Osoby:
Helenka
Alenka
Květa
Sylva
Děvče
Žena
Tma.
Přibližují se kroky.
Kdosi vstoupil.
S jeho vstupem se rozjasňuje jeviště.
Na jevišti není nic.
Pouze jedno velké okno a asi pětačtyřicetiletá žena, Helenka.
Kdesi stále
Návštěva pozoruhodné výstavy „Autoportrét v českém umění 20. a 21. století“, kterou uvedla Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, se autorovi recenze stala podnětem pro uvažování o funkci vizuálního předvedení vlastní tváře v herectví, v němž materiálem, z něhož vzniká herecká postava, je neskrývané a přirozené lidské …
Nejkratším příspěvkem 2. sešitu 16. svazku časopisu Paragrana z roku 2007,[1] věnovaného problematice zvukové antropologie, je na první pohled poněkud rozpačité zamyšlení Sama Auingera „Dobře znějící prostor“.[2] Ve společenství rozsáhlých, tematicky zajímavě až neobvykle orientovaných
Honzl kritizuje, aniž uvážil objektivní příčiny, jistou nedotaženost sborové recitace v Hilarově inscenaci Svítání, ale uznává, že „silou zvuku (křik, pískání, hluky)
Dante podle Romea Castellucciho
Stejně jako Valérie Dréville, ani druhý přizvaný umělecký ředitel, Romeo Castellucci, není na Avignonském festivalu poprvé. Právě naopak: jeho jméno figuruje na festivalovém programu posledních deset let každoročně a je skutečně možné říct, že
Crewdsonovy scény vypadají jako vystřižené z filmů Stevena Spielberga či Davida Lynche a jsou také budovány v součinnosti tvůrčího štábu, který je mnohdy rozsáhlý tak, jako by šlo o produkci nikoliv
Snaha o vysvobození herce i diváka z divadla, divadla z područí autora či textu, příběhu z literatury a nakonec umění z umění vůbec, to jsou převažující tendence modernismu a postmoderny 20. století. Záměry vše vrátit do života, mezi živé posluchače, diváky a mezi
Scéničnost nebývá jen poklidnou podívanou, pokojným zátiším. Spíše naopak. Scéničnost v sobě obsahuje dynamiku vztahů všech přítomných sil (reprezentovaných přítomnými osobami, objekty,
