velkou schopnost podněcovat společenství diváků ke společnému kontemplativnímu zážitku: svým způsobem toto společenství sjednocuje. Divák je vůči tomuto prostoru otevřenější: vzhledem k tomu, že tu neplatí konvence, na které je divák zvyklý z běžného divadelního prostoru, divák musí projevit daleko větší aktivitu, aby byl schopný se v prostoru orientovat. Jednoduše řečeno, divák je nucený se učit s novým prostorem komunikovat, protože ho nezná – a to i v případě (a možná dokonce tím spíš), když jde o prostor, který už zná z jiného kontextu. Čím tvořivěji je prostor využitý, o to je tato komunikace intenzivnější.
Je možné říct, že nedivadelní prostor je pro širší veřejnost svým způsobem atraktivnější: klasický operní dům si totiž tato veřejnost a priori spojuje s jistými představami, které se – ať už jsou negativní, či pozitivní – často rovnají přímo předsudkům. Proto je mou největší radostí setkávat se s lidmi, kteří operu vidí poprvé a pro které je velkým překvapením, že opera může být událostí s velkým potenciálem vnitřního prožitku, schopného nás vnitřně pohnout výš i dál. Při práci s prostorem jde koneckonců vždy o prostor lidského nitra: to, co je podstatou zážitku z uměleckého díla, jsou právě tato hnutí související se vzbuzenými emocemi, se kterými se musí člověk vyrovnávat. Prostorové řešení není proto pro mě totožné s divadelní dekorací zobrazující v proměnách vnější svět člověka, i když je tento obraz nedílnou součástí takového řešení. Jde mi na prvním místě o vnitřní svět člověka jako prostor, jehož vyjádření v hudebním divadle vyžaduje zcela nové přístupy. […]