Opravdu jenom dobře znějící prostor?

Nejkratším příspěvkem 2. sešitu 16. svaz­ku časopisu Paragrana z roku 2007,^[1] věnovaného problematice zvukové antropologie, je na první pohled poněkud rozpačité zamyšlení Sama Auingera „Dobře znějící prostor“.^[2] Ve společenství rozsáhlých, tematicky zajímavě až neobvykle orientovaných a pochopitelně i diskutabilních článků o různých interpretacích ‘zvuku’ zmíněný příspěvek přímo vybízí k reakci: Může dobře znějící prostor odeznít jenom na dvou stránkách? Avšak po přečtení příspěvku nabýváme dojmu, že autor, byť přímo v telegrafické podobě, formuluje základní akustické problémy prostoru, ve kterém se na prvním místě verbálně komunikuje. Odvolává se na uznávanou publikaci,^[3] připomíná základní fyzikální fakta, která jsou spojena s šířením zvuku, vychází z dobře znějícího prostoru pro řečnické použití (Clubhaus FU v Berlíně‑Dahlemu) a poukazuje na řadu akustických závad (např. vyhlášenou akusticky ‘zoufalou’ restauraci v New Yorku), promítajících se až do roviny našich pocitů. Autor ví přesně, o čem píše, co je pro příjem řečového signálu důležité: jeho srozumitelnost, hlasitost, ale také zpoždění prvních odrazů, frekvenční závislost doby dozvuku, difuzita zvukového pole a jasnost jako jedno z kritérií akustické kvality prostoru. S jasností zvuku spojuje také jedinou zmínku o hudebním využití prostoru v případě „vícehlasého hudebního vystoupení“. Konec příspěvku je spojený s otázkou ‘dojmu z prostoru’ a doslova s jeho hlukem (Raumschall), nikoliv(!) zvukem (Raumklang) a nechává tak prostor (v tomto případě již ne akustický) pro další zamyšlení: Co je to vlastně dobře znějící prostor? Jak vůbec souvisí s hlukem či zvukem?

Naše zamyšlení začněme potichu vstupem do neznámého prostoru se zavřenýma očima, zůstaňme stát a pozorně naslouchejme. Pokud v tomto reálném prostoru (nikoliv v bezodrazové ‘mrtvé’ komoře) nezazní žádný zvuk, slyšíme pouze jeho zvukové pozadí, v podstatě hluk, jehož úroveň nám může, ale vůbec také nemusí zaimponovat pro zamýšlené využití prostoru, např. coby koncertního sálu, nahrávacího studia či přednáškové místnosti. Na zvukovém pozadí nás však zaujme jeho (zvuková) barva, z ní dokonce můžeme odhadnout, zda se nacházíme v nepříjemně rezonujícím tunelu, cisterně nebo garáži, ale také v charakteristicky rezonujícím gotickém či barokním chrámu, zvukově neutrálním divadle či zámeckém hudebním salonu. Nechme oči stále zavřené a tleskněme. Prostor odborně řečeno vybudíme krátkým zvukovým impulzem (opět hlukem), jehož frekvenční spektrum je poměrně velmi široké, a uslyšíme v první řadě jeho časovou odezvu – dozvuk, definovaný jako zvuk šířící se prostorem po vypnutí zdroje. U dozvuku nás upoutá jeho doba trvání, definovaná jako pokles zvukové energie o 60 dB. V tomto rozsahu se však doba dozvuku neměří a ani není subjektivně odhadnutelná. Měříme ji obvykle v rozsahu poklesu zvukové energie o 30 dB a podobně ji odhaduje naše ucho, a to hlavně jako rychlost ‘zániku’ zvuku. Dále vnímáme charakter poklesu zvukové energie, zejména pak jeho rovnoměrnost či nerovnoměrnost, a nakonec souhlas či rozpor s barvou zanikajícího zvuku, přesněji řečeno frekvenční závislost doby (trvání) dozvuku. Naše zvukové zkušenosti nám napoví, že se nacházíme ve velkém nebo naopak v malém prostoru, příznivého či nepříznivého tvaru, s vyrovnanou či nevyrovnanou dobou dozvuku závislou na provedení stěn, stropu, podlahy a na interiérovém vybavení. Stále nechme zavřené oči a promluvme či zazpívejme, resp. vybuďme prostor tónem. Naše vnitřní představa prostoru se tím jenom upřesní zejména ve smyslu energetické náročnosti, se kterou se jako řečník, herec či zpěvák (pochopitelně i jako instrumentalista) budeme muset vyrovnat. A nyní stále se zavřenýma očima po prostoru (opatrně) procházejme, otáčejme hlavou a opakujme tlesknutí, řeč i zpěv. To, co uslyšíme, bude stejné, horší či lepší. Svým způsobem budeme nejenom lokalizovat svoji polohu v prostoru, ale ověřovat existenci možných rušivých odrazů, či naopak vyrovnanost zvukového pole. Tím si dokončíme svoji vnitřní představu o daném prostoru, subjektivně ohodnotíme jeho kvalitu a otevřeme oči. To, co spatříme, bude buď s naší představou souhlasit, méně či více se od ní odchylovat, nebo bude s touto představou v naprosto příkrém rozporu.