„Maminko, tam je dětí, že to nemůžeme spočítat“ – tak přesně zněla slova pana doktora, když naší mamince sděloval tu radostnou událost. A pokračoval: „Dvě jsou to určitě, ale vypadá to na tři.“ Nejistota pana doktora, o kolikačetné těhotenství se jedná, souvisela s dobou, kdy tato slova pronášel. Jednalo se totiž o polovinu 70. let, kdy lékařská technika nebyla zdaleka na takové úrovni jako dnes. Jaké myšlenky se tehdy mamince honily v hlavě, lze si jen stěží představit. Troufáme si však říci, že rozhodně nebyly negativní, neboť se tato historka v naší rodině vypráví velmi často, a je nutné dodat, že i po více než třiceti letech vždy v přesně stejném znění. Nakonec jsme ‘jenom’ dvě – a spokojenost z ‘konečného výsledku’ je na všech stranách.
Při oznámení vícečetného těhotenství se některé maminky vyděsí, neboť si skutečnost, že se jim narodí dvě či více miminek najednou, nedokážou představit. Rozhodně s tím souvisejí i obavy, zda péči o sourozence narozené v jeden den (i tak se totiž dvojčatům odborně říká) lze zvládnout. Jak z vyprávění naší maminky víme, krušné chvilky prožívala jen v prvních měsících našeho života, kdy jsme na ni byly absolutně odkázané. Situace se ale po několika měsících výrazně změnila k lepšímu, když jsme si společně dokázaly vyplnit čas a již jsme nevyžadovaly permanentní pozornost rodičů. Vazby postupem času mezi námi sílily a jak víme, nezmizí až do konce života.
Jaké to je žít (a také jak se sebe‑scénovat), když existujete ve dvou kopiích? Znamená to, že je nám předurčeno prožít celý život bok po boku? Traduje se, že jakmile se jednomu z jednovaječných dvojčat cokoliv dobrého či špatného přihodí, druhé to – i na opačné straně zeměkoule – nějakým způsobem pocítí. Je tomu skutečně tak? Jak moc je tato telepatická závislost pravdivá? Jaký je život vedle vlastní kopie? Je absolutní podobnost k užitku, nebo spíše k zlosti? To je řada otázek, která je nám často kladena. Toto pojednání se pokusí na některé z nich nalézt odpověď. V této souvislosti je však třeba si nejprve připomenout několik základních informací z úst odborných.
Jednovaječná dvojčata jsou zázrak přírody – dva jedinci s naprosto stejnými geny. Jsou to sourozenci, kteří pocházejí z jednoho vajíčka a jedné spermie, mají tedy stoprocentní shodu ve všech genech. To znamená, že míru proměnlivosti lze u nich studovat nejlépe, jsou‑li od sebe oddělena a vyrůstají v jiném prostředí – zkoumány jsou znaky určené dědičně a vliv vnějšího prostředí.
Jednovaječná dvojčata tak tvoří výjimku z genetické různorodosti lidstva a představují vždy jediný geneticky totožný pár z celé lidské populace. Je tedy jasné, že některé dědičně podmíněné znaky se u nich vyskytují daleko častěji než u sourozenců či dvouvaječných dvojčat. Znaky, které se dědí přímo, se u jednovaječných dvojčat vyskytují souhlasně ve 100 %. To platí například o barvě očí, která je geneticky determinována, a tak mají jednovaječná dvojčata vždy stejnou barvu očí.
Mnoho rysů však není podmíněno pouze geneticky, ale také zevním prostředím. V těchto případech shoda sice není stoprocentní, ale je u jednovaječných dvojčat vyšší než u dvojvaječných nebo ostatních sourozenců. Příkladem tohoto tvrzení je tělesná hmotnost. I když geny v tomto případě určitě hrají významnou roli, faktory zevního prostředí – složení potravy, pohybová aktivita a jiné – tuto genetickou podmíněnost zřetelně modifikují. Proto jednovaječná dvojčata nikdy nemají zcela stejnou tělesnou hmotnost, i když jejich hmotnost může být do značné míry podobná (Youngson 2007).
Narodily jsme se 24. června 1975 rychle po sobě. Lékařská věda v tomto případě – minimálního časového rozdílu narození – uvádí pětiminutový interval. Pro lepší orientaci jsme značeny v lékařských dokumentech nejen křestním jménem, ale navíc prvorozená z nás „dvojče A“, druhorozená pak „dvojče B“, jak je to ostatně u dvojčat běžné. Zkrátka hezky podle pořadí abecedy. Žádné jiné sourozence nemáme. Od narození jsme byly stále spolu. Rodiče nás oblékali do stejných věcí a kupovali nám stejné hračky, ale nám to nikdy nevadilo. Samozřejmě dnes už si oblečení vybíráme samy a oblékáme se rozdílně, ale jelikož máme stejný vkus, tak se velmi často potkáme u stejného ramínka s nějakým úžasným kouskem. To pak řešíme aspoň barevným rozlišením. Nutno přiznat, že si často oblečení půjčujeme, takže si nikdo nemůže být jistý, když dnes jednu z nás viděl v nějakém oblečení, že se v něm o několik dní později nemůže procházet ta druhá. To dokonce děláme i nevědomě velmi často, a tím zamotáváme hlavy svému okolí. Podobně je to i s účesy. Jedna nosí rozpuštěné vlasy a druhá copánky. Několik dní nato je to ale obráceně.
Jaké to je být dvojčetem? Musíme odpovědět opravdu shodně (jak s podivem, že?) – báječné. Kdo to nezažil, nepochopí, jaké to je mít vedle sebe někoho, kdo používá stejná gesta a svět vnímá podobnou optikou. Když se jedna z nás podívá na druhou, nemá pocit, že vidí sama sebe. Ale je třeba přiznat, že i to se některé z nás už párkrát stalo…
[…]
