Od techniky k imaginaci

Ti, co v dětství poslouchali rozhlasové pohádky, si možná vzpomenou na okamžik, kdy se pokusili odklopit zadní kryt přijímače, aby zahlédli malé mluvící postavičky. Jaké to bylo zklamání! Vnitřek přístroje (to důležité, co přenos umožňovalo, nikoliv dřevěná skříňka) byl do té doby neviditelný a když se viditelný stal, zaútočil na iluzi. Samo toto zjištění související s prvotním zklamáním však přece jen posluchače natrvalo o iluzi neobralo. Nahlédnutí dovnitř přijímače umožnilo uvědomit si, že to, co máme před sebou, je pouze prostředníkem dění. Rádio se stalo pouhým přístrojem a ustoupilo tak do pozadí ve prospěch samotné iluze. Pozdější sestrojení krystalky už představovalo, kromě příležitosti vyzkoušet si vlastní dovednost, také jasné vědomí jeho funkce. První zvuky přístroje – vloženého do sklenice, aby bylo slyšet hlasy a hudbu – představovalo možnost stát se účastníkem přenosu šířícího se éterem a zachycujícího jenom toho, kdo se ‘naladil’. Tento proces ve svém průběhu od prvotní fixace na rádio, které vytvářelo jakousi iluzi domácího loutkového divadla pro ucho (v jehož první fázi založené na proslulé jednotě místa a času, vytvářené domácím prostředím, se něco dělo současně tu i tam), přes zklamání, které přinesl pohled ‘dovnitř’, až po sestrojení první krystalky je příkladem vývoje od přístroje k médiu, od fixace k přenosu. Domnívám se, že takovým procesem proměny prochází nejenom počítač, ale každý přístroj, veškerá technika a technologie schopná medializace.
Ti, kteří se pohledem dovnitř rozhlasového přístroje nechali obrat o iluzi, možná si pod tlakem frustrace nakonec pořídili skutečné loutkové divadlo. V tomto kontextu dali přednost augustinovskému ukazování prostřednictvím věcí čili ostenzi před zprostředkováním, které jim mohlo připadat poněkud šalebné. Mezi klamem a iluzí je ovšem nutné rozlišovat. Uniknout před medializací neznamená vyhnout se odkazům nebo poukazům k něčemu jinému. Pořídit si loutkové divadlo samozřejmě ještě neznamená vytvářet iluzi, ale pouze vlastnit jistý prostředek, zatímco hrát loutkové divadlo divákům už znamená odkazovat nebo poukazovat k jiným světům, být prostředníkem vyvolání iluze. Bez ohledu na to, máme-li co dělat s věcí či její substitucí, jde o možnost našeho propojení s tím, co reálně nelze zcela pojmout. Ulpívání na prostředku, který se potenciálně může stát poukazem nebo prostředníkem, znamená obírat tento prostředek o možnost podílet se na vytváření iluze, případně mu bránit proměnit se v médium. Sama věc nebo znak ovšem nestačí. Bez úsilí o jejich rozkrytí, tedy bez přítomnosti motivu k porozumění nebo (spolu)prožívání, není možné rozpoznat, jak (a že vůbec) věc nebo znak poukazuje k něčemu dalšímu. Nedochází tak ke zprostředkování, ale k ulpívání (fixaci). […] […] Podobným procesem prošel a prochází i počítač. K jeho všeobecnému rozšíření jako média došlo začátkem 90. let, kdy Tim Berners Lee vytvořil globální hypertext a Mark Andreessen grafický prohlížeč, a to především proto, že počítač byl do jisté míry schopný nahradit všechna do té doby známá média. Globální síť a virtuální prostor již nelze redukovat na informační procesy. Už jenom vstup na www stránky představuje návštěvu. Také se mluví o domovských stránkách, a tak vztah k domu a domovu a postavení hosta nebo vetřelce nelze pominout.4 Webové stránky však nelze ztotožňovat s domovem v reálném smyslu. Jsou především jeho obrazem. Kolik rovin může obsahovat pouhá informace o domovských stránkách a jak ji lze redukovat, aby neobsahovala nic jiného než dům v ‘reálném’ smyslu? Vždy se bude rozvíjet nebo redukovat na základě obrazotvornosti adresáta. Jsem proto přesvědčený, že umělost sporu html a grafiky, nebo obecněji řečeno opakující se spor obrazu a textu se živí tendencí k sebe-inklinaci jako vlivu koncentrace na věc samu o sobě a v konečném důsledku na sebe – a to nikoli v rámci sebeobjevování. Jde o paralelu k umělecké rovině, na které převažují instalace a performance jako projev pouhého sebescénování.
Zdá se tedy, že řešení se přece jenom nabízí ve spojování a propojování, kdy jedna věc nebo složka poukazuje k druhé, kdy ona sama je spíše prostředníkem než jenom něčím ‘o sobě’. Pokud počítač představuje médium a jeho úkolem je zprostředkovat, pak jeho zjevnost zcela přirozeně ustupuje do pozadí ve prospěch něčeho jiného. Možná právě tím se lze vyhnout válce mezi obrazem a slovem. A přece se v současnosti u nových/interaktivních médií objevují dva poměrně frekventované pojmy transparence a reflexivita, které nás jakoby opět vracejí k původnímu sporu. „Válka mezi strukturalisty jako je Jakob Nielsen a počítačovými grafiky jako David Siegel je válkou mezi transparencí a reflexivitou,“ napsali Bolter a Gromalová ve své knize (2003: 73). V novém šatu se tak objevují staré argumenty vyvolávající staronové spory. Transparence a reflexivita nejsou sice nové, ale v současnosti u nových médií velice aktuální inovované pojmy.
Pod transparencí rozumíme schopnost uživatele orientovat se v aplikaci, prohlédnout, co aplikace nabízí, a rozpoznat způsob, jak s ní pracovat. Reflexe symbolizuje zrcadlení a je jakýmsi testem pro uživatele, protože odráží jeho schopnosti pracovat s aplikací. Zmiňovaní autoři ji používají také v souvislosti s prožíváním, tj. reflexe je pro ně odrazem vytvářejícím prostor pro zážitek. Slovo transparence je frekventovanější u strukturalistů ve spojení ‘vytvářet transparentní okno do světa informací’ a reflexivitu jako by si pro sebe vyhrazovali spíš počítačoví grafici. Bolter a Gromalová ale zdůrazňují, že v případě uživatele se obě tyto funkce mísí, zvlášť pokud jde o novou aplikaci: Naučit se ji používat, aktivovat okna a vybírat z nabídky, to vyžaduje určitý čas. Počítač v těchto okamžicích představuje spíše zrcadlo a v uživatelském vztahu převládá reflexe, tj. ověřování sebe sama.