Bez ohledu na neplánovanou ‘bienální’ roztržku by zcela určitě výstava „Česká fotografie 20. století“ byla ještě o něco významnější, kdyby se – podle původních záměrů kurátorů – přidala k pořádajícím institucím ještě galerie Rudolfinum. Jenomže tato, svým trvale zviditelňovaným důsledným zájmem o médium fotografie snad ‘fotograficky’ nejdůležitější pražská výstavní instituce, z nějakého důvodu nechtěla na společném projektu participovat a navíc pořadatele letní pražské trojexpozice předběhla o více než rok svou výstavou „Česká fotografie 1840–1950 / Příběh moderního média“, kurátorsky zaštítěnou Jaroslavem Andělem, který se ovšem musel ve svém výběru vypořádat s tím faktem, že celá řada nejdůležitějších fotografií je ve sbírkovém fondu Uměleckoprůmyslového muzea.
„Česká fotografie 20. století“ tak byla vlastně ještě před svým otevřením poměřována předešlou výstavou a byla jistě i částečně oslabena ve svém dopadu, protože se velmi výraznou a z hlediska tvůrčího prakticky nejvýznamnější částí překrývala s výstavním projektem Rudolfina. Je ale třeba říci, že kurátoři letošní expozice se postavili k tomuto handicapu čelem a že na rozdíl od Jaroslava Anděla neuhnuli ani před nedávnou současností. Rozdílné zdroje, touha odlišit se a nepochybně i zcela jiný přístup k problému – na jedné straně ambice vřadit expozici do poněkud módních světových kurátorských trendů a na druhé straně nutkání pořídit svébytnou českou expozici – vedly kurátory obou přehlídek k naprosto odlišným koncepcím. Letošní expozice tedy na rozdíl od té minulé sledovala fotografii jako produkt touhy po autorském sebevýrazu, ať už se tak dělo v oblasti, kterou jsme si zvykli nazývat výtvarnou, nebo té, kterou označujeme jako reportážní či dokumentární, a naopak pominula rozsáhlé pole vědecké a informativní fotografie. Místo toho ale představila veliké množství málo nebo vůbec nevystavovaných českých fotografů a celou řadu neznámých a nepublikovaných fotografií. […]
